Článek
Filosofie je totiž na straně pochybnosti, snaží se ji prohloubit, dát jí řád a udělat z ní nástroj osvobození člověka od všech závislostí a zaslepení. Volba je jen mezi vírou sužovanou pochybností a pochybností sužovanou vírou, třetí cesta není, leda si něco ze všech sil nalhávat.
Být opravdovým katolíkem ve věku radikálních pochyb předpokládá, že nenecháme víru zvítězit nad pochybností lacině, že se s ní nevypořádáme jen nějakým skokem do víry, za níž potom člověk zabouchne dveře a pochybovačný rozum dovnitř nevpustí. Stejně jako Masaryk Jan Sokol (zemřel toto úterý) nechtěl, aby nad pochybou zvítězila jen naivní „věřivost“.
Filosof a netrpělivý učitel Jan Sokol: Správcem svých vědomostí
Platí obecně, že nejhlubším motivem filosofie 20. století bylo porozumět „smrtelnosti jako otevřenosti“. Na bolestné cestě stoletím extrémů k porozumění tomu, že v naší existenci se můžeme setkat se smyslem (který je něco zcela jiného než naše cíle, jakkoli velké), jenom pokud nezapřeme její konečnost, zanechal Jan Sokol nesmazatelnou stopu. Po roce 1989 byl jedním ze zakladatelů Fakulty humanitních studií UK a spolu se Zdeňkem Pincem i jejím obětavým a oživujícím duchem. Byl to veliký dar několika generacím studentů.
Václav Bělohradský (1944) je filosof a kmenový autor Salonu.
Připomeňme si jeho varující pojetí blízkosti, v níž dnes v reakci na globalizaci stále více lidí vidí politický ideál: „Blízkost, která sousedy přirozeně a pevně spojovala, je ovšem z povahy věci zároveň oddělovala od těch druhých, přespolních a cizích. Čím pevněji tato přirozená blízkost spojuje, tím víc a ostřeji zároveň také ohraničuje a vylučuje, co k ní nepatří, co je cizí.“
Víra, kterou Jan Sokol zosobňoval, usilovala o „blízkost bez vyloučení“.
Nietzsche řekl, že v přikázání Miluj bližního svého je mlčky přítomen nějaký vzdálený, kterého milovat už není třeba. „Nevylučovat toho vzdáleného“ – to byl nejhlubší motiv křesťanské filosofie Jana Sokola.
