Článek
Kritická mužská studia vycházejí z předpokladu, že očekávání, jak by se měl muž chovat a jaké role hrát, mu znesnadňují žít autenticky. Co když se ale někdo cítí autenticky právě v roli například siláka, živitele a ochraňovatele?
S pojmem autentický je to těžké. Předpokládá se, že existuje nějaká vnitřní mužská podstata, a pokud s ní jako muž navážete kontakt, chováte se autenticky. To je ostatně účel a smysl různých projektů typu Cesta pravého muže, kde se muži v čistě mužském kruhu snaží podobně chápanou autenticitu nalézt.
Kritická mužská studia jdou na hlubší rovinu. Vycházejí z poststrukturalismu, a proto si uvědomují, že jsme vystaveni působení jazyka a různých institucí, jako jsou rodina, škola nebo práce. Toto působení si nevědomě zvnitřňujeme, a tak si tu „vnitřní mužskou podstatu“ konstruujeme. Nerozporuji, že se konkrétní muž může cítit autenticky v roli siláka, živitele a ochraňovatele. Je však otázka, jestli je to skutečně to, co chce, či zda jen nevědomě nekopíruje tvar formy, do které je umístěn a tlačen.
Pamatujete si film Truman Show s Jimem Carreym? Hlavní hrdina je v něm zároveň ústřední postavou reality show, o níž sám neví, ačkoli ho už od narození denně sledují milióny diváků. Domnívám se, že Truman Show je ilustrativní metafora faktu, že mnoho mužů žije v určité známé a bezpečné šabloně. Ale to není ten hlavní problém. Koneckonců když někdo chce žít v nějaké šabloně, ať si v ní žije. Primárním problémem je patriarchální charakter té šablony, fakt, že implicitně hodnotí mužství výše než ženství, to, že se muži cítí autenticky v nadřazené pozici.
V Truman Show zvrat přichází v okamžiku, kdy si hrdina uvědomí, v jak divném systému to žije. Rozhodne se přijít mu na kloub a následně se osvobodit. Za což přijde potrestání v podobě strádání. Autentický je totiž chápán také ve smyslu správný. A když děláte něco nesprávného, přichází trest.
Je složité nahlédnout alternativně svůj dosavadní život a najít sílu jej změnit. Byť se s tím u nás často setkáváme, cílem feminismu a kritických mužských studií není lidem něco přikazovat. Cílem je emancipace, osvobozování, férová pravidla a stejná startovní čára pro všechny. Což jsou všechno pilíře demokratické společnosti.
Nakolik můžeme vysledovat určitou kontinuitu v očekávání toho, jak se má muž chovat, mezi obdobím před rokem 1989 a po něm?
Sociální ekolog Bohuslav Blažek v jednom ze svých textů napsal, že pokud neprovedeme skutečně důkladnou osobní revizi svých postojů a hodnot za minulého režimu, těžko se můžeme posunout dál. Podle Blažka jsme jako společnost udělali za minulým režimem tlustou čáru – ale tím se vůbec nic nevyřešilo, naopak spoustu se toho zakonzervovalo. Včetně sdílených představ o mužství.
Jsme ale na takové přezkoumání zralí? Zatím to tak bohužel nevypadá. V nedávném rozhovoru pro A2larm mluvila historička Muriel Blaive o vyjednávání mezi komunistickým režimem a občany na individuální i kolektivní úrovni a o důležitosti výzkumu každodennosti. Rozhovor se setkal s ostrými, posměšnými komentáři. Přitom takový přístup dává smysl i v kritických mužských studiích. Abychom zjistili, proč se naši otcové chovali, jak se chovali, a proč nám některé z těch rysů vštěpovali, musíme se na minulý režim podívat mnohem komplexněji, než bylo dosud zvykem.
