O psaní dějin. Jan Lukavec nad knihou Dobrodružství historické interpretace

Většina čtenářů by zřejmě hádala, že byl tento citát převzat z nějaké kamenické či sochařské příručky. Nebo že jde o variaci na slavnou pasáž ze Schulzova románu Kámen a bolest. Leč není tomu tak, text pochází z knihy Na obranu historie (česky 2019) britského historika Richarda J. Evanse, který i takto vysvětloval, jak vznikala jedna z jeho starších publikací – jak se postupně přibližoval k cílovému tvaru a hledal vhodný způsob, kterým příběh odvyprávět.

Evansovo líčení teď inspirovalo dva české historiky, Jiřího Hanuše a Jiřího Suka, k vytvoření obdobné, ovšem kolektivní knihy Dobrodružství historické interpretace (MU 2021).

Na samém počátku oslovili vybrané tuzemské historiky a politology se žádostí, aby formou eseje popsali vznik jedné své historické publikace a vylíčili, s jakými problémy se potýkali při sbírání pramenů, jaké potíže měli s koncepcí díla či žánrovým vymezením. Nebo obecně co jim psaní konkrétní publikace přineslo za „poznání, radosti a strasti“.

Díky širokému zadání se editorům dostalo různorodých odpovědí, a to od pestré skupiny badatelů odlišných generací a odborného zaměření: od zasloužilých bardů, jako jsou archeolog středověku Jan Klápště či odborník na dějiny raného novověku Václav Bůžek, po mnohem mladší Matěje Spurného, Lubomíra Kopečka či Víta Hlouška, kteří se zabývají soudobými dějinami.

I když již stará antická poučka tvrdila, že historik by měl psát „sine ira et studio“, tedy bez hněvu a zaujatosti, předsudků a vášní, někteří z oslovených vědců přiznávají, že jejich psaní rozhodně není jen čistě racionálním aktem. (I ve vědě ostatně platí, co tvrdí neurovědec António Damásio, že „ztráta emocí může být nečekaným zdrojem iracionálního jednání“.) Dávají nám tak například spoluprožít vzrušené a emocemi nabité chvíle nových objevů.

Jako když Tomáš Petráček ve střešní půdě starého kláštera nalézá několik neuspořádaných a nezpracovaných krabic neznámého materiálu, jenž předznamená, čím se bude coby církevní historik řadu dalších let zabývat. Nebo si můžeme s Danielou Tinkovou zpřítomnit okamžik, kdy si v archivu poprvé čte zápisky „zlobivého“ jihomoravského faráře Josefa Sebastiana Langa, současníka a sympatizanta Francouzské revoluce.

„To setkání bylo fatální. Od toho momentu to byla láska,“ vzpomíná v knize Tinková, které poté práci zkomplikovalo těhotenství a narození dcery. Ale její Josef Sebastian prý „byl trpělivý“ a knížka Jakobíni v sutaně (2011) se nakonec „psala sama“.

Také Petr Fiala, současný premiér, přiznává, že v jeho zájmu o takzvanou skrytou církev šlo o více než jen badatelský záměr: prvotní motivací byla její veřejná obhajoba a také povinnost vydat osobní svědectví – Fiala se totiž mnoho let pohyboval v blízkosti tajného biskupa Stanislava Krátkého.

Rovněž Jiří Hanuš naznačuje, že občas je „tím hlavním“ osobní, fyzické setkání – pokud ne s danou historickou postavou, tak třeba i jen s prostředím, v němž žila.

V Hanušově případě to byl filosof a germanista Rio Preisner a jeho dům se zahradou plnou růží na předměstí Pittsburghu. Tam mohl číst Preisnerovu korespondenci, poslouchat jeho desky a dívat se na obrazy jeho přátel Jana Koblasy či Mikuláše Medka. „Tak se mi postupně začal vytvářet celistvější obraz,“ konstatuje Hanuš decentně.

Kniha rovněž přibližuje přímo proces vzniku jednotlivých historiografických děl. V úvodu editoři konstatují, že historici si nemohou na rozdíl od romanopisců vymýšlet prameny, svévolná pravidla, zápletky ani rozuzlení, avšak „mohou napsat dílo, které je výsledkem tvůrčího přístupu“.

