Nikdy nejsme sami, říká spisovatel Marek Torčík

Váš román vyrůstá z podobného autofikčního literárního světa jako třeba knížky Édouarda Louise. Proč jste zvolil právě takovou formu – co umožňuje autofikce oproti „tradiční“ fikci sdělit o světě?

Přál bych si, aby se k „autofikci“ v próze přistupovalo podobně samozřejmě jako u poezie. U básní nikdo moc neřeší, co je pravda a co ne, u těch textů čtenář tak nějak podvědomě vnímá, že vychází z autora, ale o autora nejde. Básnický jazyk je vlastně přímočařejší, i když se to na první pohled nemusí zdát.

Mě osobně při psaní zajímala paměť. Přišlo mi, že tenhle binec poskládaný z úryvků zkreslených vzpomínek dokážu nejlíp předat, když budu upřímný nebo aspoň přiznám, že je to celé jen můj pohled, že v určitých místech mluvím za lidi, kteří by zvládli mluvit sami. Myslím, že autofikce je především způsob, jak pojmenovat tuhle subjektivitu. Dost věcí v té knize je ale čistá fikce, ať už z nějaké potřeby ušetřit mou skutečnou rodinu, anebo jen proto, že si to nemůžu pamatovat.

Co máte na mysli systémem? Protože kultura a tradice jsou taky systém a na lidi mají velký vliv. Stejně tak nás ovlivňuje i jazyk, který funguje trochu jako ozvěna, zhmotňuje v nás všechno, o čem se v okolí mluví. Moc proto nevěřím v jednotlivce, nikdy nejsme sami. Když mi spolužáci nadávali do „buzny“, často opakovali věci, které slyšeli od druhých, třeba jen proto, že z toho slova měli sami strach a snažili se ho odkopnout na druhé. To, kým jsme, je výsledek různých systémů, vznikáme pod jejich nátlakem. A všechna bolest a hněv rostou v prasklinách, které tenhle tlak způsobil.

A to si právě nemyslím. To, že by homofobie až tak souvisela s kapitalismem. Kapitalismus má obdivuhodnou schopnost přežvýkat a přivlastnit si cokoliv, co se nejdřív zdá jako „klín v jeho soukolí“. Takže vedle sebe pohodlně žije homofobie a misogynie v tandemu s duhovými dárkovými předměty a tričky s feministickými slogany, které vyrábí děti a chudé ženy ve strašných podmínkách. Já se navíc necítím nijak radikálně jen proto, že jsem queer. To, co chci, je klidný život a bezpečí pro všechny. A pokud ten klid a jistoty nemám, ani když celý život pracuji a dělám všechno to, co po mně společnost vyžaduje, asi je něco špatně.

Myslím, že velká část násilí je důsledkem dlouhotrvajících frustrací z nefunkční společnosti. Nefungovala za komunistů a nefunguje ani teď. A zatímco tehdy se elity zaklínaly jinými ideály, dnes podobně vyšinutě vyzdvihují osobní zodpovědnost. Ta představa, že záleží jen na jedinci, že existujeme mimo systém, ve vakuu, je naprosto šílená. Já samozřejmě nevím, jak věci napravit, ale doufám, že první krok k řešení je problém pojmenovat.

Představa selhání jednotlivců je vůbec zajímavá. Naše společnost chce, abychom za každou cenu zapadali, plnili své role. Uděláme špatný krok a hned nás někdo odsoudí. Jenže ty role ve skutečnosti neplní nikdo, všichni v nich selháváme, třeba já jako syn, protože jsem napsal takovou knihu. Moje máma si nejspíš myslí, že selhala, protože mě před šikanou neochránila. To ale není pravda, jak mě mohla ochránit před něčím, co jsem se snažil za každou cenu utajit? Tak mě to přece naučila společnost. Zatnout zuby a ten tlak vydržet. Jestli něco opravdu selhává, je to systém, který oslavuje jedince. A ty, kteří tlak nevydrží, nechává vláčet za sebou.

