O mileniálech poprvé vážně. Táňa Zabloudilová o povedeném seriálu podle románu Sally Rooneyové

Dáš si? ptá se Marianne.

V ruce má sklenici s čokoládovou pomazánkou. On zatlačí ruce pevně do kapes, jako by se do nich chtěl nacpat celý.

Ne, díky.

Přišly ti už výsledky z francouzštiny?

Včera.

Opře se o ledničku a dívá se na ni, jak olizuje lžíci. Ve škole dělají, že se neznají. Ostatní vědí, že Marianne bydlí v bílé rezidenci s příjezdovou cestou a že Connellova máma je uklízečka, ale nikdo netuší, že tyhle dvě věci spolu souvisí.

Mám podtrženou jedničku. Co máš z němčiny? zeptá se Connell.

Taky podtrženou jedničku. To má být chlubení?

Nejspíš dostaneš plnej počet, co?

Pokrčí rameny: Nejspíš ty.

No, ty jsi chytřejší než já.

To tě nemusí mrzet, já jsem chytřejší než všichni.

Marianne se teď vesele šklebí. Ve škole je zvyklá dávat všem ostatním svoje pohrdání otevřeně najevo. Nemá žádné kamarády. Obědovou pauzu tráví sama, čte si při ní romány. Dost lidí ji doopravdy nesnáší. Její táta umřel, když jí bylo třináct, a Connell slyšel, že má nějakou psychickou nemoc. Je pravda, že je ve škole nejchytřejší. Děsí ho být s ní takhle sám, ale taky se často přistihne, že chce říct něco, co by ji ohromilo.

O zvláštní dynamice mezi dvěma hlavními postavami se dočteme už na druhé stránce románu Normální lidi (český překlad vydá nakladatelství Argo v září). Hned na začátku vás autorka plnou silou vtáhne hluboko do mentálního světa obou teenagerů. On patří ve škole k nejoblíbenějším, zatímco o ní kolují jen divné pomluvy. Jeden z klasických tropů příběhů o zakázané lásce ona bohatá, on chudý tvoří základ i tady, v irském dělnickém městečku mezi puberťáky je to však excentrická intelektuálka ze zámožné rodiny, s níž se nikdo nechce bavit. Všechny momenty typické pro tajnou romanci ze střední školy tu mají své místo, jen důvod utajení je trochu divný – trochu směšný a trochu bolestivý zároveň.

Myslím, že by to bylo ve škole trapný, kdybychom spolu něco měli, řekne on o pár týdnů později.

Nikdo by to nemusel vědět, odpoví Marianne.

Následuje první pusa.

Středoškolské prostředí popisuje Rooneyová s lehkostí někoho, kdo si svá léta ve škole ještě dobře pamatuje. Vnímáme ho hlavně díky Connellovým vztahům s vrstevníky, ale vůbec nejsilněji skrze jeho nepřekonatelný strach přiznat okolí, že s Marianne chodí. Navzdory tomu, že jejich tajnou dohodu navrhne ona, je pro Marianne tento druh ponížení tím nejvíc zraňujícím. To se ale dozvídáme až později.

Po maturitě se situace dramaticky mění – oba odcházejí ze zapadákova v západním Irsku na vysokou do Dublinu.

Na nejvýznamnější irské univerzitě Trinity College je Connell najednou dělnickým synkem z periferie, kterých se tam běžně moc nedostává. Zato Marianne do snobského prostředí tradičních městských liberálů a socialistů zapadá dokonale, bydlí teď ve velkém bytě své rodiny, kde jí každou chvíli dělá společnost parta sebevědomých kamarádů. Connell zde sice není vyvrhelem jako ona na střední, pocit, že je mezi svými, na který byl od dětství zvyklý, je ale definitivně pryč. Spisovatelka jako by posadila své dva hrdiny na horskou dráhu, a oni se okamžitě ocitli v opačných pozicích.

Čtenář může v této fázi získat dojem, že se ponořil do románového výkladu myšlení francouzského sociologa Pierra Bourdieua. Rooneyová popisuje prožívání dvou super-sebereflektivních mileniálů, jejichž sociální kapitály i pole podléhají neustálým proměnám a s nimi i jejich vnitřní rozpoložení, schopnost komunikovat s okolím a se sebou navzájem. Jejich opět zcela odlišné situace jsou vyvedeny pečlivou drobnokresbou složenou z momentů ozřejmujících, jak jejich vysokoškolská léta určuje to, jak vypadají, jak se učí, s kým se stýkají, kde pracují, jak mluví a jak ochotně naplňují role, které se od nich očekávají.

Tato analýza společenské hodnoty je zjevně něco, co si marxistka Rooneyová dlouhodobě užívá a dovede dobře zúročit.

„Bobbi jako by zapadala všude. Tvrdila sice, že bohaté lidi nesnáší, ale její vlastní rodina neměla hluboko do kapsy a bohatí jako by vždycky poznali, že je jednou z nich,“ popisuje hlavní postava autorčiny prvotiny Rozhovory s přáteli (česky Argo 2019) svou nejlepší přítelkyni. „Její radikální politické názory brali jen jako druh buržoazní sebekritičnosti a spontánně s ní konverzovali o restauracích nebo o tom, kde se ubytovat v Římě.“

V Normálních lidech pak spisovatelce danosti postav slouží hlavně k tomu, aby ukazovala změny, kterým podléhají v různých prostředích.

