Hlavní obsah

Neviditelná města. Sloupek Štěpána Kučery nad novým románem Michala Ajvaze

Právo, Štěpán Kučera, SALON

Kublaj se ptá Michala Ajvaze: „Až se vrátíš na Západ, budeš opakovat svým krajanům totéž, cos vyprávěl mně?“ – „Já mluvím a mluvím,“ odpovídá Ajvaz, „ale kdo mě poslouchá, podrží si v paměti jen ta slova, která očekává. Jiný je popis světa, jemuž dobrotivě dopřáváš sluchu, něco jiného budu vyprávět, až se vrátím, hloučkům nakládačů a gondoliérů, usazeným na základech mého domu, a jiný zase bude příběh, který bych mohl ve stáří vyprávět, kdybych byl zajat janovskými piráty a uvržen v okovech do stejné kobky s pisálkem dobrodružných románů. Jaké bude vyprávění, neurčuje hlas, ale ucho.“

Foto: archív nakladatelství Druhé město

Michal Ajvaz: Města

Článek

Michal Ajvaz v románu Města (Druhé město 2019) popisuje dobrodružnou výpravu do Švédska, Norska, Nizozemska, Irska, Francie, Spojených států, Japonska a Polska, kterou vypravěč – překladatel detektivek – podniká při pátrání po stopách podivuhodných věcí, součástek neznámého stroje, které se záhadně objevují na různých místech světa a mají nepředvídatelné účinky téměř na každého, kdo se s nimi setká. Díky tomu vznikají neobyčejné sochy, hudební skladby a romány, ale třeba i násilnické náboženské sekty skryté v hlubinách internetu.

Překladatel nenaráží na jazykové ani kulturní bariéry, všichni cizinci, kteří tajemné součástky nějakou dobu vlastnili a nyní mu ochotně vyprávějí své příběhy, jako by nabírali slova z jednoho proudu kosmické řeči, jako by byli různými odstíny ve tváři jediného vypravěče. Překladatelovy cesty po světových metropolích se ukazují mnohem přímočařejší a jednodušší než cesty vnitřní – putování neviditelnými městy za významem a smyslem.

Roboti bojují meči s nahými dívkami, hudba a podmořský svět se stávají jediným živlem a ztemnělý Manhattanský most je obklopený noční oblohou, takže člověk stojící pod ním získá pocit, že se svět převrátil a on se dívá na most klenoucí se nad hvězdným oceánem.

Foto: David Konečný, ČTK

Michal Ajvaz

A protože vyprávění neurčuje hlas, ale ucho, může čtenář v šelestění záclon zaslechnout vyprávění o nejistotě, jež všechno uvolňuje z pout, o mýtech, které si člověk vymyslí, aby jim sám uvěřil, o původu umění a skrytém prameni příběhů, o vývoji lidských společností, hmotném a nehmotném světě, potřebě řádu věcí a snad i o zrychleném duchovním hledačství dnešní doby. O tom, že „náhoda je jen čarodějným zrcadlem, ve kterém se zjevuje naše skrytá tvář“.

Tajemství a vtip oné unikavé součástky pro její dočasné držitele tkví zřejmě v tom, že ji lze těžko spojit s konkrétním znakem a významem, že se vymyká našemu navyklému vnímání, a proto otevírá dveře k nepředvídatelnému, k tomu, co považujeme za nadskutečné. Těžko se ubránit jistému čtenářskému smutku, když se záhada tajemného stroje nakonec vysvětlí, a to ještě pomocí akčního finále, které místy působí, jako by se do textu vlomily mordy Miloše Urbana. Po většinu překladatelova putování jsou ale Města jako ona součástka, vzpírají se jednoznačnému výkladu, plynou jako sen, a přitom jsou přesná, promyšlená.

Kublaj chán může být spokojený.

Související témata:

Související články

Sloupek Štěpána Kučery: Kosmické evangelium

Michio Kaku, americký astrofyzik a jeden z tvůrců teorie superstrun, vypráví v knize Budoucnost lidstva. Náš úděl mezi hvězdami (přeložil Jan Petříček, Prostor...

Výběr článků

Načítám