Neurovědec Ivan Rektor o stresu a holocaustu: Změny na mozku mají i vnoučata přeživších

Někdy v roce 1994 jsem si uvědomil, že nadchází poslední možnost, kdy lze ještě vyšetřit první generaci, než odejde. Grantové krytí se nám ale povedlo získat až napotřetí. Výzkum tak začal v roce 2015, a to nejstarším účastníkům bylo už devadesát pět let. Včetně mé matky, která se také zapojila.

Rozhodně vím, že přeživší byli obvykle silné osobnosti. Mí rodiče například prošli válkou jako partyzáni. Otec byl lékař, pocházel z židovské rodiny z Nového Bohumína, který na počátku války zabrali Poláci. Přišel o občanství a odešel na Slovensko. V Levoči pracoval na psychiatrii – až do povstání. Seznámil se tam s mou matkou, ve dvaačtyřicátém se vzali, a jakmile vypuklo povstání, odešli do hor…

V srpnu 1944 nejdříve zamířili do Oľšavice v Levočských vrších, což byla řeckokatolická ves, kde farář vyhlásil, že obyvatelé mají pomáhat lidem v nouzi. Ve vesnici se schovaly desítky, možná stovky Židů. Vesničané nikoho neprozradili. Farář dostal po válce titul Spravedlivý mezi národy.

Naši tam zůstali několik týdnů a přes své kontakty hledali, jak se zařadit do partyzánské jednotky. Chtěli se zapojit do nějaké, co nebude mít pochybný charakter. Nakonec je přijala partyzánská brigáda, jež vesnicí procházela a potřebovala lékaře. Rodiče se k ní připojili a působili v ní od října 1944 až do dubna 1945.

Máma uměla francouzsky a stala se tlumočnicí francouzských partyzánů. Šlo o zajatce z táborů na Slovensku, které osvobodila slovenská povstalecká armáda a kteří se pak sami zapojili do povstání. Zanechali docela výraznou stopu – u Strečna mají pomník. Kromě tlumočení dělala máma ošetřovatelku. U pasu nosila pistoli, ale myslím, že ji nikdy nepoužila. Máme doma spoustu partyzánských fotek.

Jak se vaši rodiče dívali na povstání zpětně? Potlačovali některé vzpomínky, jako to dělali přeživší holocaustu?

Rodiče z otcovy strany skončili v Treblince, ale já o nich skoro nic nevím. Když jsem se otce ptal, jako by si toho moc nepamatoval. Typické potlačení paměti. Co se povstání týká, rodiče mluvili jen o pozitivních věcech. Například jak partyzáni zajali dva opilé německé vojáky s cílem je vyslechnout a zastřelit. Když se jeden z nich probral, rozpáral si kabát a vytáhl sociálnědemokratickou legitimaci. Oba se připojili k partyzánům. Je fakt, že ta brigáda měla úroveň, velitelem byl sovětský major, v civilu profesor němčiny.

Na Chabenci byli. Zuřila tam prý sněhová vichřice. Na vrchol se dostali naprosto vyčerpaní a za tátou pak přišli, že jedna žena rodí. Pomohl i s nastávajícím otcem u porodu a oznámili matce, že má holčičku, pak si oba lehli vedle ní a z únavy hned usnuli. Teprve ráno zjistili, že je to vlastně kluk.

Našeho výzkumu se zúčastnilo 378 osob, tři generace přeživších a věkem odpovídající kontrolní skupiny z běžné české populace. Všichni podstoupili magnetickou rezonanci mozku a psychologické testy.

Zjistili jsme, že prožitý enormní stres znamenal pro první generaci změny šedé kůry mozkové, které přetrvaly celý život – vidíme je i sedmdesát až sedmdesát pět let po válce. Jde o část mozku, která souvisí se stresem, s emocemi, pamětí, chováním. A když jsme se podívali na psychologické testy a porovnali je s kontrolní skupinou těch, kterých se holocaust nijak nedotkl, je tam viditelný rozdíl. A nejen u první generace. Je znatelný ve všech třech generacích.

Při magnetické rezonanci u druhé a třetí generace jsme nezaznamenali rozdíly ve struktuře mozku, ale byly patrné v propojení oblastí mozku souvisejících se stresem.