„Celá já, co. Odstěhovat se do Dublinu a zničehonic takhle zhezknout,“ komentuje svou vysokoškolskou proměnu v novém seriálu, který podle románu vzniknul, Marianne, když se v tradičním prostředí staré západoevropské univerzity s Connellem poprvé potkávají.

Na rozdíl od televizního zpracování dalšího úspěšného románu poslední doby Geniální přítelkyně od Eleny Ferrante, který stejně jako Normální lidi rozproudil debatu o literatuře i mezi prázdninovými čtenáři, si seriál doporučení rozhodně zaslouží.

Dvanáct půlhodinových epizod, které s pomocí Rooneyové sepsali irští dramatici Alice Birchová a Mark O’Rowe, možná některá témata neartikuluje tak dobře jako kniha, ale určitě se o to snaží.

Román i seriál kromě proměnlivých sociálních dynamik kolem dvojice hrdinů zachycují jejich postupné pochopení vlastních traumat i traumatizujících témat toho druhého. Pokud bychom příběh pokládali jen za love story, jeho vyznění by bylo dost temné; ukazuje totiž, že „pravá láska“ sama o sobě člověka nezachrání. Příběh Marianne a Connella je o společném dospívání dvou lidí, kteří se teprve postupně učí chápat, jak funguje ten druhý, jaké hranice kolem sebe vnímá, a udržovat tak v normálu i sebe sama.

Na rozdíl od většiny seriálů ze života médii oblíbené „generace“ mileniálů, jako jsou americké Girls a Mistr amatér (Master Of None) nebo norské Mladé a nadějné (Unge Lovende), nevznikli Normální lidi proto, aby své postavy a dobu, která je utváří, satirizovali. Jejich traumata a zranitelnost tu nejsou jen typickými rysy dnešních městských mladých, u kterých je psychoterapie podobně oblíbená jako u generací dospívajících po válce. Podstata světa, který popisuje Rooneyová, je konkrétní a utvářejí ji ekonomické vztahy.

Přestože Marianne a Connell příliš času mluvením o svých odlišných původech netráví, v momentě, kdy si spolu o prázdninách dávají zmrzlinu na italském náměstíčku, přichází řeč na jeho pocit náhlého „zreálnění“ světa poté, co jej univerzita ohodnotila stipendiem. Pro Marianne je stejné stipendium jen potvrzením příslušnosti ke společenskému klastru, který ji oceňuje průběžně. „Jsou to peníze, ne? To, co dělá svět reálným?“ říká však právě ona chvíli poté, co mimoděk prohlásí, že o nich sama moc neuvažuje.

V tomto smyslu je seriál mnohem političtějším než většina zatím známých mileniálských narativů. Ironický, ale zároveň nezlehčující v momentech, kdy ukazuje, že limity Connellova a Mariannina světa jsou „pouze“ vnímané a s patřičným sebevědomím by je oba mohli, do jisté míry dle potřeby, překračovat. Moc těchto limitů to ale samozřejmě nijak neumenšuje.

„Jasně, že jsme to všichni věděli,“ dozvídá se Connell v závěru střední, že jeho vztah s Marianne nebyl tak tajný, jak si myslel, a že z něj žádné důsledky pro jeho společenské postavení nevyplývaly.

Prvních šest epizod seriálu režíroval Lenny Abrahamson, stejně jako postavy románů Sally Rooneyové absolvent Trinity College, jehož nejznámějším filmem je Pokoj (Room) z roku 2015. Druhou polovinu seriálu dostala na starost oceňovaná britská televizní režisérka Hettie Macdonaldová.

Kromě hlavních témat knihy seriál zachycuje i pro období dospívání typickou naléhavost pocitů zdůrazněnou častými detaily tváří hrdinů. Oslňujícím světlem naplněné záběry připomínají letní plážovou estetiku sepraných látek známou z videoklipů chillwave začátku desátých let, avšak střídání s interiérovými scénami z potemnělých elegantních pokojů Marianne a z těch Connellových titěrných navozuje spíš úzkost klaustrofobního pocitu bezvýchodnosti.

Vedlejší postavy jen utvářejí pozadí. Jsou to výhradně Marianne a Connell, o něž se seriál plně zajímá. Jejich představitelé (Daisy Edgarová-Jonesová a Paul Mescal) dávají najevo rozpoložení popisovaná v knize vnitřními monology postav s takovou přesností, že se o ně seriál může plnou silou opřít. Vývoj hrdinů popisují také promyšleně zrežírované sexuální scény, důležité i v jiných mileniálských seriálech, ve kterých jde však většinou o trapný či statusový sex. A ačkoli v knize děj vnímáme v menším počtu navazujících částí, rozdělení do dvanácti epizod neruší dojem románové klenutosti příběhu, v němž je nakonec přijetí vlastní zranitelnosti projevem odvahy.

I v tom můžeme spatřovat příslušnost hrdinů k jejich generaci. Jestli nás satiry o mileniálech navykly na vtipy o avokádových toustech, sezení s laptopem v kavárně a přezíravých rozhovorech o umění, Sally Rooneyová popisuje život svých hrdinů jako postupné osvobozování od traumat daných ekonomickými nerovnostmi a patriarchálním uspořádáním. Mileniálské dospívání podle ní spočívá ve schopnosti přijmout sebe sama ve své slabosti. Na to, jak radikální se její politické postoje mohou zdát, to vyznívá trochu rezignovaně. Na konci románu jsou její dva hrdinové jen o něco víc připravení žít své životy jako „normální lidi“, ne jenom jako uzlíčky emocí. Na příběh o dospívání to ale vůbec není málo.