O hledání paralelní cesty. Rozhovor s DJkou a hudební publicistkou Mary C

Ano, ale záleží, jak hudbu vnímáme a kam chceme dojít. Jak a kde hudbu posloucháme a co se k nám dostane, je stále ovlivněné velkými labely, mediálními giganty nebo streamingovými platformami. Ačkoli bych chtěla věřit, že demokratizace hudby díky internetu a platformám jako Bandcamp pokročila, současný stav stále není zdaleka ideální.

Se svobodou tvorby a demokratizací hudby souvisí i dostupnost nástrojů a hudebního vzdělávání, kterou řešíme u nás v knihovně, v Synth Library. Pokud se bavíme o generaci takzvaných bedroom producers, o tom, že jen s počítačem a sluchátky můžu vytvářet spoustu hudby, tak to neznamená, že ten počítač, sluchátka a internet mají všichni. Zvlášť když se podíváme mimo naši privilegovanou středoevropskou bublinu, bývá to někdy docela špatné. A to ani nemluvím o možnostech dostat se k publiku.

Věřím, že pokud by se dal dohromady dostatečně velký počet těch nejpopulárnějších, něco by se změnit mohlo. Jenže ti skutečně vlivní umělci podobně jako nejvýše postavení hudební manažeři na celé situaci vydělávají, takže od nich revoluci nečekám.

Sama jsem spíše příznivkyně vytváření paralelní cesty. Na ní musíme samozřejmě počítat s tím, že budeme mít omezený vliv. Na druhou stranu si ale myslím, že bychom měli být skromní a nechtít se za každou cenu stát populárními nebo mocnými. Měříme se podle popularity a jsme celebritami obklopení, takže chápu, že to chce spousta mladých zažít. Ale možná je lepší poznat menší okruh lidí, bavit se s nimi, vést dialog, starat se o sebe navzájem, jak se to snažíme dělat u nás v knihovně. Nepropadat tomu, že potřebujeme velké autority a „génie“. Pro mě je daleko důležitější komunikační a transformační aspekt hudby na komunitní úrovni. Proto mi nepřijdou atraktivní to pojetí moci a kompetitivnost v hudebním průmyslu.

Na to má vliv řada věcí. Můžeme se bavit o trendech, o tom, že jsme každý na něčem vyrostli. Vzhledem k tomu, jaká média jsou silná, kdo jsou vlivní držitelé hudby a co vysílají do světa, jsme od dětství formováni hlavně tím, co je populární. Celý koncept mého podcastu vychází z inspirace rapperkou Lauryn Hill, kterou jsem začala poslouchat jako teenagerka právě díky tomu, že se dostala do mainstreamu, do hitparád, a tím pádem k holce ze střední Evropy.

Od té doby jsem se postupně dostávala k dalším možnostem, jak přemýšlet o hudbě a nepřijímat ji jen skrze nejposlouchanější rozhlasové stanice a nejčtenější časopisy. Díky internetu přišla možnost vyhledávat si inspirativní hlasy a prostory, kde probíhá hlubší diskuse a reflexe dění ve společnosti.

Vždycky jsem říkala, že nepodceňuju své publikum, a stále to považuju za důležité. Zejména hudební dramaturgové by neměli hrát tu bezpečnou hru a brát publikum jako nekritickou slepou a hluchou masu, které můžou nacpat cokoli, ale měli by chtít slyšet, co se děje na druhé straně.

Už na začátku devadesátých letech se v hip hopu mluvilo o tom, jak se z lidí stávají produkty – a Instagram to dovedl do extrému. Znamená to, že nejspíš nejsme moc svobodní a kvůli nejrůznějším filtrům, které nám zprostředkovávají jen určitý výběr, hudbu ve svých rukou nemáme. Bez toho, abychom se snažili aktivně hledat jiné cesty a zdroje, by spousta věcí nevznikla, ani můj podcast, protože i Institut úzkosti hledá nové cesty, nehierarchické způsoby organizování a dává prostor marginalizovaným hlasům a tématům.

Myslím, že by se musel změnit způsob našeho přemýšlení o základních hodnotách a vnímání druhých. A k tomu musí být podmínky. Museli bychom přenastavit, co nám přijde důležité a kdo nám přijde hodnotný. Jde o společenský základ, který je obsažený v každodenním životě, v práci, kdekoli. Máme pocit, že kdo je bohatý a populární, může k nám mluvit. Že nejdůležitější je výdělek a práce nás definuje. Není to jen o médiích. Jde o ekonomické a politické nastavení celé společnosti, které se nutně odráží v tom, jak se k sobě chováme i jak a co tvoříme nebo ničíme.

