Nová tvář Invalidovny? Anna Beata Háblová o nečekaně smělém kroku památkářů

Návrh obnovy barokního komplexu od architekta Petra Hájka podnítil mezi odborníky i laiky živou diskusi. Jediná fotografie se zákresem dostavby ve formě dvou vykonzolovaných křídel opláštěných profilovaným sklem vyvolala mnoho bezprostředních reakcí – ať ve smyslu líbí/nelíbí, či ve formě volání po citlivějším pří stupu k této národní kulturní památce.

Objevila se také výtka, že se výběr návrhu neuskutečnil formou mezinárodní architektonické soutěže, v níž by bylo možné porovnat více přístupů a otevřít dveře ostatním architektům. Časté byly i námitky, že dostavba připomíná nepopulární Novou scénu Národního divadla z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století nebo že návrh nijak nereaguje na ekologický étos současné doby. Přístavba se může zdát sporná i proto, že samotný komplex je již dost rozsáhlý a nevyužitý, a není tak třeba ho ještě více rozšiřovat.

Národní památkový ústav se odvážil k velmi sebevědomému kroku, který může na ty, kdo znají různá omezení a zamítnutí, jež z NPÚ pravidelně vycházejí, působit jako kázání vody a pití vína. Není to ale tak jednoduché. Nejtěžší boj o dostavbu Invalidovny se totiž nakonec nepovede v rámci veřejné debaty, ale právě uvnitř této instituce.

A není se čemu divit: obnova památek s sebou vždy nesla velký vnitřní spor, jak se k historii postavit. V jednu dobu se upřednostňovala doslovná nápodoba, později vymezování se novým vůči starému. Takovéto střídání protichůdných přístupů v historii památkové péče svědčí o velké nejistotě a obtížnosti, které jsou s touto péčí spojené. Je to neustálé vylaďování a hledání kompromisu mezi potřebou památky chránit – a umožňováním dalšího rozvoje místa.

Barokní Invalidovna, nacházející se v pražském Karlíně, byla postavena v letech 1731–1737 architektem Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem. Financována byla z nadace hraběte Strozziho, který byl za svého života několikrát raněn, a tak poznal, jak vypadá osud zmrzačeného vojáka. Chtěl mít v Praze důstojné místo pro dožití těch, kteří dokud mohli, sloužili své zemi. Finance, poskytnuté nadaci v jeho závěti, ale stačily pouze na zrealizování jedné devítiny komplexu, který byl na tehdejších Špitálských polích u meandru Vltavy plánován. Je těžké si představit, jak obrovský celek to měl původně být, když jen jeho fragment působí takto monumentálně.

K ubytování válečných invalidů sloužila budova do roku 1935. Později v ní působil Vojenský ústřední archiv, výrazně ji poškodily povodně v roce 2002 a roku 2015 byl objekt převeden na Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM).

NPÚ převzal Invalidovnu v roce 2018 poté, co se stát památku pokoušel neúspěšně prodat v dražbě. Jednou z podmínek převzetí ale bylo i včasné zahájení rekonstrukce – jinak měla Invalidovna přejít zpátky do správy ÚZSVM, a tím pádem se vystavit další dražbě, což by mohlo v případě prodeje znamenat, že by plánovaný kulturní obsah nahradila komerční náplň. Právě potřeba rychlého jednání je argumentem pro shovívavost ve věci absence architektonické soutěže, kvůli níž mohlo dojít k časovému prodlení.

Petr Hájek navíc není neznámé jméno, má za sebou mnoho úspěšných realizací, včetně rekonstrukcí: modernistické vily v Říčanech či Arcidiecézního muzea v Olomouci. Jeho ateliér patří u nás mezi nejprogresivnější. Takže fakt, že bývá Hájkův projekt přirovnáván k brutalistické Nové scéně Národního divadla, může svědčit i o tom, jak moc někdejší návrh Karla Pragera předběhl dobu.

Mimochodem Nová scéna stále ještě nebyla prohlášena za národní kulturní památku. Podle NPÚ kvůli tomu, že jsou její urbanistické řešení a fasáda dostatečně chráněny umístěním v Pražské památkové rezervaci. Je ovšem otázka, zda to není málo – Nová scéna je cenná nejen pro svou fasádu, ale také pro členění a vybavení interiérů. I tento případ zkrátka ukazuje, jak je NPÚ ve svém jednání velmi živým organismem plným protichůdných jednání.

Za hlubší tvůrčí revizi stojí podle mě čtyři aspekty Hájkova návrhu: zaprvé přístavba je exponovaná směrem k základní a mateřské škole, kterou lemuje řada vzrostlých stromů, jež by mohly padnout za oběť potřebě předprostoru prosklených kvadratur (vizualizace tomu nasvědčuje). Zadruhé absence parteru (zásadní podmínka městskosti staveb), tedy přízemní části stavby, která by ji ať už kavárnou, nebo komunitním centrem otvírala ven do veřejného prostoru a zvala kolemjdoucí k návštěvě.

Zatřetí nedotaženost v sochařské práci s hmotami výčnělků, které zůstávají někde na půli cesty mezi jednoduchými hranoly a promyšleným výtvarným řešením. A začtvrté samotná fasáda, která se možná až příliš okatě inspirovala u hamburské Labské filharmonie, jejíž profilované skleněné opláštění připomíná kapky.

Návrh Petra Hájka se tedy ve stávající verzi skutečně jeví jako spíše neinovativní a necitlivý zásah do prostředí, které si jako jediné v dynamicky se rozvíjejícím Karlíně uchovává klid a nabízí v enervující čtvrti chvíli oddechu. Jenže ačkoli jsem obecně zastánkyní všech opomíjených a zarostlých míst, jež městu dodávají potřebnou vyváženost, současné chátrání a opuštěnost Invalidovny také není udržitelným stavem.

Všespásné nemusejí být ani architektonické soutěže, protože i na návrh vybraný odbornou porotou se může snést vlna kritiky. Obzvláště v Česku bývá obtížné prosadit cokoli nového. Každá stavba, která v historii nějak vybočovala, byla v počátku strhána veřejností, a to i odbornou – ať šlo o secesní Obecní dům, brutalistické Federální shromáždění, či dekonstruktivistický Tančící dům. Takže je dost dobře možné, že byť návrh na obnovu Invalidovny v tuto chvíli vnímáme jako cizorodý prvek, za pár desítek let ho budeme zařazovat do turistických průvodců.

Pro mě osobně je nakonec tím rozhodujícím argumentem pro přestavbu plánovaná kulturní a komunitní náplň. Má-li být staré přivedeno zpátky k životu tím, že se k němu přičlení nové, není asi důvod váhat.

Zároveň je dobře, že o tom diskutujeme. Průměrné projekty komerčního charakteru se někdy plánují v takové rychlosti, že mnohdy ani žádná diskuse vyrašit nestačí. To se Invalidovně nestalo: nejbližší veřejná debata na toto téma se uskuteční online již dnes od 19.00 za účasti Petra Hájka, ředitelky NPÚ Naděždy Goryczkové a předsedy České komory architektů Jana Kasla v rámci aktivit Centra architektury a městského plánování (CAMP).