Článek
Poslední měsíce se v českých médiích hojně debatuje o ideologii porevolučního antikomunismu a zjednodušujícím pohledu na Husákovu éru. Kmeny 0 (Bigg Boss/ Yinachi 2013) tak na konci loňského roku přišly na trh právě včas, protože naznačují, že černobílé vidění této éry už je málo.
„Jedno z nejsilnějších zakořeněných klišé o normalizaci je, že jde o homogenní šedivé období betonu, nekvalitního linolea, front na jakékoliv zboží a všeobecné apatie,“ píše v předmluvě knihy Vladimir 518 a dodává: „V tomto sociálně kulturním kontextu ovšem prožívalo svou svobodu neskutečně různorodé pole lidí, které díky svým nenormalizovaným aktivitám vytvářelo druhé, spodní a mnohem barevnější kulturní patro předrevolučního Československa.“
Uvozuje tak texty, které nepotřebují vynášet vyhraněné ideologické soudy o době a místo toho ji odhalují v její vrstevnatosti. Řada z oslovených autorů (Luděk Staněk, Kamil Fila, Jan Charvát) patří ke generaci, která si Gustáva Husáka pamatuje jen jako plešatého vrásčitého dědečka z obrazu nad školní katedrou. A jimi oslovení pamětníci v rozhovorech doprovázející portréty jednotlivých subkultur jsou zase tak silnými osobnostmi, že si nepotřebují minulost lakovat narůžovo či propadat sentimentu. Bezmála čtvrtstoletí po pádu minulého režimu se proto Kmeny 0 ohlížejí za normalizací střízlivě a bez ideologické hysterie, která jinak v Čechách obvykle tyto diskuse doprovází. A autorům to dovoluje občas přiznat, že i přes hrozby perzekuce se pod povrchem oficiální kultury vlastně žilo radostně, kreativně, barevně a v přesně vymezených hranicích vlastně také svobodněji než dnes, byť to třeba bylo jen „vyškrtnutí sirky pod dohledem požárníka“, jak popisuje tramp Petr „Vokoun“ Náhlík atmosféru na folkovém festivalu Porta.
Miroslav Petříček svým hutným filosofickým úvodem nejprve nasadí pro čtenáře vysokou laťku, další texty – byť různorodě pojaté – jsou už spíše lehkým čtením, kde se na pár stránkách jen načrtnou základní subkulturní kódy či zběžné dějiny. Příběhy normalizačních kmenů jako underground či punk už byly dříve zpracovány v akademických studiích i populární literatuře, a tak medailonky mnohdy slouží jen jako rychlé úvody pro dvě mnohem zajímavější části každé z kapitol: fotografie z archívů a rozhovory s pamětníky.
Jednou ze subkultur, které publikace Kmeny 0 sleduje, jsou tzv. depešáci.
Těžko se při čtení nultých Kmenů ubránit srovnání s dnešními subkulturami z prvního dílu. Jde to ale vůbec? Celková společenská realita byla tak dramaticky odlišná, že příběhy z předrevoluční doby jsou trochu jako zprávy z jiné planety. Tehdejší mládež byla v něčem naivnější, ale na druhou stranu tváří v tvář bariérám moci také vynalézavější a hlavně ortodoxnější. Zatímco dnes si fotbaloví chuligáni domlouvají rvačky na opuštěných místech, dříve se vlajkonoši klubů napadali ve vlaku nebo na ulici. Zajímavý je postřeh pankáče Bobíka ze Strakonic, který naznačuje, že míra rebelství se odvozovala od represí režimu. „Po pravdě nikdy nepochopím přístup tehdejšího systému k subkulturám, protože oni z nás své nepřátele uměle udělali svými represemi. (…) Kdyby nechali punk punkem a dali nám špetku svobody, patrně by z většiny z nás za pár let byli normální součásti společnosti, jako v dalších zemích,“ říká.
S chutí svobody po revoluci přišlo i vábení konzumní kultury, která dnešní obyvatelstvo pacifikuje snad ještě úspěšněji než fráze ze stranických příruček, a navíc se vyznačuje obdivuhodnou schopností přivlastnit si alternativní způsoby života, zabalit je do úhledného balíčku a prodat masám jako novou normu.
„V reálu opravdovou nesvobodu, aroganci moci a pocit, že nejsem nic víc než otrok bez práv, zažívám až dnes,“ dodává provokativně pankáč Bobík.
Subkultury jsou v Kmenech 0 řazeny víceméně chronologicky, od mániček a undergroundu až k alternativnímu rocku a depešákům. Proměnu „šedé zóny“ pěkně odráží text Mikoláše Chadimy o hudební alternativě osmdesátých let, která se vymezovala nejen vůči režimu, ale i vůči undergroundu, v té době již pohrobku let šedesátých. Legendární saxofonista zde polemizuje se zarytými postoji vyjádřenými v Magorově Zprávě o třetím českém hudebním obrození, které podle něj sklouzávají do mesianismu a vyzývají k vytváření radostného ghetta izolujícího se od reality a nutnosti konfrontovat se s režimem.
„Nebyl náhodou undergroundový radikalismus tak trochu jen rubem radikalismu komunistického? Pokud se této kacířské teze člověk nelekne, není až tak překvapen, že jsou dnes z mnoha lidí bývalého undergroundu jedni z nejoddanějších obránců establishmentu současného,“ píše Chadima ve své eseji a mrazivě dodává: „Opravdu je ten současný establishment až tak zásadně jiný než ten předchozí?“
Na samotný závěr textu pak Mikoláš Chadima cituje ze Zpravodaje k 9. pražským jazzovým dnům v roce 1979, kde Josef „Zub“ Vlček nastolil jednadvacet tezí alternativní scény. Píše zde například: „Umělecké formy našich médií v oblasti zábavního průmyslu jsou špatně maskovaným pláštíkem prospěchářství, alibismu, korupce, omezenosti, konzervativismu. (…) Výsledkem těchto norem je playbacková, rozjásaná televizní maloměšťácká kultura a jazzrocková zvukomalba do filmů. Vše se kryje nadnesenými pojmy jako umělecká kvalita a nadčasové hodnoty apod.“
Nedala by se tato slova náhodou vztáhnout i na současný český pop či sedativum televizní zábavy? Třicet pět let poté vedou dnešní alternativní kulturní proudy vlastně velmi podobnou válku a je dobře, že nám to Kmeny 0 připomínají.
Karel Veselý byl spoluautorem původních Kmenů, na Kmenech 0 se nepodílel.