Identita není samozřejmě žádný žánr. Skrze hudbu ale můžeme mluvit jak o sobě, tak o tom, jak společnost tu kterou identitu vnímá. Hudba dává prostor řešit cokoli, a pokud je někdo queer, trans nebo Rom či Romka, může to tematizovat a třeba tím posílit další, kteří to mají právě kvůli své identitě složité. Nemyslím si, že by se taková přízviska měla ke jménu umělce či umělkyně psát automaticky – jsou namístě ve chvíli, kdy to člověk ve své tvorbě aktivně řeší.

Zároveň ale identity ve společnosti stále představují problém. Rasismus, sexismus nebo transfobie přetrvávají a my nemůžeme předstírat, že jsme barvoslepí. Když kvůli své barvě pleti někdo nedostává práci a napadají ho na ulici, mělo by se o tom mluvit.

Identifikaci a identity řešila už v šedesátých letech skladatelka Pauline Oliveros. Byla proti označením jako lady composers. Mluvila o tom, jak jsou ženy nedoceňované a ponižované genderovými stereotypy. A ten dvojí metr a stereotypy stále existují. I když mají někteří pocit, že někdo bude kvůli své identitě naopak někam dosazovaný, nic takového se neděje. Na scéně pořád převažují bílí muži, co reprezentují i hudbu, jež je původně afroamerická. Dochází tím k vybělování hudby a zastiňování těch, kteří stáli u jejího zrodu. Proto vítám, když se to někdo snaží zvrátit.

Takovéto diskuse jsou první malý krok, po němž můžou následovat další, ale vždy v komunikaci s ostatními. Nejde to prosazovat shora, bez těch, kterých se to týká. Ženy, trans lidé nebo Afroameričanky a Afroameričané zkrátka musí dostat prostor k emancipaci, dostat najevo, že si jich společnost váží. Aby mohli svobodně přistoupit k vlastní identitě, ne ji nutně oslavovat nebo tematizovat ve své tvorbě, ale aspoň ji nemuset zavrhovat a zakrývat. Aby pro ně prostě nebylo ohrožující a znevýhodňující, když o sobě řeknou, že jsou Romové nebo trans.

Příkladů, kdy se takové myšlenky vyprázdní, jsme viděli hrozně moc: v rapu, ale i u feminismu, který se v mainstreamu odklání od nejdůležitějších problémů, a i přesto je démonizován. Často dochází k přivlastnění a zpeněžení subkultur, které hudební průmysl vyždímá a upraví podle svých potřeb, což znovu souvisí i s tím vybělováním. Dosadí se jiní, pro širší publikum přijatelnější umělci a dochází k absurdním věcem, jako když běloch dostane více cen Grammy za rap než ti, kteří ten žánr formovali. Ti žádné ocenění nedostanou, protože nejsou vpuštěni, případně nechtějí fungovat podle pravidel průmyslu. Neříkám, že máme nutně všichni chtít Grammy, ale jde o mocnou autoritu, kterou spousta lidí následuje. Stalo se to s technem, rapem i blues.

I proto je můj podcast zaměřený hlavně na umělce a umělkyně africké diaspory, protože celá populární hudba je postavená na jejich odkazu. Bez nich by velké labely nemohly tolik vydělávat, i když to nikdy nepřiznají. Chápu, že pohled na ty, kteří se do dané subkultury jen obléknou a obsazují hitparády, musí být pro její členy frustrující. Mám pocit, že základ toho problému ale znovu leží v toxickém individualismu, různých stereotypech i honu za bohatstvím a vlivem.

Myslím, že ano. Trh a mainstream nedosáhly na vše, vznikají malé komunitní labely, které občas i udávají trend, a festivaly, které se snaží hledat umělce jinak a respektovat je. Naše uvažování se mění. Už není možné, aby slavný zpěvák a producent will.i.am jen tak vykradl DJ Laga z Jižní Afriky s tím, že ten se nemá šanci dovolat spravedlnosti. I když bude někdo řvát, aby si udržel svůj koloniální způsob vydělávání na hudbě, nebude za chvíli slyšet, protože ho převálcují další generace.

Rap je tradičně vnímán jako hlas utlačované menšiny, a právě díky rapperům a rapperkám se do mainstreamu dostávají nové politické myšlenky nebo kritika společenského nastavení a kumulování moci. Mluvilo se o tom, třeba když rapperka Noname kritizovala hudební průmysl a kapitalismus obecně. Prohlásila také, že je už unavená z koncertování pro většinově bílé publikum.

A mně osobně přijde důležité vytvářet tlak i na to, aby lidé došli k hlubšímu porozumění, jak se cítí Afroameričané a Afroameričanky nejen v hudebním průmyslu. Abychom si my běloši rap nevyložili zase po svém a pro sebe a neodsoudili ho třeba s tím, že je jen sexistický a misogynní. Znovu by tak převládl hlas, který by nějakou subkulturu a identitu vysvětloval, aniž by jí pořádně rozuměl – a tím ji opět umlčoval. Stále je tu hodně témat, která je třeba otevírat, jako je rasismus nebo vzpoura proti autoritám vytěžujícím ty, kteří ještě nemají silný hlas.