Ne všichni oslovení vědci se však od beletristů distancují takto ostentativně. Především Vít Smetana se přímo oddaně hlásí k Tolstému jako svému metodologickému inspirátorovi: „Jeho brilantní zpochybnění historického determinismu na příkladu údajně promyšleného ruského plánu vlákat Napoleona co nejhlouběji na ruské území by si měli přečíst zejména ti historikové, kteří nedokážou vnímat dynamiku dějinného procesu a jeho multikauzalitu.“

A nejen to. Ve své knize Ani vojna, ani mír. Velmoci, Československo a střední Evropa v sedmi dramatech na prahu druhé světové a studené války (2016), jež k Tolstému odkazuje už názvem, Smetana připouští, že v ní „vykročil směrem ke krásné literatuře“. Nejvíce pak v kapitole, v níž se snažil nejprve vykreslit Rudou armádu valící se do středu Evropy očima dobových svědků, aby následně do textu zařadil analogické líčení staršího postupu ruských vojsk ke Slavkovu právě z románu Vojna a mír.

Jiří Suk svou oceňovanou knihu Labyrintem revoluce (2003) zase žánrově připodobňuje k dramatu, v jehož rámci se snažil ponechat každé postavě její hlas. V tomto úsilí mu přitom „pomáhala skutečnost, že sametová revoluce oplývala divadelními efekty“ – a v jejím čele stál dramatik, můžeme dodat.

Stanislav Balík pak odhaluje, že při vzniku jeho odborných textů hrají roli i inspirace, které by někdo čekal spíš u tvorby umělecké. V určitém období se mu totiž o aktuálním tématu zdají sny, což vnímá jako pozitivní signál, že je do dané problematiky skutečně ponořen.

Také Radmila Švaříčková Slabáková obecněji a v trochu jiném smyslu dodává, že historik musí snít: „Protože bez snění, bez imaginace, bez představivosti by těžko mohla vzniknout originální historická práce.“ A také že právě historik určuje, jakou pozici daný fakt či událost v historickém narativu zaujme a jakou roli v něm bude hrát.

Opakovaně se v knize objevuje motiv, že dané historické dílo šlo napsat i jinak. Když psal Tomáš Petráček o životě a díle Vincenta Zapletala, opřel se o kontext katolických modernistických teologů a biblistů, kteří měli problémy s církevními autoritami.

Trochu jako Petráček sám, když nedávno čelil disciplinárním opatřením a kritice ze strany kardinála Duky.

Zároveň si ale autor uvědomuje, že Zapletalův osud mohl nasvítit i ve zcela jiných souvislostech, třeba jako příběh obyčejného chlapce z moravské chaloupky, který se talentem a pílí vyšvihne na post rektora švýcarské univerzity. Nebo jako příběh muže, který dokázal uřídit mezinárodní komunitu složenou hlavně z německy a francouzsky mluvících dominikánů v době vyostřeného napětí mezi zeměmi jejich původu. Přičemž všechny tyto intepretace by byly stejně oprávněné.

Někteří historici také shrnují reakce na svá díla, případně je hájí proti kritikům. Jako Matěj Spurný svou knihu Most do budoucnosti (2016), i když výhrady, vůči nimž se brání, jsou přesně opačné než ty, které jsme ve svých recenzích vznesli já nebo Eva Klíčová.

(Což ukazuje, jak může být pozice autora komplikovaná, protože musí takříkajíc bojovat na více frontách.)

Petr Fiala vzpomíná, že někteří pamětníci později vyprávěli historii skryté církve nikoli jen na základě svých vzpomínek, ale nevědomě také podle toho, co se dočetli v jeho knize, dokonce prý občas i týmiž slovy. Málokdo ve skryté církvi měl totiž kvůli konspiraci přehled o celé její struktuře a všech aspektech působení. Díky souhrnné historické práci tak byl těmto pamětníkům zpětně poskytnut „výkladový rámec a kontext“. K napsání dobré historické knihy je totiž nutný i odstup.

Fiala cituje antického dějepisce Efora, jenž odmítl pozvání Alexandra Makedonského k účasti na jeho výpravách: „Tvé dějiny mohu psát, jen když zůstanu doma.“

Podobně v knize uvádí Jiří Suk, že při psaní Labyrintem revoluce si byl vědom, že by neměl základem své interpretace učinit vlastní autentické zážitky a emoce z roku 1989, byť by to bylo jistě lákavé.

Kniha Dobrodružství historické interpretace je v tomto smyslu vyvážená: ukazuje, že badateli nesmí chybět vnitřní zainteresovanost, či dokonce emoční zaangažovanost na tématu, ale zároveň musí být schopný odstupu a reflexe.

Publikace nedává žádný jasný návod, jak napsat historický bestseller, ale podává několik svědectví, jakými křivolakými cestami knihy zdejších dějepisců vznikaly. A současně přináší obecnější podněty na téma, jak různě může vypadat „psaní dějin“.

Jak píše britský historik George Macaulay Trevelyan, dějepisectví je „směsicí vědy (výzkum), představivosti či spekulace (interpretace) a literatury (prezentace)“ – ovšem o míře zastoupení jednotlivých složek se vždy budou vést polemiky.

Autor je literární publicista.