O platformové práci. Esej Kateřiny Smejkalové

Minulý režim se od lidské práce snažil dovozovat svou legitimitu, bylo jí proto deklaratorně všude plno, a stala se tak nutně vyprázdněnou či přímo opovrhovanou kategorií. Výsledkem byla ideální startovní pozice pro specifické pojetí práce v neoliberálním kapitalismu, jež se setkalo s rychlým a nekonfliktním přijetím právě i proto, že se jevilo jako opak toho, co bylo předtím.

Práce, její společenská role a proměňující se podoba ustoupily z centra pozornosti. Práce se neoslavuje ani příliš nezkoumá, nekritizuje, není předmětem utopistických snah o lepší společnost.

To se ovšem nevylučuje s tím, že zároveň tvoří samozřejmý ideologický i praktický fundament současného ekonomického uspořádání – a to práce ideálně hlavně na sebe, bez širších společenských cílů či ohledů, za podmínek takových, jaké si žádají okolnosti. No a ty si žádají stále častěji práci špatně placenou, nejistou, stresující a atomizovanou.

Vznikla tím situace, kdy se tyto její vlastnosti obtížně byť jen artikulují a problematizují, natož aby se je dařilo politicky měnit.

Navíc tím, že bez další pozornosti akceptujeme současný vývoj jako přirozený a v zásadě správný, uniká nám příležitost skrze práci coby ústřední společenskou veličinu lépe pochopit, jak současné společnosti vlastně fungují. Včetně toho, že právě ve světě práce mohou mít své kořeny společensky nebezpečné fenomény typu politické radikalizace. Jenže my si je s prací obvykle nedokážeme spojit.

Citlivost vůči abstraktnějším sociálněvědním souvislostem u nás zkrátka chybí.

Aktuálně se takto mimo naši pozornost odehrává jedna z dalších proměn práce, která se sice zatím týká jen zlomku lidí, ale která je nezávisle na tom alarmující.

Řeč je o fenoménu platformové práce, tedy vyřizování úkolů zprostředkovaných mezi zadavateli a pracujícími digitálními platformami. Ty tvoří jakýsi automatizovaný rozcestník pro propojování nabídky a poptávky, mezi jehož specifika patří například relativní jistota pro obě strany transakce díky zákaznickým hodnocením nebo zajištění platebního procesu, což umožňuje jednorázovost tam, kde dříve obě strany chránil trvalejší smluvní poměr – o platformové práci se proto často hovoří jako o digitálním nádenictví.

Výmluvně ho ilustruje například to, že se v Německu možná překvapivě o platformovou práci nejvehementněji zajímají tradiční kovácké odbory – velké průmyslové podniky totiž ruší kmenové pozice dokonce i inženýrů a zadávají místo toho vývojářské zakázky skrze platformy internetovému inženýrskému davu, aby si pak vybraly (a zaplatily) to nejlepší řešení.

Určující je pro tento typ práce také velký dosah – v případě crowd-workingových platforem, přidělujících práci vykonatelnou odkudkoli prostřednictvím počítače a internetu, až globální. A tím i velký výběr jak vykonavatelné práce, tak těch, kdo jsou ochotni ji vykonat. Vyvinout dle zadání kupříkladu nové logo firmy už dávno nemusí někdo z téže země a téhož kontinentu, kde daná firma operuje. (V kontrastu ke crowd-workingovým platformám stojí platformy gig-workingové, zprostředkovávající práci vázanou na specifické místo, typicky jde o donášku jídla.)

Navzdory tomu, že by některá specifika platformové práce – jako centrální role moderních technologií – sváděla k tomu označit ji za fenomén kvalitativně nový, ve skutečnosti je adekvátnější dívat se na ni jako na prohloubení již existujících trendů novými prostředky.

Místy se při pozorné analýze může dokonce zdát, že se naopak v jistém smyslu vracíme zpět do minulosti – nádenictví bylo koneckonců donedávna považováno za překonaný fenomén raného kapitalismu.

V obecnější rovině vznik platformové práce zapadá do rozmachu rentiérského kapitalismu, kdy ustupuje do pozadí význam produktivní činnosti, ať už ve smyslu práce, nebo konkrétních investic do rozvoje produktu či služby. A naopak roste význam všemožného odčerpávání hodnoty z produktivní aktivity a jejích výsledků kamsi stranou, kde se prostředky buď hromadí, nebo se sice investují dál, ale jen za samoúčelem dalšího rozmnožení.

Digitální platformy jsou pro tento účel ideálním nástrojem: jejich činnost je čistě extraktivní.

Zpočátku se jim dařilo vydávat se za užitečné pro identifikování a využití kapacit, které by jinak zůstaly ležet ladem. V mezičase se ovšem ukázalo, že tento bohulibě znějící efekt zůstává většinou okrajový. Například u platforem typu Airbnb zprostředkujících krátkodobé ubytování vedla pobídka zisku ani ne tak k lepšímu využívání přechodně nepoužívaných ubytovacích kapacit, jako spíše k tomu, že se takto využívají byty předtím určené k tradičnímu nájemnímu bydlení.