Třeba bychom pak lépe pochopili, proč je dnes pro mnoho mužů středního a vyššího věku feminismus takový nepřítel. Možná hledají jednoznačného oponenta a našli ho ve směru, kterému přičítají totalitární praktiky a zákazy, aniž by se přitom obtěžovali si o něm zjistit trochu víc. Takovéto „disidentství s křížkem po funuse“ je jistě pohodlnější než disidentství za minulého režimu, které představovalo velký risk.
Je dnes tradiční mužství v ohrožení a je diskriminováno, jak tvrdí někteří aktivisté?
V poslední době na sebe v tomto směru upozornila iniciativa Normalman. Její představitelé opravdu hlásají, že jsou heterosexuální bílí muži v ohrožení. Taková tvrzení je třeba odmítnout, ale zároveň než si z nich utahovat je zajímavější zkoumat, jaké jsou příčiny těchto obav. Osobně v tom vidím ztrátu pohodlí, jistot, ale také něco, co připomíná aspekty krize. Je pohodlné být v pozici toho, komu je poskytován servis. Je pohodlné trávit odpoledne na gauči a k tomu se dojímat pocitem, jací jsme my muži pašáci, že jsme zase dokázali udělat prvovýstup v Himálaji. Udělají-li však za pár dní obdobně obtížný prvovýstup ženy, jistota výlučné pozice začíná být otřesena. Zároveň si nemůžeme být jistí, zda fabrika, která v naší obci stojí padesát let, nebude náhle zrušena a celá výroba se nepřesune jinam, zda nepřijdeme o práci, zda nespadneme do dluhů, zda budeme mít důstojné stáří… Do toho se s tradičním mužstvím pojí něco, co skutečně začíná narážet na limity únosnosti. Co je to za svobodu, pokud jako muž nemůžete bez sankcí vyjadřovat své emoce?
Žijeme zřejmě v době jakési sociální a identitární paniky a většina lidí je háklivá na úbytek různých typů kotev. Tak si jakýmsi pozitivním a empatickým způsobem vysvětluji motivace zakládání iniciativ typu Normalman. Není to však podle mě šťastný způsob, jak uchopit „krizi“ mužů.
Jak ji tedy uchopit správně?
Je celá řada témat, která by se v souvislosti s muži měla diskutovat: přístup ke zdraví, emocionalita, svěřování dětí do péče, to, že se dožívají nižšího věku než ženy… Je dobře, že iniciativy jako Normalman dokážou podobné obtíže identifikovat, problematické je, že se staví do role jakýchsi ukřivděných obětí a nereflektují, že společnost stále řídí v drtivé převaze muži a že jsou to právě oni, kdo disponuje mocí tyto obtíže řešit.
Jakou faktickou mocí ale disponuje muž, který nezastává žádnou vlivnou funkci a má pocit, že jeho hlas není ve společnosti slyšet?
Americký sociolog Michael Kimmel v jednom textu trefně popisuje, jak se v rámci skupiny diskutující feministická témata účastnil polemiky mezi bílou a černou ženou. Na konci se černá žena zeptala bílé: „Když se ráno podíváš do zrcadla, co vidíš?“ – „Vidím ženu,“ odpověděla bílá žena. „A to je ten problém, já vidím černou ženu,“ odpověděla Afroameričanka. Následně se obrátily na Kimmela, koho vidí ráno v zrcadle on. Odpověděl, že vidí lidskou bytost. Uvědomil si však vyhýbavost své odpovědi a fakt, že muži jsou automaticky bráni za garanty objektivity a nositele univerzálního lidství, kdežto ženy jako někdo odvozený, druhý a nevýznamný.
Takovou moc má v porovnání se ženou i muž, který nezastává žádnou významnou funkci. Vaše otázka je však na místě, zároveň totiž platí, že muži nejsou stejnorodá skupina. Nezaměstnaní, bezdomovci, gayové či uprchlíci jsou muži, jejichž hlas, podobně jako hlas žen, nemá váhu. Nejsou vnímáni jako „správní chlapi“ právě proto, aby ti, kteří se vůči nim vymezují, tak vnímáni být mohli. Často nejsou bráni ani jako plnohodnotní lidé, viz prohlášení některých „chlapáků“: Já bych to všechno vyhnal!
