Článek
Za nejlepšího filmového zloducha všech dob prý považujete Jokera v podání Heatha Ledgera z batmanovského Temného rytíře. Sám jste si několik padouchů také zahrál. Co podle vás tvoří dobrého záporáka?
Myslím, že nikdo přesně neví, proč někdo na plátně působí děsivě a někdo ne. Mně jdou záporáci skoro sami. Když mi nabídli, abych jednoho takového ztvárnil ve filmu Jack Reacher: Poslední výstřel s Tomem Cruisem, věděl jsem, že to zvládnu. Tvůrci po mně pouze chtěli, abych na diváky působil co nejděsivěji – a pak mou největší scénu raději dvakrát prostříhali, protože i bez násilí a krve byla až příliš hrůzostrašná.
Zloducha jste si zahrál i v novém seriálu Mandalorian.
Nevím, jestli přímo zloducha. Ale určitě jde o někoho, komu byste neměli věřit, je to temná postava.
Seriál ze světa Star Wars vás, režiséra německé nové vlny, představil úplně novému publiku. Vnímáte to?
Když to běží online, Mandalorian konkrétně ve videotéce Disney+, tak své diváky nevidíte. Ale je pravda, že k prvním dílům udělali jakousi premiéru v kině pro 1200 míst. Přičemž nějakých šedesát procent sálu zaplnili mladí fanoušci Star Wars. A když se na plátně objevila postava, kterou diváci už znali z filmů, ozval se obrovský jásot. Pracoval jsem jednou v Severní Koreji, kde bylo všechno nahrané, včetně frenetických potlesků pro drahého vůdce. Tohle však bylo jiné, svým způsobem chaotické, spontánní. Nic podobného jsem dosud nezažil.
Takže ano, je to jiné publikum a jsem si vědom, jak se doba posunula. Najednou repliku, kterou v seriálu pronesu, probírají miliony lidí online. Je to zvláštní. Ale tenhle trend je nevyhnutelný a pokusy ho zastavit, jak to zkouší festival v Cannes, kde nechtějí hrát filmy Netflixu, jsou odsouzeny k nezdaru. Netrpím přehnanou nostalgií po starých časech. Ostatně většinu mých snímků dnes můžete najít na internetu. Dostávám díky tomu maily od náctiletých dětí, nadšených z filmů, které jsem natočil, když ještě nebyli na světě ani jejich rodiče.
Doporučujete jim pak i své další filmy?
To bych se neodvážil. Nepovažuju žádný ze svých titulů za významnější než ostatní a chci, aby si každý divák našel sám, co ho osloví. Dneska se, opět díky internetu, snadno zorientujete v tom, co jsem dělal. Já nejsem dobrý kritik, miluju všechny své filmy.
Werner Herzog jako herec v seriálu Mandalorian
Za vašeho nejoblíbenějšího herce bývá považován nevyzpytatelný Klaus Kinski. Hrál vám ve filmech Aguirre, hněv Boží, Woyzeck nebo Nosferatu – Fantom noci…
Ano, natočil jsem s ním pár věcí. Ale život mi nezměnil, ani já jemu. Měli jsme spolu jen dost intenzivní pracovní vztah, který se občas zvrtnul. Oba jsme hledali limity možného, vrhali jsme se střemhlav do nevyzkoušených věcí. Což je v pořádku, o tom ta profese je. Ovšem pracoval jsem i se zajímavějšími herci. Třeba s Brunem S., který mi hrál Kašpara Hausera v Každý pro sebe a bůh proti všem a titulní roli ve filmu Stroszek. Nikdo jiný neměl jeho hloubku, patos, pravdivost. Při nesl do mých filmů něco, co jsem nikdy předtím ani nikdy potom na plátně neviděl.
Vy se jako herec občas objevíte v nějakém blockbusteru. Považujete tyto velkorozpočtové trháky za druh filmového umění, nebo se stavíte proti nim jako Martin Scorsese?
Podle mě prostě existují různé druhy filmu, které mezi sebou moc nejde srovnávat. Podobně jako nemůžete srovnávat Shakespearova dramata s velmi afektovanými pašijovými hrami, které se od 16. století hrávají v mém rodném Bavorsku.
Nevím, jak velké má Scorsese sklony k nostalgii, ale já bych se na tu věc díval střízlivě. Svět kolem nás se rychle a významně mění.
Jedna z mých dvorních hereček má čtrnáctiletou dceru. Když jsem se jí zeptal, který z matčiných filmů viděla v kině, odpověděla, že žádný, protože tam ona ani její kamarádky nechodí. Vadí jim, že je v kině tma a kolem sedí cizí lidé. Celá její generace taky přestala číst. I svým studentům, budoucím režisérům, musím neustále připomínat, aby víc četli.
