Nikdo nemá být upozaděn, říká spisovatelka a první dáma Islandu Eliza Reidová

Napadlo mě to teprve nedávno. V islandštině máme obrat „chodit s knihou v břiše“. Mít v sobě nějaký příběh, který časem vypudíte ven. Byla jsem novinářkou a také jsem na Islandu založila literární festival. Takže se mě lidé ptávali, jestli si i já nosím v břiše nějakou knihu. A já odpovídala, že ne, že mám moc práce. Ale pak vypukla pandemie, festival se nekonal a já měla najednou víc času.

Na začátku pandemie slavila naše bývalá prezidentka Vigdís Finnbogadóttirová – vůbec první prezidentka na světě – devadesátiny. A tehdy mě napadlo, že mnoho lidí za hranicemi Islandu nejspíš její osudy ani osudy dalších významných islandských žen nezná. Nechtěla jsem sepsat dějiny Islandu, ale vyprávět o ženách, které tady žijí, dát jim prostor sdělit, jaké to je být matkou, podnikatelkou, spisovatelkou, sportovkyní nebo prezidentkou v zemi, která je k ženám obecně tak přívětivá.

Sprakkar je islandský výraz pro mimořádnou ženu. Jde o velmi staré slovo, které už se moc nepoužívá. Nevím, jak to máte v češtině, ale když si dáte dohromady slova, jimiž se ženy popisují v angličtině, úplně mezi nimi chybějí ta pozitivní. Pokud tedy babe nepovažujete za pozitivní. Že se mi jedno takové podařilo v islandštině najít, taky něco o Islandu vypovídá.

Statistiky ukazují, že země s větší genderovou rovností mají šťastnější populaci, a netýká se to jen žen, ale též mužů. Tyto země jsou mírumilovnější, průměrná délka života je v nich vyšší, firmy si tam vedou lépe. Větší rovnost je benefitem pro celou společnost.

Vyrůstala jsem se dvěma bratry na farmě v Kanadě a neměla jsem pocit, že bych nemohla toužit po stejných věcech jako oni. Už odmala jsem se považovala za feministku, a i v tradiční rodině, kde otec chodil do práce a matka byla doma a učila mě vařit či žehlit, jsem to brala za ryze pozitivní termín. Je ale pravda, že pro mě platila v pubertě přísnější pravidla. A taky mě už jako dítě rozčilovalo, že si po svatbě budu muset vzít manželovo příjmení, kdežto bratrům zůstane naše rodné. Což se vyřešilo mým odchodem na Island, kde si ženy příjmení nechávají.

Doopravdy si všímat, že na mě jako na ženu lidé nahlížejí jinak, jsem začala, až když jsem získala práci v jedné firmě v Anglii. Byla jsem mladá a ostatní z toho nějak automaticky usuzovali, že musím být jen něčí sekretářka, a taky víc komentovali můj vzhled. Snažila jsem se nevšímat si toho a vystupovat suverénně, nenechat se zatlačit do kouta.

Před pár lety jsem napsala článek pro New York Times, inspirovaný fotkou na Instagramu, kde bylo několik prvních dam na pláži a v popisku stálo „světlejší strana síly“, jako bychom byly jen nějaké múzy pro své manžely, jako bychom neměly vlastní životy. Taková očekávání se na první dámy bohužel vztahují často: o něco se starat můžete, ale u vážnějších témat buďte raději zticha.

Vždy jsem chtěla být aktivní první dáma, ale zároveň nepřijít o vlastní život, neobětovat všechno. Proto dál pokračuju alespoň v organizování zmíněného literárního festivalu. Chci se vyhnout stereotypnímu obrazu první dámy, nechci na veřejnosti jen stát vedle manžela a nechat se hodnotit primárně podle toho, co jsem si vzala na sebe.

Zajímavým aspektem finanční krize bylo třeba to, že jedna z menších bank, která ji dokázala přežít bez úhony, byla řízena ženami. Po krizi si pak Islanďané zvolili svou první předsedkyni vlády, nově vzniklé banky často sahaly po ženách coby výkonných ředitelkách. Závěr si udělejte sami.