To je něco, na co zatím nemám odpověď. Byla to vlastně jedna z otázek, co mě při psaní držely. Kde končím já a kde začíná společnost? Asi se dá říct, že nejsme tak svobodní, jak si myslíme. Naše rozhodnutí vycházejí z naučených rámců, okolí má také výrazný vliv. Pokud to hodně zjednoduším: je mi teprve třicet let a zažil jsem několik finančních krizí, dostudoval během nezvládnuté pandemie, nastoupil do práce za časů dvouciferné inflace, dnes u našich skoro sousedů zuří válka, v Gaze umřelo během měsíce přes pět tisíc nevinných dětí. S tím jako jedinec nic neuděláte a je naivní si myslet, že se to na lidech nijak nepodepíše.

Ani nenávistné projevy na sítích nevznikají jen tak. Jednak tomu pomáhají algoritmy. Stačí si na YouTube pustit jedno video a najednou celé týdny neuvidíte nic jiného. Je pak snadné uvěřit, že se svět mění k horšímu. Je snadné být frustrovaný. To se pak z předsudků vystupuje jen těžko, tím spíš, pokud celý život žijete s představou, že to jediné, co vás odlišuje od těch na konci žebříčku, je barva kůže, pohlaví nebo orientace. Výsledný rasismus a homofobii přiživuje ještě nejistota, která je dnes cítit snad úplně všude.

Měli bychom myslet na to, jak o věcech mluvíme. Slova sice neváží nic, ale mají reálný dopad na lidi, kterých se týkají. Vezměte si třeba, jak lehce kolem sebe rozhazujeme slova typu „dezoláti“. Podobná označení jsou taková náplast na svědomí, dovolují nám přehlížet reálné problémy reálných lidí. Můžu sebevíc nesouhlasit s Jindřichem Rajchlem nebo s Andrejem Babišem, ale aktuálně jsou jedni z mála, kdo přímo mluví k velké části populace a nehledí na ni skrz prsty. Není to tak dávno, co ministr práce a sociálních věcí prohlásil, že kdo může pracovat a nepracuje, ať nejí. A k energetické krizi se zase předsedkyně poslanecké sněmovny vyjádřila, že si „holt vezmeme další svetr.“ Může to působit jako drobnost, ale v Česku žije více než půl milionu lidí v exekucích a spoustě lidí se práce jinak než načerno ani nevyplatí. Doplatky za energie jsou pro 13 procent obyvatelstva, žijících na hranici chudoby, nepředstavitelná zátěž. Posledních pár let tu navíc vznikají zákony, které zvýhodňují jen ty s vyšším příjmem a existující nerovnosti prohlubují. Jasně, lidé jako Babiš v tom sami mají prsty, ale nějak to dokážou otočit, dokážou to prodat právě tím, jak k lidem mluví. Až moc snadno zapomínáme, že jazyk je to, co nás s druhými spojuje.

Určitě. Je ale otázka, jak moc si minulost připomínat. Vypravěč románu – a někdy i já – jsme kvůli paměti napůl šílení, nedokážeme ji nechat být. Můj děda měl rád takovou tu otřepanou frázi: „Kdo si nepamatuje minulost, je odsouzen ji opakovat. “ Poslední dobou si ale říkám, že umět na věci zapomenout je také důležitá vlastnost. To tvrdil už antropolog Marc Augé v knize Oblivion. Podle něj jsou vzpomínky omílané pamětí změněné časem tak, jako voda omílá pobřeží – mají jen málo společného s tím, jak se co skutečně stalo.

Bude to znít trochu jako klišé, když řeknu, že z budoucnosti. Ta sice nevypadá vždycky růžově, ale věřím, že moje a mladší generace se poučily z chyb rodičů a o svých vlastních chybách dokážou mluvit.