Článek
Pro svou nejnovější knihu Letos musíme být spokojenější než loni! Proměny české firemní kultury po roce 1989 (Karolinum 2019) si již poněkolikáté zvolila orálněhistorickou metodu (polostrukturované rozhovory s pamětníky), přičemž se ale tentokrát zaměřila na zaměstnance poboček zahraničních firem, které sem začaly přicházet na začátku devadesátých let.
Kniha stojí na interpretaci anonymizovaných rozhovorů zhruba tří desítek zaměstnanců napříč firemní hierarchií – kteří ale vesměs pracovali pro pojišťovací a bankovní domy, takže zde absentují manuální profese. Autorka tak zachytila hodnoty a postoje lidí, kteří po roce 1989 „chytili vítr do plachet“, mladých dynamických „nových struktur“ s převážně ekonomickým vzděláním. Závěr pak obsahuje dva kompletní rozhovory s vysokými manažerkami.
Vychází nový Salon: Pavel Barša o Latourovi a povídka Michala Šandy o životě s umírající matkou
Pokud podtitul knihy slibuje vhled do „firemní kultury“, je to třeba chápat v užším smyslu: spíše jako projevy kultury nemateriální, takové, která se týká organizace pracovišť, hodnocení zaměstnanců, personální politiky a podobně. Pokud se narátoři vyjadřují o materiálních aspektech ve firmách svých prestižně vnímaných zaměstnavatelů, potom jde spíše o obecné hodnocení modernosti kanceláří a reprezentativnosti budov, několikrát je zmíněn obdiv k „západní kultuře“ včetně zahraničních manažerů, kteří byli „na úrovni“. Co to ale v devadesátých letech vlastně znamenalo, zůstává bez povšimnutí: Jak lidé vnímali povinný dress code? Jaké bylo technologické a materiální zázemí kanceláří a jak se během těch třiceti let měnilo? Jak nástup digitálních technologií zdokonalil foucaultovský „panoptikon“?
Určitá reflexe tohoto typu je patrná u zmínek o rozšiřování poboček, stěhování z center a využívání open space kanceláří – podobné postřehy se ale týkají jen jednotlivostí. Přitom právě materiální kultura a estetika devadesátých a nultých let je dnes opět předmětem širokého (nejen odborného) zájmu.
Autorka tak rezignuje na materiálně kulturní podchycení celého fenoménu, jejž bychom mohli nazvat výkladní skříní tuzemského „raného“ kapitalismu a který se postupně standardizoval do smíšeně vnímaných korporátních monster kapitalismu pozdního.
Publikace naopak s poněkud úpornou akademičností zevrubně pojednává o metodologii, relevantní literatuře a podobně – v tomto Lenka Krátká bohužel nevybočuje z modu operandi většiny české non-fiction literatury vzešlé z akademických pracovišť.
Na sedmi procentech
Jaké hodnoty a zkušenosti tedy lidé, kteří se dokázali adaptovat na práci v zahraniční firmě, ve výpovědích formulují?
Přestože kapitoly nemají chronologické členění, je zde jasně patrná nostalgie po raných devadesátých letech. Vyplývá nejen z výpovědí narátorů, ale má svou logiku i v širším dějinném rámci. Do roku 1989 se pracující setkávali především s morálně zastaralými špinavými provozy pozdního socialismu, jimiž vanul duch nihilismu. Pro ambiciózní typy představovala zahraniční pobočka výzvu, technologie, luxus a také násobně vyšší plat.
Václav Klaus ve formuli 1, srpen 1998
Zahraniční firmy těžily ze skutečnosti, že v roce 1990 byly náklady na práci ve východním bloku – s výjimkou Německa – na sedmi procentech (!) průměru zemí EU. Krátká navíc dokumentuje snadnost, s níž mohly tehdejší podniky na východních nenasycených trzích dramaticky růst.
Zaměstnanci se rychle identifikovali se západním stylem života, hlavně cestováním, benefitem až magické hodnoty se stalo služební auto – ale přijali také ochotu podřizovat firmě svůj volný čas, neustále se učit nové věci, adaptovat se v rychle se měnících kolektivech, přičemž jejich výrazným rysem byla i soutěživost. Zároveň své sebehodnocení zakládali právě na tom, že něco dokázali, že nejsou „jen tak někdo“, že jejich životní standard ční nad český průměr.
Život v korporátu ale nakonec odkrývá v malém problémy samotného pozdního kapitalismu, akcelerovaného neoliberální iracionalitou. Zaměstnanci jsou lapeni ve vlastních spotřebitelských nárocích, což zvyšuje jejich obavy z propuštění. Sílící tlak na výkon ilustrují bobtnající open spaces, práce jednotlivce v čím dál složitějších firemních strukturách ztrácí smysl. Stále negativněji (až jako ponižující) jsou vnímány i vnitrofiremní hodnotící mechanismy, aktivity HR oddělení, teambuildingy – narátoři se opakovaně uchylují k paralelám se socialistickou realitou („svazácké věci“). Budování šťastných zítřků a neoliberální víra v nekonečný růst a volný trh (kterému se stát hodí hlavně v počátcích při stabilizaci právního prostředí, později už překáží na cestě k „optimalizaci nákladů“) jsou si tu svou utopickou cestou k materiálnímu blahobytu vlastně podobné (jakkoli se liší v efektivitě).
Ve vnímání „firemní kultury“ postupně převažuje dojem tvrdé, směšné i zcela formalizované disciplinace zaměstnance, která je využívána tím zoufaleji, čím více trh naráží na limity růstu.
Ženská zkušenost
Zatímco drtivá většina zpovídaných zaměstnanců zaujímá v dalších letech k pracovnímu prostředí pragmatičtější vztah revidující prvotní oddanost a nadšení z finančního ohodnocení, zmíněné přepisy rozhovorů se dvěma manažerkami celý systém odhalují opravdu především v jeho disciplinační rovině, kde je i vysoce postavený a úspěšný zaměstnanec pouze (lidským) „zdrojem“, jenž má být vytěžen.
Příznačně jde o ženské zkušenosti, jednak proto, že na ženy stále doléhají i jiné společenské tlaky (rodinné povinnosti, vzhled), ale i proto, že mužští top manažeři rozhovory s historičkou pojímali více jako prezentaci svých úspěchů než životní a profesní reflexi. Obě narátorky nakonec korporátní prostředí opustily – se zdravotními i psychickými problémy – a navzdory vyššímu věku stihly ještě rozjet své vysněné kariéry.
Eva Klíčová (1977) je literární kritička, redaktorka časopisu Host.
Právě tato nejotevřenější a nejosobnější část knihy, kdy vidíme osobnostní profily narátorek v celistvosti jejich příběhu, působí až mrazivě. Sebevědomí zapřené o touhu „něco znamenat“ a „něco dokázat“ je u obou žen brzděno mateřstvím, neustále provázeno pochybnostmi, mnohdy živenými dravým mužským okolím, perfekcionismem, snahou vyhovět, nezklamat, až obě dojdou na hranici svých fyzických možností.
Lenka Krátká ve své knize – i přes zmíněnou nevšímavost k materiální kultuře – přináší cenný a z velké části demytizující pohled do profesní sféry, kterou pro mnohé i dnes obestírá aura vítězství neoliberálního experimentu na Východě. Stále komplikovanější současnost ale možná ukazuje na to, že nadnárodní firmy jednou budou jen dalším příkladem dehumanizace v dějinách práce.