My tady na Islandu procházíme neustálou společenskou evolucí. Což neznamená, že se jí nikdo nestaví do cesty. Ale naší výhodou je, že jsme ve spoustě otázek už dosáhli konsenzu. Už se nepřeme o to, jestli je genderová rovnost dobrá věc, ale o to, jak jí docílit, které oblasti upřednostnit. Přijela jsem na Island v roce 2003 a od té doby jsme dosáhli pokroku v širších možnostech rodičovské dovolené nebo zákonu, který nařizuje dávat za stejnou práci mužům i ženám stejný plat, fungují u nás kvóty. Mnohem větší ohled se i v legislativní oblasti bere na queer komunitu. A prosazuje se u nás též princip participativní občanské politiky.

To, že jsme číslo jedna na světě, neznamená, že máme hotovo. Musíme se zaměřit na oblast byznysu, kde se stále nepodařilo příjmy zcela narovnat. Mohli bychom mít i více žen ve vedení firem. A samozřejmě práce na rovnosti zároveň znamená nenechávat žádné skupiny stát stranou. Sama jsem imigrantka a vím, že imigrantky čelí spoustě překážek, co se běžných Islanďanek netýkají. Politika genderové rovnosti tu není jen pro jednu skupinu lidí, nýbrž pro všechny. Sílícím problémem je také genderově motivované násilí, případů za poslední rok na Islandu dokonce přibylo.

Pro mě je to morální otázka, otázka lidských práv, ale zároveň můžeme některé lidi přesvědčit o její důležitosti ekonomickými argumenty.

Ano, můj manžel je patronem islandské queer asociace. Pochod hrdosti je takovou naší rodinnou záležitostí. Měla jsem tam projev, stejně jako předtím manžel. I práva queer komunity jsou otázkou lidských práv. Podle mě je naším úkolem budovat společnost, která lidem dovolí žít autenticky, tak, jak chtějí. Pomoct lidem naplnit jejich potenciál je důležitou součástí politiky rovnosti. Nikdo nemá být upozaděn.

Samozřejmě. Na Islandu rádi opakujeme, jak máme v oblibě se sebou navzájem nesouhlasit. Podle toho poznáte zdravou demokratickou společnost. Já jen doufám, že jsme schopni se sebou nesouhlasit s respektem a bez nenávisti.

Snažím se být empatická a ta otázka je podle mého fér. Je to i o vzájemném pochopení a poznávání. Teď budu znít jako paní středního věku, ale sociální sítě, které jsou s námi už celou generaci, nás na jednu stranu velmi sblížily, ale v něčem i velmi vzdálily. Je snadné se schovat za anonymní profil a prohlásit: „Ty jsi idiot, já mám pravdu a ty ne, konec diskuse.“ Pokud si ale sedneme k jednomu stolu, jsem si jistá, že můžeme dosáhnout konsenzu.

Možná zním jako idealistka, ale jednou z mých vášní je cestování. A hlavní poznatek, který jsem si z cest odnesla, je, že my lidé jsme si mnohem více podobní než rozdílní. Všichni chceme žít v poklidu, mít co jíst, koho milovat, mít střechu nad hlavou – a vše ostatní je jenom taková omáčka. Možná tedy jen stačí se víc poznat…

Souhlasím. Například ve své knize jsem přistupovala citlivě právě ke křížení různých nerovností. Mluvila jsem s queer ženami, ženami odlišné rasy, ženami s tělesným postižením. Volila jsem tuto cestu právě i proto, že si uvědomuju vlastní privilegia, že pocházím z bílého, středostavovského, vzdělaného prostředí. Moje jediná řekněme nevýhoda je, že jsem imigrantka. Poznala jsem, co to s sebou nese, a nesmím na to nikdy zapomenout.

Osobně se mi zamlouvá inkluzivní podoba feminismu, která nepředstavuje pro ostatní ohrožení, protože feminismus by s ohrožením spojovaný být neměl. Nejde o to někomu něco vzít, ale rozšířit hrací pole. Cílem není shodit bílého muže z piedestalu, ale povýšit všechny na jeho úroveň.

Samozřejmě se to nedá srovnávat s tím, co zažívají imigrantky z nižších sociálních tříd, případně jiné barvy pleti. V mém případě šlo jen o drobné projevy nepřátelství. Mám ovšem přítelkyně, ženu z Jamajky nebo ženu z Palestiny, které to odnesly hůř, rasismus na Islandu určitě existuje. Musíme se mu postavit.