Nevymlouvejme se na algoritmy. Lenka Vochocová o názorové polarizaci a sociálních sítích

Dan Prokop dlouhodobě mluví o zdejším politickém tažení proti čemukoli „cizímu“ a „nenormálnímu“, které ovlivňuje i postoj české veřejnosti ke skupinám stojícím mimo „normální“ společnost. To mi přijde jako dobré vysvětlení, které zmiňují i zahraniční zdroje.

Stejně tak ve mně rezonuje Prokopovo vysvětlení související s nedostatkem kontaktu s čímkoli „cizím“ v etnicky poměrně homogenní zemi nebo jeho poukaz na frustraci části české společnosti plynoucí z dojmu, že jsme ještě nedohnali zbytek Evropy, pokud jde o životní standard, ale už se máme dělit o důsledky krizí, které kontinent postihují.

V poslední době jsem začala v souvislosti s uživatelskými diskusemi promýšlet i teorii resentimentu, která zmiňuje hluboká, nezpracovaná traumata konkrétních společností, která se transformují v nenávist vůči elitám a jiným aktérům, sloužícím jako zástupný cíl.

V uživatelských obsazích týkajících se migrace – ale i v populistické rétorice obecně – je patrné trauma ze socialistické minulosti, které zde vystupuje v podobě hledání nepřátel uvnitř evropské společnosti: v elitách, liberálech, neziskovkách nebo Evropské unii. Často jsou označováni za „bolševiky“ či „neomarxisty“ a obecně za viníky celé situace.

Algoritmy samozřejmě tím, že nám nabízejí více toho, o čem si myslí, že nás to zajímá a že to rezonuje s naším pohledem a přesvědčením, jistým způsobem přispívají k názorové polarizaci. Potenciálně také omezují heterogenitu postojů a pestrost informací, s nimiž přicházíme v online prostředí do styku – to jsou ty pověstné názorové bubliny, do nichž se údajně čím dál víc uzavíráme.

Jsou ale i výzkumy, které poukazují na to, že sociální sítě nebo online fóra nám naopak umožňují potkávat se s velmi odlišnými pohledy. Konfirmační zkreslení – tedy naše tendence vybírat si spíše takové informace, vysvětlení nebo vzpomínky, které podporují náš názor, a ignorovat ty, které mu odporují – navíc existuje i mimo online svět.

Rozhodně jsou algoritmy jen částí problému. Nemůžeme je vinit z toho, že lidé na internetu druhým přejí smrt nebo hromadné znásilnění často jen proto, že mají jiný názor, jinou představu o světě, lidských vztazích, případně že soucítí s těmi, kteří si soucit údajně nezaslouží. Neměli bychom se na algoritmy vymlouvat.

Extrémní agresivitu a vulgárnost online vyjadřování a neochotu vést smysluplnou diskusi bych si spíše vysvětlovala mimo jiné jako důsledek působení politických elit, které svým vzorem posouvají hranice toho, co je možné říkat. Ale především jako důsledek toho, že se slušní lidé bojí v online světě ohradit, nebo dokonce říkají, že nemá cenu „krmit trolly“. Při analýzách online diskusí vidíme, jak extrémní ty obsahy jsou – a ačkoli jsou zřejmě často produktem hlasité menšiny, to, že se vůči této menšině nikdo dostatečně neozve, protože ji vnímá právě jako určitou odchylku od normy, způsobuje, že se neslušné a násilné vyjadřování naopak normalizuje, že si na jeho přítomnost v online prostoru zvykáme a bereme ho vlastně jako něco běžného, „normálního“.

Ty dvě historické situace jsou asi z mnoha důvodů těžko srovnatelné. Ale ta otázka souvisí s tím, co jsem se snažila říct před chvílí: můj pohled na roli médií není v žádném případě mediocentrický, nevnímám média jako klíčové hybatele společnosti, ale jako její součást, jako jednu ze společenských institucí, byť významnou. Média samozřejmě mají obrovskou symbolickou moc, ale ani my, jejich příjemci, nejsme bezmocní, nebo bychom neměli být.

Lidé mají tendenci i teď svádět svou špatnou náladu z epidemie, sociální izolace, svůj strach ze zcela nezvyklé situace právě na média – neustále slýchám, že to kvůli médiím se cítíme mizerně. Ale co mimomediální vlivy, co odpovědnost lidí za vlastní životy a schopnost s nimi smysluplně nakládat i v dobách krizí, najít si smysl v něčem novém, co kritické myšlení, role vzdělávání a blízkých sociálních vazeb?

Média spoluutvářejí naši realitu, ale nemůžeme se na ně donekonečna vymlouvat – nakonec je vždycky možné, i když poměrně obtížné, si je do svého života příliš nepouštět, pokud máme pocit, že nám nedělají dobře. A rozhodně nikdo nemůže svou xenofobii a netoleranci vůči jakékoli jinakosti nebo odlišnému názoru svádět na média nebo dezinformace – vždycky je to výsledek naší interakce s těmito obsahy a toho, co si z nich sami pro sebe vezmeme.