Teď se kromě toho věnujeme prenatálnímu stresu. To se týká těch mála Židů, kteří se narodili během války. A ukazuje se, že zatížení stresem je u lidí narozených za války nebo těsně po ní ještě větší než u lidí, kteří se narodili před rokem 1939. Projevuje se to v některých psychologických testech i v samotné struktuře mozku. Znamená to, že děti narozené před válkou se s válečným stresem dovedly vyrovnat lépe než ty, které ho zažily ještě před narozením, jako plody.

Děti obecně zvládaly stres lépe než dospělí. Souvisí to zřejmě s tím, že si plně neuvědomovaly, co se děje, a s postupným rozvojem jejich paměti.

Zdá se, že ne. Značná část lidí z první generace svým dětem o holocaustu nic neřekla, chtěli je chránit. Jejich potomci se o zkušenosti rodičů dozvídali, až když byli v pubertě nebo jako dospělí. Ale stejně se to na konektivitě jejich mozků a na jejich psychologii podepsalo.

Na první pohled nijak znatelně. Při zkoumání deprese mají sice přeživší a jejich potomci vyšší hodnoty než kontrolní skupina, to ale neznamená, že jsou vysloveně depresivní. V každém případě víme, že první generace trpěla větší mírou úzkosti, což se přeneslo na druhou i třetí generaci, ačkoli přesné příčiny neznaly.

Chování první generace bylo jistě jiné než u těch, kterých se holocaust přímo nedotkl. My ale přesně nevíme, zda je přenos na druhou a třetí generaci způsobený chováním rodičů, anebo je dán geneticky. Účastníkům našeho výzkumu jsme odebrali vzorky DNA a plánujeme udělat epigenetickou studii, na jejímž základě uvidíme, zda hraje genetika v přenosu stresu nějakou roli.

Myslím, že ne. U první generace sice vidíme častější výskyt posttraumatické stresové poruchy – ale zároveň se u ní oproti kontrolní skupině významně projevuje posttraumatický stresový růst, tedy že se organismus na vyšší míru stresu adaptuje. Ti, kteří přežili holocaust a dožili se devadesáti let, jsou plní stresu, ale zároveň jsou velmi odolní. Holocaust vidí jako nejhorší událost svého života, poválečný život ale celkově vnímají pozitivně.

Existuje studie porovnávající polské Židy, kteří se přestěhovali do Izraele před rokem 1938, s těmi, kdo se tam přestěhovali po roce 1945. Přeživší holocaustu se prokazatelně dožívají vyššího věku než jejich předchůdci – přežili ti odolní.

Na druhou stranu: v Izraeli zkoumali své vojáky, kteří bojovali v libanonské válce. A ukázalo se, že pokud byli dětmi přeživších, byli mnohem vystresovanější než vojáci, jejichž rodiče holocaust nezažili.

Začínáme zkoumat, jak se na lidech podepsala balkánská válka. Měli jsme už schůzku s Balkánci, kteří žijí u nás. Pár lidí se do výzkumu přihlásilo, ale zatím ne dost.

Zároveň jsme ve velkém rozjeli výzkum uprchlíků z Ukrajiny. Těch se hlásí hodně, chceme s jejich pomocí zkoumat akutní válečný stres, tedy jak zapůsobí na konkrétní oblasti mozku. U přeživších holocaustu to známe jen s velkým časovým odstupem. Chceme mít výzkum hotový, než válka na Ukrajině skončí.

Rodiče zůstali v Levoči, otec se stal primářem neuropsychiatrie. Vstoupil do strany, pak však přišel Slánského proces a zklamání. Když došlo na politiku, mluvili před námi dětmi s mámou raději německy, abychom jim nerozuměli. V roce 1963 jsme se přestěhovali do Brna. Otec zde byl ředitelem černovické psychiatrické léčebny. Máma totiž chtěla bydlet někde, kde jsou univerzity, abychom mohli s bratrem studovat.

Otázkou bylo, jak budeme doma mluvit. Mateřským jazykem mé matky byla maďarština a otce němčina, mluvili podivnou českoslovenštinou, dokud jsem neprosadil, že doma budeme mluvit slovensky. Gymnázium a další studia jsem absolvoval v češtině. Naučil jsem se ale i francouzsky a německy a později anglicky. Změnilo mi to život, protože jsem díky francouzštině mohl zareagovat na nabídku pro mladé lékaře, začal jsem ve Francii pracovat i učit a přenesl jsem tamní zkušenosti mimo jiné s chirurgickou léčbou epilepsie k nám.

Zároveň se pravidelně vracím do Levoče, kde již dvacet let spolupořádám neuropsychiatrický sjezd.