Nevěřme, že se Putin zbláznil, říká bezpečnostní analytik Michal Smetana

Již po prvních pár dnech války začalo být evidentní, že Vladimir Putin výrazně přecenil schopnost ruské armády rychle dosáhnout jím maximalisticky definovaných cílů. A současně dramaticky podcenil jak obranyschopnost ukrajinské armády, tak reakci Západu.

Rozhodování v oblasti mezinárodních vztahů – a tím spíše v otázkách ozbrojených konfliktů – probíhá v prostředí neúplných informací a odhadů nákladů i rizik, které podléhají různým kognitivním zkreslením.

Tendence nadhodnocovat vlastní schopnosti je lidem vlastní; většina z nás se v průzkumech například považuje za nadprůměrné řidiče, což ze statistického pohledu nedává smysl. V případě válek je nadměrná sebedůvěra poměrně častým faktorem, někdy pozitivním, jak dokládá třeba britský politolog Dominic D. P. Johnson na příkladu americké občanské války, a někdy negativním, kdy přecenění vlastních schopností vede buď k porážce, nebo obecněji nedosažení stanovených cílů.

V případě personalistických nedemokratických režimů, jako je ten ruský, bývá takzvaný „efekt nadměrné sebedůvěry“ častější než u demokratických lídrů, protože u autoritářských vládců se objevuje tendence rozhodovat pouze v malém okruhu velmi loajálních jedinců, kteří mají omezenou možnost podrobovat vůdcovy kroky kritice a nabízet alternativní úhly pohledu.

Já si vůbec netroufnu nějak do hloubky analyzovat vnitřní duševní pochody Vladimira Putina, ale lidé mají obecně tendenci ospravedlňovat a racionalizovat své chování. Asi není těžké si představit, že Putin vidí sám sebe jako někoho, kdo jedná v zájmu ruského národa – jakkoli nám to přijde zvrácené.

Tyto soudy vynášejí především lidé, kteří nemají naprosto žádnou kvalifikaci posuzovat duševní stav kohokoli, natožpak člověka, se kterým se v životě osobně nesetkali. Je evidentní, že Putinovo rozhodování se řídí jiným hodnotovým systémem, vnímáním hrozeb a odhadem rizik, než mám já nebo vy – což ale nutně neznamená, že se „zbláznil“.

Mimochodem ten narativ, že byl Vladimir Putin dříve velmi opatrný a teprve nyní se najednou pouští do riskantních akcí, nepovažuju za příliš přesvědčivý. Anexi Krymu z roku 2014 vidíme jako málo rizikovou akci jenom kvůli tomu, že víme, jak dopadla – v té době nebylo vůbec jasné, zda anexe nepovede k mnohem závažnějšímu konfliktu se Západem. Údajně i lidé jako ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov se proti tomuto kroku vyslovovali s tím, že riziko je příliš veliké.

Odborníci na Rusko jako Mark Galeotti proto správně upozorňují, že tendence podnikat velmi riskantní kroky není u Putina žádnou novinkou, jakkoli pochopitelně v případě Ukrajiny zašel mnohem dále než kdykoli předtím.

V budoucnu v tomto směru jistě vznikne řada akademických výzkumů, ale to, že aktivizace veřejnosti v západním světě pomáhá vytvářet tlak na rychlost a sílu reakce západních politiků, potažmo států, rozhodně smysl dává.

V Rusku je naproti tomu vliv veřejného mínění omezený, ať už vzhledem k nedemokratické povaze tamního režimu, k absenci férové politické soutěže, či ke schopnosti Kremlu kontrolovat hlavní média. Putin dokáže veřejnost zásadním způsobem ovlivňovat skrze zatajování faktů či alternativní rámování aktuálního dění. Nicméně i tak řada výzkumů dokládá, že práce s veřejným míněním hraje v širší politické strategii Vladimira Putina podstatnou úlohu a je v jeho rozhodování mnohem důležitějším faktorem, než by se mohlo na první pohled zdát.

Existuje bohužel nemalé riziko, že informace o průběhu konfliktu, které jsou nyní pro nás z řady velmi dobrých důvodů zkreslené ve prospěch ukrajinské strany, mohou vést u západní veřejnosti k nerealistickým očekáváním. Je potřeba mít na paměti, že varianty jako Putinův pád nebo kompletní porážka a vyhnání ruských vojsk z Ukrajiny patří mezi ty málo pravděpodobné a že Ukrajina jedná správně, když kromě velmi odvážného boje současně s Ruskem jedná a snaží se nalézt diplomatické řešení.

Propaganda je důležitou součástí každé války a je v dobrém slova smyslu fascinující, jakým způsobem se podařilo Ukrajině ovládnout informační prostor a zcela dominovat ve strategické komunikaci. Pro morálku ukrajinských vojáků i civilistů je to zásadní věc, která se pak pochopitelně promítá rovněž do situace na bojišti.

Vliv má ukrajinská propaganda určitě též v západním světě a přispívá k jeho aktivizaci, jakkoliv i zde jsou potenciálně některá dílčí rizika: ať už se jedná o zmíněná nerealistická očekávání, nebo o veřejný tlak na kroky, které jsou strategicky velmi problematické – viz například debata o vynucení bezletové zóny nad Ukrajinou. Naštěstí západní vlády zatím přistupují k podobným úvahám, které by mohly vést k přímému střetu mezi NATO a Ruskem, velmi zodpovědně.

Informace o spoustě dílčích aspektů situace na bojišti jsou každopádně v mnoha ohledech zkreslené a neúplné a je potřeba s nimi takto pracovat, což se ne vždycky děje.

Obecně je dobré být velmi opatrný s používáním historických analogií směrem k dnešnímu dění. Jakkoli nám historie nabízí cenné lekce, každá událost je něčím unikátní a přílišná fixace na některé konkrétní analogie nás činí slepými k jedinečným aspektům aktuální situace. Je potřeba se vždycky zamyslet nad tím, jaké příčinné mechanismy a faktory hrály v dřívějších krizích roli, a dávat je do kontextu i s tím, co se směrem k dnešku změnilo a čím se od sebe události liší.

Ta otázka by měla primárně směřovat na ně. Je nicméně zřejmé, že při útoku na Ukrajinu bezprostředně po uznání vzbouřeneckých republik Doněck a Luhansk byla pro ruské vedení prioritou rychlost a moment překvapení, a rezignovalo proto na snahu vyfabrikovat pro své příznivce v západním světě věrohodnou záminku a funkční narativ, se kterým by mohli pracovat.

Interpretace, minimálně z mé perspektivy správná, že se jedná o zcela nelegální a nelegitimní vojenskou agresi proti svrchovanému státu, tak naštěstí přinejmenším v západním světě zcela dominuje a omezuje možnou polarizaci politické scény a veřejného mínění, kterou jsme viděli v uplynulých letech v jiných otázkách.