Já bych tu otázku právě nestavěla tak, že je nutné si vybrat – buď za to může systém, nebo člověk sám. Některé politické, ale i akademické debaty jsou v tomhle smyslu vyhrocené, polarizované – jedni viní systém, druzí jedince. Snad každý společenskovědní obor má svůj slavný konflikt mezi zastánci významu struktur určujících naše jednání a těmi, kteří upozorňují na roli jednotlivců a jejich svobodnou vůli a aktivitu. Ale já mám ráda přístupy, které tyhle póly smiřují – právě proto jsem mluvila o tom, že v komunikaci je důležité jak samotné poselství, tak naše interakce s ním.

Individualizovat odpovědnost za strukturální problémy vnímám v duchu kritické teorie jako extrémně nespravedlivé, všichni lidé opravdu nemají stejnou startovní pozici, někteří to mají těžší kvůli vnějším okolnostem svých životů, takže je pro mě pochopitelné, že se uchylují k různým strategiím, jimiž ventilují své frustrace.

Na druhou stranu jsem v tomhle hodně ovlivněná svou druhou profesí supervizorky a koučky, díky které jsem se naučila, že umět se o sebe postarat, jak tomu říkáme, tedy v rámci daných možností pro sebe hledat nějaké řešení, snažit se v každé situaci vidět prostor pro své aktérství, je jednou z nejvíc osvobozujících zkušeností. Ale není to jednoduchá dovednost, často vyžaduje velkou odvahu a zásadní změnu uvažování, určité „předělání“ mozku – protože mnohem jednodušší než hledat východisko je samozřejmě vrtat se v křivdách.

Migrační krize byla specifická tím, že se většina kontroverzí odehrávala opravdu spíše v diskurzivní rovině – ve veřejných debatách o něčem, co se lidí v Česku dotýkalo spíš okrajově nebo nepřímo. Už když jsme knihu připravovali k tisku, bylo jasné, že na dění kolem koronaviru bude možné řadu fenoménů, jimž se v ní věnujeme, ilustrovat ještě lépe než na migraci, právě proto, že koronavirus na českou společnost dopadl mnohem reálněji a tíživěji.

Pro nás ale, jak píšeme i na několika místech knihy, byla migrační krize jen jedním ze silně polarizujících témat, na nichž je možné ukázat obecnější problémy komunikace v prostředí digitálních médií: názorovou polarizaci, prolínání a určité sčítání netolerantních postojů, hledání nepřátel nejen vně, ale i uvnitř vlastní kultury a společnosti, vzestup významu emocí v naší komunikaci, genderové nerovnosti v online světě nebo zmíněnou normalizaci neslušných a agresivních forem komunikace.

Chtěli jsme napsat knihu, která nezestárne s tím, jak migrační téma postupně přestane být klíčovou součástí veřejné agendy. A doufáme, že jevy, na které upozorňujeme, pomůžou čtenářkám a čtenářům chápat i mnoho aspektů online diskusí a názorových válek souvisejících s pandemií.

Bude to znít absurdně a paradoxně v současné éře sociální izolace, ale myslím, že řešením může být komunikace, mezilidský kontakt, nevyhýbat se konfliktním tématům, ale naopak o nich diskutovat, pokud možno věcně, což je samozřejmě nesmírně obtížné, když jde o hluboce prociťované hodnoty. Snažit se vnímat perspektivu druhých, nenálepkovat ty, s nimiž nesouhlasím, ale pokoušet se pochopit, proč je pro druhého jeho verze reality sdílená jeho sociální bublinou tak uspokojivá, lákavá. Co se mu děje, že je ochoten přistoupit třeba právě na jednoduché příběhy o vinících krizí a jiné narativy, které já můžu vnímat jako manipulaci nebo populismus.

Důležitá je samozřejmě novinářská služba veřejnosti, rozkrývání manipulací, lží. A v neposlední řadě kvalitní vzdělávací systém, který připraví děti a mladé dospělé i na výzvy, které přináší vývoj komunikace a médií.

Je třeba, aby společnost byla v co největší míře mediálně gramotná, bez toho se do budoucna neobejdeme.

Nechci v žádném případě znít jako nějaká neoliberálka, velmi dobře si uvědomuju strukturální příčiny toho, o čem mluvíme. Ale vlastně je toho hodně, co můžeme udělat, když se přestaneme vymlouvat na média a jiné vnější okolnosti a když na sebe přestaneme nahlížet jako na oběti a začneme k sobě přistupovat jako k aktérům svých vlastních životů a mezilidských vztahů.