Podílíte se na iniciativě Genderman, kde mimo jiné řešíte, jaké podoby na sebe může mužství brát. Jak vypadají vaše setkání?
V době, kdy má slovo gender v českém veřejném prostoru tak špatnou pověst, může znít podobný název série debat jako provokace. Naším cílem ale určitě není říkat, jak by měl vypadat jakýsi nový muž. To bychom jen budovali jinou šablonu. Diskutujeme konkrétní témata a hledáme konkrétní doporučení, co by muži mohli dělat, aby prostředí kolem nás bylo férovější.
Iniciativa Genderman je unikátní také proto, že nejde o obdobu mužských kruhů, účastní se jí i ženy. Máme za to, že zvláště v patriarchální společnosti je důležité, aby se na formulování představ o mužství podílely také ženy, a že v demokratické společnosti je důležitější, co kdo říká, než kdo co říká.
Jaká doporučení máte na mysli?
Jsou mířena na muže v různých rolích – politik, zaměstnavatel, kolega v práci, novinář –, ale i na muže obecně. Pokud dramaturg ve veřejnoprávní televizi koncipuje sérii diskusí na společenská témata tak, že jde z 90 procent o čistě mužské panely, je to z našeho pohledu problém. Doporučení pro dramaturga je jasné: oslovte také ženy. Doporučení pro muže-panelisty zní: nechoďte do all-male diskusí.
Tomáš Pavlas
Bohužel žijeme v zemi, kde má prezident potřebu říci sexismus evokující násilí i při projednávání zákona o Národním parku Šumava – a muži mlčí… To se pokoušíme prostřednictvím iniciativy Genderman změnit. Jedno z obecnějších doporučení proto je osobně se distancovat od sexismu. Prostě dát najevo: Sorry, v tomhle já nejedu. Risknout, že budu v očích kamarádů vypadat „změkčile“, když budou zrovna tento prezidentův výrok probírat. Zároveň chceme muže v tomto směru odvážné ocenit. Naše prostředí je tak vyosené, že je to třeba. Na druhou stranu nejde o žádné hrdinství, mělo by to být normální. Jako muži v podobných situacích riskujeme méně než ženy, nehrozí nám, že nás označí za „hysterické feministky“.
Někteří by mohli namítnout, že kritická mužská studia naznačují, že mají muži jakousi apriorní vinu – za to, že mají ve společnosti víc moci, lepší přístup k vedoucím pozicím, že se jim dostává víc prostoru…
Žijeme v systému, který v určitých ohledech muže symbolicky a materiálně zvýhodňuje a vyvyšuje, a jistá spoluúčast mužů na tomto systému tady nepochybně je. A pokud se jako muž nesnažím aktivně z této „hry“ vyvázat, tak ten systém a vlastní zvýhodňování pomáhám udržovat – a z toho jistý typ viny prostě pramení. Nejde ale o vinu, kterou bychom měli jako muži v genech. Nejde o něco, co by bylo z principu nezměnitelné.
Ministři mají slušnou moc poměry změnit, avšak nemají motivaci a vůli to udělat. V jejich případě jsou pokrytectví a určitá vina naprosto zřejmé, a navíc i dokladovatelné přes avizované cíle ve vládních strategiích na jedné straně a skutečnou podporu potřebným opatřením na straně druhé.
V naší kultuře je muž chápán jako ten, kdo má sám sebe pod kontrolou. Připuštění určité spoluviny za nefér prostředí znamená vlastně připuštění vlastního selhání, připuštění, že něco nezvládám, že něco nemám pod kontrolou tak, jak bych si přál. Měli bychom se jako muži nestydět se zastydět. Jsem přesvědčen, že by to všem pomohlo. Nejde o to nějak se sebetrýznit, ale prostě najít odvahu a sílu vystavit své představy o mužství kritické reflexi. To je také smyslem naší iniciativy Genderman.
