O Gilgamešovi a nových příbězích

„Je to především výjimečné literární dílo, nic srovnatelného se ze starověkých literatur Blízkého východu nedochovalo,“ odpovídá Jiří Prosecký ve své pracovně v Orientálním ústavu AV ČR na otázku, co může Epos o Gilgamešovi dát současnému čtenáři. „Je to velký příběh o přátelství, strachu ze smrti a základních existenciálních otázkách – z tohoto hlediska k nám bude promlouvat pořád. Interpretací Eposu samozřejmě může být mnoho – někteří badatelé se na ten příběh dívají jako na politický traktát a hledají v něm například poučení o tom, že vláda nad lidmi by neměla být despotická…“

Gilgameš totiž v první tabulce eposu týral své poddané tak, že se jejich nářek donesl až k bohům. Ti pak stvořili divokého člověka Enkidua, který se Gilgamešovi vyrovnal silou a přivedl ho na jiné myšlenky, čímž se roztočil hlavní příběh eposu.

Překladatelé do moderních jazyků dlouho předpokládali, že Gilgamešova despocie spočívala v tom, že nutil mladé muže bez oddychu stavět uruckou hradbu, která mu později zajistila nesmrtelnost. Jiří Prosecký říká, že to zřejmě bylo jinak.

„Že dřív badatelé uvažovali tak, že Gilgameš nutil své bojovníky ke stavbě urucké hradby, vzniklo jako dedukce z toho, že ta hrad ba hraje v příběhu centrální úlohu a rámuje celý epos. Objevuje se na začátku první tabulky v jakémsi prologu i na konci jedenácté tabulky v jakémsi epilogu. Teprve později byly objeveny drobné zmínky, které hovoří o předmětu, jenž byl identifikován jako koule nebo míč. Ze sumerských básnických skladeb, předchůdců akkadského eposu, se zjistilo, že Gilgameš hrál s uruckými spolubojovníky jistou míčovou hru, v níž své druhy vždycky porazil. Vítězství zřejmě opravňovalo Gilgameše k přednostnímu výběru žen či k právu první noci – které ovšem jinde v Mezopotámii není doloženo. Proto bohové vyslyšeli nářek uruckých žen.“

Poté, co Enkidu zemřel, propadl Gilgameš strachu ze smrti a po překonání četných nástrah se přeplavil s převozníkem Uršanabim vodami smrti za králem Utanapištimem, jemuž jako jedinému bozi darovali nesmrtelnost, aby se ho zeptal, jak je to s věčným životem. K plavbě přes temné vody používal převozník jakési kamenné předměty, na něž také nabízí Jiří Prosecký originální pohled.

„Mohlo by jít o kamenné golemy,“ říká. „Ale to je můj výklad, tahle otázka zatím není uspokojivě vysvětlena. V jiných interpretacích se hovoří o tom, že jde o kamenné plachty, kamenná bidla nebo kamenná kormidla… Ale protože v chetitské verzi Eposu se píše o sochách a v akkadském textu jsou tyto předměty charakterizovány doslova jako ti, kteří jsou z kamene, zdá se mi pravděpodobné, že by to mohli být jacísi golemové, kteří v případě potřeby mohli být oživeni, a protože byli kamenní, tak jim vody smrti neublížily. Ovšem pokud se neobjeví nové texty, těžko to bude definitivně potvrzeno.“

A lze předpokládat, že na takové texty, které změní výklad jednotlivých motivů, ještě v budoucnu narazíme?

„Je to pravděpodobné. Nemůžeme vyloučit ani to, že je někdo objeví v již existujících muzejních sbírkách. Od roku 2003, kdy jsme publikovali poslední český překlad Eposu, se bádání v tomto směru opět posunulo, takže teď usiluji o vydání reedice, kam bych zahrnul i nové, dříve neznámé texty, k nimž patří především úvod páté tabulky s krásným popisem cedrového lesa, cíle Gilgamešovy a Enkiduovy dobrodružné cesty. Když jsem tuto reedici připravoval, dopisoval jsem si s jedním kolegou z Heidelbergu, a ten mi sdělil, že v Berlíně bylo mezitím objeveno asi dvanáct dalších fragmentů.“

Některé dnešní státy, které leží na území dávné Mezopotámie a které pod zemí skrývají dosud neznámé úlomky Eposu, procházejí nesnadným obdobím, což má vliv i na asyriologický výzkum.

„Nově objevené texty zřejmě pocházejí odněkud z jižního Iráku z ilegálních výkopů, které jsou pro místní obyvatelstvo zdrojem obživy,“ dodává Jiří Prosecký. „Takové nálezy se pak objeví na trhu, získají je sběratelé a ti je většinou poskytnou badatelům k prozkoumání a zveřejnění. Tímto způsobem se naše znalosti rozšiřují. Archeologický výzkum se přenesl hlavně do Sýrie, kde je ovšem současná situace také značně komplikovaná.“

Král Gilgameš je na nejlepší cestě k nesmrtelnosti – ale nebylo to vždycky tak jednoznačné. Hradby i vzdělanost Uruku si nakonec podmanili Řekové a Gilgamešovo jméno na dva tisíce let zavál písek; až archeologové 19. století ho vyzdvihli ze země.

Jiří Prosecký ovšem dokládá, že z podvědomí lidstva urucký král nikdy nezmizel. Nejznámějším gilgamešovským motivem v naší kultuře je starozákonní příběh o potopě – dávno před praotcem Noem ho prožil už zmíněný král Utanapištim (a ještě před ním hrdinové nejstarších sumerských mýtů) a autoři bible ho použili jen s drobnými obměnami. Skrytější a zastřenější stopy Eposu o Gilgamešovi lze najít také v dalších biblických knihách a apokryfech, ale i v antické literatuře, a dokonce v příbězích Tisíce a jedné noci.

S představivostí doširoka otevřenou si můžeme vysnít i nejstarší knihu na světě, kterou máme všichni vepsanou do svých těl – je psána „genetičtinou“ a její písmena jsou stará jako život. A protože král Gilgameš mohl být skutečnou historickou postavou, jak naznačují sumerské prameny, a protože někteří dnešní Iráčané či Jordánci můžou být přímými potomky Sumerů, těžko vyloučit, že Gilgamešovy geny stále přežívají, třeba někde u Eufratu mezi beduíny.

Jiří Prosecký však na otázku, co pro něj osobně znamená nesmrtelnost, odpovídá střízlivě a ve shodě s hlavním poselstvím Eposu: „Nesmrtelnost spočívá v díle, které tu po sobě člověk zanechá, a může to být i dílo umělecké, duchovní… Cokoli, co přetrvá a k čemu se budou lidé rádi vracet.“