Měli by se budoucí režiséři taky hodně dívat na filmy? Vy to prý moc neděláte.
Jen když musím. Nechci moc zkoumat, jak pracují ostatní. Nemám potřebu se s nimi poměřovat. Navíc v hlavě vidím obrazy dost jasně, nepotřebuju se inspirovat u někoho jiného. Podobně to mám s operou. Moc rád opery poslouchám, ale do divadla na ně nechodím. Při poslechu se mi v hlavě okamžitě vyjeví celý svět, vytvořím si ho sám na základě hudby – a nechci si své představy kazit cizí interpretací. Poprvé jsem operu režíroval, aniž bych kdy nějakou zhlédl. A dodnes jsem na opeře byl tak třikrát a vždycky mě to hrozně zklamalo.
Bylo pro vás důležité studovat latinu a starořečtinu?
To je mé kulturní zázemí, podstatné pro koncepční myšlení, porozumění tomu, kdo jsme a proč tu jsme. Neumím to lépe vysvětlit. Jako by mnou díky četbě latinských a starořeckých textů protékala klasická kultura. Pomáhá mi to zorientovat se v dnešní době.
Ve vašich filmech hraje velkou roli příroda. Co pro vás reprezentuje?
Prostě lépe funguju na vzduchu. Nikdy jsem nenatočil film ve studiu. Ne všechny mé věci zkoumají vztah člověka a přírody, poslední snímek jsem točil v ulicích Tokia, ale je pravda, že moje velké filmy se odehrávají v Amazonii, na Sahaře nebo v arktických oblastech… Ale na tak hluboké otázky se mě raději neptejte, nedokážu na ně odpovědět. Možná tak svému knězi u zpovědi, jenže tam už jsem dlouho nebyl. A za svou tvorbou se moc neohlížím. Žiju v přítomnosti a snažím se žít dobře.
Bruno S. jako Stroszek
Někdy se ptám svého bratra, jestli jsem nějaký konkrétní film skutečně režíroval, nebo jsem si ho jen vysnil. A on mi odpovídá, že ano, že má různé papíry, které dokládají, že jsem to opravdu natočil. Někdy mi přijde divné, že jsem za sebou nechal stopy, které jsou stále vidět.
Při natáčení jste občas riskoval i život. Jako v půlce sedmdesátých let u dokumentu La Soufrière, kdy jste se vydal na ostrov Guadeloupe, kde měla vybuchnout sopka…
Nejsem hazardér, není to v mé povaze. Obvykle jsem si vědom možných nebezpečí a dokážu se jim vyhnout, přistupovat k nim racionálně. Lidé někdy říkají, že riskuju životy svých herců a štábu, ale není to pravda. Natočil jsem na sedmdesát filmů a nikdy se nikdo nezranil. Nikdy. Jsem v tomhle profesionál.
Přesto je ale pravda, že párkrát jsem si ruskou ruletu s osudem zahrál. V případě La Soufrière se dopředu nedalo odhadnout nic. Podle vědců, s nimiž jsem mluvil, nemělo dojít jen k obyčejné erupci, sopka měla rovnou celá vybuchnout, silou několika atomových bomb. A nikdo nevěděl, jestli se to stane za dvě minuty, za dvě hodiny, nebo za dva týdny.
Poté, co jsme přejeli policejní zátarasy a byli jsme asi dvacet kilometrů od hory, řekl jsem svým dvěma kameramanům, že dál už se vydám sám. Německý kameraman Jörg Schmidt-Reitwein ovšem trval na tom, že chce jít taky. Američan Ed Lachman naproti tomu váhal. Ale pak se vymočil, zeptal se, co přesně se stane, pokud hora vybuchne a my budeme na ní, vyčistil si brýle a souhlasil, že do toho jde s námi.
Nevypadalo to dobře, všichni ptáci zmizeli, hadi raději utekli do oceánu, kde se utopili. Jakmile jsme na hoře něco málo nasnímali, utekli jsme i my, jak nejrychleji to šlo…
V prosinci jste z rukou Wima Wenderse převzal Evropskou filmovou cenu za celoživotní dílo. Co jste na to říkal?
Byl jsem rád. I když si myslím, že by vám neměli dávat cenu za celoživotní dílo, když teď pracujete víc než před čtyřiceti lety. Tehdy jsem dokončil jeden dva filmy za rok. Poslední dobou dělám ročně i tři. A zatímco jsem byl v Berlíně na Evropských filmových cenách, měl jsem v Los Angeles stříhat další snímek. Pro ocenění za celoživotní tvorbu by se mělo na pódium vyjet na vozíčku. Ceny navíc moje filmy nezmění, nebudou díky nějaké sošce lepší nebo horší. Tak jako vám dobrá recenze film nevylepší a špatná nezhorší.
