Článek
Když vyšlo K moři, bylo vám pětadvacet let. Co s vámi v tomhle věku udělal úspěch?
Měla jsem radost. Ať dělám cokoliv, myslím na to, že je to to nejlepší ze všeho a že to musí být správně. Ale počítat se s tím nedá. Vlastně vůbec nevím, kam by se mé psaní odvíjelo, kdyby byl K moři průšvih. Jestli bych napsala Zmizet a chtěla ho vydat. Nemám to tak, že bych pociťovala nějaké vnitřní nucení ke psaní, že bych něco musela napsat, jinak bych nebyla šťastná. Prostě mě ty věci napadají a já vím, co s nimi dělat, to je asi talent nebo dar, který mám a kterého by byla škoda nevyužít. Říkám si, že dokud mi to jde, tak to budu dělat.
V postavě Marty z vaší nové knížky lze najít autobiografické rysy: její hodnocení knížek, její oblíbená kavárna, kde právě sedíme, studium bohemistiky, které jste stejně jako Marta nedokončila…
Autobiografické prvky, třeba to studium bohemistiky, byly taková nouzovka. Původně jsem vůbec nechtěla, aby Marta studovala to samé co já, ale pak se ukázalo, že je v deníku potřeba být co nejpřesnější, a já žádný jiný obor neznám tak dobře. Nevím, co přesně si pod jednotlivými předměty představit. Musela bych si to vyhledávat a to se mi nechtělo. A tahle kavárna? Když píšu, potřebuju si své postavy představovat v prostředí, které aspoň trochu znám. Takže Marta bydlí na Újezdě stejně jako já a chodí do stejných podniků.
Jsem v denících zvyklá spíše na minulý čas, zaznamenávání toho, co bylo, co už se stalo. Ten přítomný v Martě na mě působil nepřirozeně.
To je právě ono, má kniha se tváří jako deník, ale ve skutečnosti jím není, protože tam píšu i věci jako „usnu ve tři“. Jde o takový falešný deník.
K tomu se mi vybavují poslední dvě slova knihy „já neexistuju“.
Já je přitom dopsala až při poslední úpravě, pár dní předtím, než šla kniha do tiskárny. Narychlo se ještě řešilo, že nám tam chyběl den a nějaký jiný byl špatně datovaný, musela jsem ještě jeden záznam ke konci dopsat. Nakonec jsem přepsala celý poslední týden a při té příležitosti přidala i tuhle poslední větu. A jsem hodně ráda.
Vetřelce z názvu knihy, jak sama Marta nazývá plod ve svém břiše, jsem během čtení viděla i v jiných významech. Jako všechno, co vtrhlo do Martina poklidného života, který měl svůj řád.
Tak jsem to taky zamýšlela. „Rok vetřelce“ představuje to, jak ona nedokáže zvládnout první samostatný dospělý moment ve svém životě, moment, kdy se chystá na vysokou školu, kde si najednou může vybírat, co studovat, a je na ní, jestli tam vůbec bude chodit. Nikdo ji k ničemu nenutí. Prochází přelomem mezi dítětem a dospělým, který už musí být sám za sebe odpovědný a samostatný. Ta knížka měla být o tom, jak to nezvládá. Jak se s tím neumí vyrovnat.
Vaše předchozí knihy stojí na perspektivě dítěte. Proč jste v deníku udělala výjimku?
Ani nevím, kde jsem na ty děti přišla. Ale už povídky, které jsem psala na základce, byly vždy o dětech. U Marty byl však prvotní nápad spojený s těhotenstvím hlavní hrdinky. Chtěla jsem zkusit po Zmizet něco jiného. I v knize K moři jsou dětští hrdinové, jde v ní primárně o rodinu. V Martě už mělo jít hlavně o tu holku, která se naopak od rodiny pomalu odtrhává, nechce slyšet názory rodičů. I když si myslí, že s lidmi okolo vychází dobře, existují věci, které s nimi řešit nedokáže. Nejsnadněji se mi ale píše za děti, mám ráda ten jednoduchý dětský pohled. Zkoušela jsem teď v jednom textu psát z pohledu starého pána a bylo to mnohem těžší.
To, co Martu s vašimi dětskými hrdiny spojuje, je neschopnost dorozumět se se svými nejbližšími.
To je proto, že děti mají své starosti a dospělí zase své a ty dětské jim připadají už příliš vzdálené, tak vzdálené, že jim ani nedokážou rozumět a nepovažují je za podstatné. Samozřejmě že nám teď naše dětské problémy připadají maličké proti těm, kterými procházíme v dospělosti. Jenže děti to srovnání nemají. Asi proto mě baví jejich pohled na svět, ještě nemají nadhled. Ale třeba ho nemáme nikdy.
Oceněná autorka Petra Soukupová
Martin deník je neukončený, což se pro žánr deníků hodí. Ale přemýšlela jste o tom, co se s ní nakonec stane?
Chtěla jsem, aby ten konec zůstal otevřený, aby si ten, kdo je veselý, mohl říct, ona se z toho dostala a teď už bude líp, a někdo, kdo není tak optimistický, že si z toho nic nevzala. Ale nepřemýšlím u svých hrdinů nad tím, co s nimi bude dál. Nežiju jejich životy. Život Marty pro mě končí knížkou.
Takže jste nepřemýšlela nad tím, co se stalo s Martinem ve Zmizet, který se ztratil a už nikdy nenašel?
U něho jsem to brala tak, že ho někdo zabil. Někdo ho naložil do auta, odvezl do lesa a zakopal ho tam. A předtím mu dělal asi ještě nějaké hrozné věci.
Je ve vašem stylu znát vliv jiných autorů?
To nedokážu posoudit, ale samozřejmě se mi víc líbí věci, které jsou psané nechci říct jednodušeji, ale srozumitelněji. Nemám moc ráda texty, které jsou příliš obrazné a básnivé, mají složité větné stavby a podobně. Nebaví mě to číst. Nebaví mě hledat zajímavý obsah ve složité formě. I když tam třeba leckdy je.
Máte s časovým odstupem od svých knížek takový ten pocit, že je to blbý?
Jasně, mám. K moři už je pro mě úplně blbý, Zmizet má lepší pasáže… Ne, se Zmizet to zatím nemám. A Marta, k ní mám takový zvláštní vztah, ta mi připadá trochu blbá už teď. Vlastně i v době, kdy jsem ji psala, jsem byla hrozně nejistá, víc než kdy dřív. Přišlo mi, že to bude plytké. Nemohla jsem se rozmáchnout do takové té osudovosti jako u Zmizet a dát tomu tím nějakou obecnost. Tím, že je to deník, je to takové „malé“.
Máte už nápad na další knížku?
Mám, ale teď si budu dávat tak rok pauzu, takže ho zatím nerozvíjím. Spí.
