Článek
Michal Ajvaz v románu Města (Druhé město 2019) popisuje dobrodružnou výpravu do Švédska, Norska, Nizozemska, Irska, Francie, Spojených států, Japonska a Polska, kterou vypravěč – překladatel detektivek – podniká při pátrání po stopách podivuhodných věcí, součástek neznámého stroje, které se záhadně objevují na různých místech světa a mají nepředvídatelné účinky téměř na každého, kdo se s nimi setká. Díky tomu vznikají neobyčejné sochy, hudební skladby a romány, ale třeba i násilnické náboženské sekty skryté v hlubinách internetu.
Překladatel nenaráží na jazykové ani kulturní bariéry, všichni cizinci, kteří tajemné součástky nějakou dobu vlastnili a nyní mu ochotně vyprávějí své příběhy, jako by nabírali slova z jednoho proudu kosmické řeči, jako by byli různými odstíny ve tváři jediného vypravěče. Překladatelovy cesty po světových metropolích se ukazují mnohem přímočařejší a jednodušší než cesty vnitřní – putování neviditelnými městy za významem a smyslem.
Roboti bojují meči s nahými dívkami, hudba a podmořský svět se stávají jediným živlem a ztemnělý Manhattanský most je obklopený noční oblohou, takže člověk stojící pod ním získá pocit, že se svět převrátil a on se dívá na most klenoucí se nad hvězdným oceánem.
A protože vyprávění neurčuje hlas, ale ucho, může čtenář v šelestění záclon zaslechnout vyprávění o nejistotě, jež všechno uvolňuje z pout, o mýtech, které si člověk vymyslí, aby jim sám uvěřil, o původu umění a skrytém prameni příběhů, o vývoji lidských společností, hmotném a nehmotném světě, potřebě řádu věcí a snad i o zrychleném duchovním hledačství dnešní doby. O tom, že „náhoda je jen čarodějným zrcadlem, ve kterém se zjevuje naše skrytá tvář“.
Tajemství a vtip oné unikavé součástky pro její dočasné držitele tkví zřejmě v tom, že ji lze těžko spojit s konkrétním znakem a významem, že se vymyká našemu navyklému vnímání, a proto otevírá dveře k nepředvídatelnému, k tomu, co považujeme za nadskutečné. Těžko se ubránit jistému čtenářskému smutku, když se záhada tajemného stroje nakonec vysvětlí, a to ještě pomocí akčního finále, které místy působí, jako by se do textu vlomily mordy Miloše Urbana. Po většinu překladatelova putování jsou ale Města jako ona součástka, vzpírají se jednoznačnému výkladu, plynou jako sen, a přitom jsou přesná, promyšlená.
Kublaj chán může být spokojený.