Působením digitálních platforem tak vlastně vznikají skrze osvobození od různých omezení daných fyzickou realitou jakési hypertrhy s odpovídajícím způsobem posílenými negativními externalitami podobně živelného střetávání nabídky s poptávkou.

Již delší dobu vede diktát flexibility a co možná nejnižších nákladů k vyčleňování řady úkonů mimo kmenové struktury firem – a to buď různým subdodavatelům, či rovnou dceřiným pobočkám v zemích s nižším mzdovým ohodnocením a celkově horšími pracovními podmínkami, včetně těch pro činnost odborů.

Dříve se ale jednalo přece jen o poměrně nákladnou a rizikovou strategii, což digitální platformy radikálním způsobem mění, byť zatím pouze pro práci vykonatelnou od počítače, ne například pro výrobu (nicméně i tady jsou na spadnutí další změny tímto směrem v souvislosti s rozvojem 3D tisku).

Geografické nerovnosti se přitom prohlubují – mezi zadavateli práce na platformách, tedy těmi, kdo profitují z její široké nabídky a nízké ceny, dominují aktéři globálního Severu, zatímco mezi vykonavateli práce ti z globálního Jihu.

Ztrátový podnik je to přitom mnohdy pro všechny pracující. Zatímco ti z bohatších zemí zakázku nedostanou vůbec či musí jít s cenou natolik dolů, že se jim to nevyplatí, ti z chudšího Jihu (či Východu) z nových příležitostí neprofitují tolik, aby to jejich situaci podstatněji zlepšilo. Doložené jsou případy, kdy se těmto lidem nadnárodní koncerny neštítí platit místo peněz poukázkami do vlastních e-shopů; vyjednávací síla pracujících přitom nestačí na to cokoli změnit.

Slabá vyjednávací pozice se sice nemusí nutně týkat úplně všech typů úkonů, respektive všech pracujících, to ale záležitost spíš komplikuje, protože pozitivní deviace zastírají celkový negativní vývoj.

Určitá ambivalentnost při hodnocení jednotlivými pracujícími je vedle toho také součástí obecnějšího trendu – toho, že se postupně víc a víc rozcházejí zájmy pracujících podle jejich individuální situace, zejména právě s ohledem na to, jak moc těží z účasti na globálních trzích.

Proto vedle sebe najdeme nadšení vysoce kvalifikovaného programátora s výbornou znalostí angličtiny, který se díky platformám může rázem jednoduše zúčastnit lukrativní soutěže o práci pro zákazníka z druhého konce planety – a mizérii nekvalifikovaného člověka z globálního Severu, který by potřeboval k přežití stovky až tisíce dolarů, avšak za jednoduché klikací úkoly používané pro strojové učení umělé inteligence – práci typickou pro crowd-workingové platformy – si někdo s nižšími náklady na život jistě řekne míň.

Asi nejočividněji je pak platformová práce prohloubením takzvané prekarizace práce, jevu, který vznikl deregulací trhů práce v osmdesátých letech minulého století.

Prekarizace práce ve zkratce spočívá ve faktickém přenesení podnikatelské odpovědnosti a rizika na pracující bez toho, aby ti z toho významněji profitovali. Přičemž je tento tlak ideologicky zabalen do vyprávění o moderním, flexibilním trhu práce, kde je jednoznačnou výhodou být svým vlastním pánem a nebýt dlouhodobě odkázaný na jednoho zaměstnavatele, zatímco vše ostatní je zpátečnictví.

V průzkumech o platformové práci se ukazuje, že podstatná část takto pracujících opravdu flexibilitu poptává, jen málokdy jako abstraktní „moderní“ životní princip, spíše jako nutnou potřebu danou různými povinnostmi v oblasti péče či jinými omezeními, kvůli nimž jsou na tento typ práce více méně nedobrovolně odkázaní.

S požadavkem na flexibilitu navíc zhusta kontrastuje zažívaná realita. Zkušeností platformových pracujících je množství neplacené práce při hledání zakázek a soutěžení o ně, nutnost být neustále online, aby člověk nepropásl lukrativní zakázky, a nakonec i nevyhnutelná potřeba kvůli jednotlivým nízkým výdělkům v úhrnu pracovat většinu svého času.

Tato realita ne nepodobná zkušenosti klasických freelancerů je v prostředí digitálních platforem zostřena různými jejich zvláštnostmi: například mnohdy globální konkurencí, kdy se člověk už ani nemůže orientovat podle denních a nočních hodin ve své zeměpisné šířce, či automatickým dynamickým naceňováním práce ze strany platforem dle momentální poptávky, což pracujícím znemožňuje spolehlivě si svou práci plánovat. Domnělá flexibilita je tak často zažívána spíše jako nejistota.

Vedle flexibility si lidé od freelancerské práce obvykle slibují kontrolu nad svým (pracovním) životem – jenže i v tomto případě na platformách zhusta zažívají opak.

Vedle výše zmíněných aspektů jde především o vliv různých odosobněných a automatizovaných prvků. Počínaje tím, že platformy začasté neposkytují žádný „lidský“ podpůrný systém pro případ potíží. Vyřešení i platformami zaviněných problémů je tak ve finále většinou na pracujících samotných.

Dále práci čím dál častěji přidělují, kontrolují a hodnotí netransparentní algoritmy, obvykle bez možnosti rozkladu v případě, kdy má člověk pocit, že zrovna na něj lukrativnější zakázka nevyjde nikdy.

Rozhraní a pravidla fungování platformy se navíc mohou kdykoli změnit a uživatel z ní může být bez možnosti odvolání vyloučen. V takovém případě obvykle ztrácí také veškerý záznam o své činnosti a přístup k uživatelským hodnocením, se kterými by mohl v další kariéře teoreticky operovat jako s referencí o dosavadní praxi.

Platformy prohloubily dopady outsourcingu a rozkladu ucelenějších pracovních pozic i v tom smyslu, že ve většině případů pracujícímu znemožňují budovat kariéru včetně identity a uznání i dlouhodobějších vazeb jak ke kolegům, tak k zákazníkům.

Vztahy s ostatními pracujícími na téže platformě jsou potom poznamenány hlavně atomizací; aplikace určené pracujícím bývají zkonstruovány tak, aby vzájemný kontakt znemožňovaly. Na většině platforem jsou lidé spolu zároveň ve více či méně přímé konkurenci, což navzdory jejich faktické závislosti na těchto platformách, a tudíž i společnému kolektivnímu zájmu, prosazování tohoto zájmu výrazně komplikuje.

S ohledem na vztah pracujících k zákazníkům jsou pak určující zejména naprostá nestálost zákazníků, daná automatizovaným přiřazováním i velkou konkurencí, a mocenská nerovnováha.

Tu tvoří řada různých detailů. Od zmíněného chybějícího profesního uznání, které má vliv na přezíravost zákazníků například k poslíčkům donáškové služby, po otázku hodnocení, které je ve většině případů záměrně mocensky vychýlené – zatímco zákazník má svobodu udělit mnohdy likvidační hodnocení, směřující k vyloučení z platformy, za vyloženou maličkost, pracujícím obvykle chybí možnost se k tomu aspoň vyjádřit.

Kriticky se diskutuje i fakt, že v případě mnoha platforem kvůli zmíněné hierarchičnosti vzniká svého druhu „nové služebnictví“.

Na jedné straně je zde situace, kdy profesionální služby za úplatu nabízí odborník s odpovídajícím vzděláním a sazbou, kterou si může sám určit. A na straně druhé jde přinejmenším u určitých typů platformové práce, jako donáška jídla, úklid či hlídání dětí, o zprostředkování úkonů, které by zákazník dokázal zastat sám, využije k tomu ale, protože si to může dovolit, člověka v jednoznačně slabší vyjednávací pozici.

Druhá situace je strukturálně odlišná a zapadá svými paralelami s feudálním služebnictvím do obecnější „neofeudalizace“ společnosti vyznačující se kupříkladu také stále masivnějším děděním majetků a jiných privilegií.

K současné podobě práce, a specificky k práci platformové, existuje řada dalších pozorování a empirických zjištění. Do tuzemské debaty však buď nepronikají vůbec, nebo jsou zesměšňovány jako nesmysly. Panuje přesvědčení, že se pracuje prostě tak, jak si to okolnosti žádají a jak každý chce a umí, a se zbytkem společenské reality to nemá nic společného.

Jenže tak to zkrátka není. Práce je ústřední společenská veličina a je v zásadě vyloučené, aby se to, co lidé zažívají v práci, nepropisovalo do jejich interpretace reality a postojů ke světu.

V podstatě u všech popsaných negativních jevů, které s sebou přinesla prekarizace práce a které nyní prohlubuje práce platformová, již existuje v sociálních vědách konsenzus, že pohánějí politickou radikalizaci a příklon ke spikleneckým narativům. Ať už jde o pociťovanou nejistotu, neviditelnost či pocit zaměnitelnosti, nedůstojné zacházení, odcizenost vůči okolí, atomizovanost, ztrátu identity a kontroly, nebo vystavení neuchopitelným mechanismům či ekonomickému strádání.

Je až absurdní, jak moc v našich současných debatách tyto poznatky ignorujeme a místo toho o dávno vědecky rozkrytých dynamikách libovolně a často nesmyslně spekulujeme.

Už dlouho se navíc mluví o tom, že zatímco dosud je platformová práce jevem spíš okrajovým, může nějaká budoucí krize tento fenomén se všemi jeho širšími důsledky dramaticky posílit. Platformová práce je koneckonců celkem nízkoprahová, a může tak být vyhledávaným ad hoc řešením ztráty klasické práce. S nastupující ekonomickou krizí a hrozícími krachy podniků bychom se tak urychleně o podobě (nejen) platformové práce měli začít bavit; podkladů k tomu ze sociálních věd máme dost.