Nešťastný reformátor. Historik Michal Macháček o odkazu Michaila Gorbačova

Jako vizionáře, dárce svobody, který stál za snižováním mezinárodního napětí i nenásilnými radikálními změnami a jemuž globální osud planety a jejích obyvatel nebyl lhostejný. Či naopak vidíme neschopného politika, snílka a naivku s mesianistickým komplexem, který v touze po slávě naletěl „Západu“, a tak se přičinil o ruský (nejen) velmocenský úpadek, a tím i o geopolitickou nestabilitu. Vděčné bývají též řeči o tajných vazbách na západní zpravodajské služby, svobodném zednářství a podobně.

Nebývá ovšem skutečnost prozaičtější? Gorbačov funguje jako mnohoznačný symbol, do něhož si vléváme své vlastní hodnoty, zkušenosti, přání a emoce, a to v závislosti na naší stále se měnící přítomnosti.

„Vždy jsem pozorně sledoval historii vaší země. Pojí mě k ní zvláštní vztahy. Můj otec byl raněn, když se účastnil osvobozování Československa,“ vzpomínal Gorbačov. Mezi jeho blízké přátele se již od časů vysokoškolských studií řadil také československý politik, politolog a reformátor z roku 1968 Zdeněk Mlynář, který mu dokonce svědčil na svatbě s milovanou ženou Raisou a jenž byl po listopadu 1989 i z popudu slavného spolužáka zvažován do čela nově se rodícího československého režimu. Nakonec se Gorbačov zúčastnil i Mlynářova pohřbu.

„Dvacet let,“ zněla Gorbačovova okřídlená odpověď na otázku, jaký je rozdíl mezi politikou sovětské perestrojky a pražského jara. Názor na osmašedesátý rok se ovšem u Gorbačova vyvíjel. Jak sám přiznával, zpočátku se sovětskými tanky valícími se na Prahu pod vlivem propagandy souhlasil. Brzy však u něj začaly vznikat pochyby, když několik měsíců nato navštívil v rámci oficiální delegace Československo, nikdo ji upřímně nevítal: „To byl pro mne šok, náhle mi došlo, že jsme z globálních, strategických a ideologických důvodů potlačili něco, co dozrálo v samé společnosti. Od té doby jsem stále více přemýšlel o nás samých a dospíval ke smutnému závěru, že něco s námi není v pořádku.“

Porážka pražského jara zároveň znamenala i udušení reformního, byť tápajícího úsilí v Sovětském svazu, kterému se pak opětovně dostalo prostoru po nástupu Andropova a následně v roce 1985 Gorbačova do čela sovětské věrchušky. Není myslím bez zajímavosti, že se na změnách podíleli i lidé spjatí s reformismem šedesátých let a Prahou. Ta však tenkrát za sebou vláčela kouli normalizace. Sovětský obrat a vybízení k zahájení radikálních změn i v Československu připomínalo člověka, který střelil druhého do obou nohou, a teď jej nabádá, aby běžel.

Koncem roku 1987 nahradil s Gorbačovovým požehnáním Gustáva Husáka v čele KSČ Miloš Jakeš, který paradoxně po sovětské vojenské intervenci dohlížel na normalizační stranické čistky. S Gorbačovem se však osobněji znali z předchozí práce v zemědělském resortu.

Gorbačov v kontrastu s dosavadní sovětskou politikou začal interně i oficiálně prohlašovat, že se Moskva nebude vměšovat do vnitřních záležitostí jednotlivých socialistických států, což zpočátku východoevropští komunističtí vůdci chápali jen jako rétorické floskule. Jednalo se o zřeknutí se tzv. Brežněvovy doktríny. Politika „nezasahování“ ve skutečnosti znamenala sofistikovanější ovlivňování dění a měla svůj význam.

Gorbačov tím reagoval na nepříliš únosnou ekonomickou situaci a technologické zaostávání Sovětského svazu ve snaze se dohodnout se Spojenými státy na odzbrojovacím procesu a hospodářské spolupráci. Jeho dlouhodobým zahraničněpolitickým záměrem pak bylo ukončit studenou válku a v případě Evropy aktivně realizovat vizi „společného evropského domu“ – spojení států východního i západního bloku pod patronátem Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, a to bez účasti vojenských paktů.

Moskva si uvědomovala rizika vývoje v zemích východního bloku, proto také vytvořila na přelomu let 1988 a 1989 speciální komisi v čele s ideologickým tajemníkem Alexandrem Nikolajevičem Jakovlevem. Ta nakonec podpořila taktiku „kulatých stolů“ komunistů s „konstruktivní opozicí“, kteří by společně provedli neodkladné změny, čímž měla být přebrána iniciativa a udržena stabilita i pokud možno staré spojenecké závazky.

Moskva však patrně přecenila vliv svých mocenských struktur, které byly rozhádané, a tím i neakceschopné. A zejména nedocenila sílu občanského odporu, očekávání veřejnosti vůči domácím režimům a aktivitu nekomunistické opozice. Východoevropští vůdcové byli hozeni přes palubu do rozbouřených vod, ve kterých se však bez sovětské pomoci začali povětšinou rychle topit.

Události v Československu nabíraly od listopadu 1989 na spádu a KSČ ztrácela jednu pozici za druhou. Došlo k odvolání ústavních článků o vedoucí úloze KSČ a marxisticko-leninské ideologii, následně padla ideová režimní mantra Poučení z krizového vývoje a intervence vojsk v srpnu 1968 do Československa byla označena i Moskvou za chybu. 10. prosince 1989 jmenoval prezident republiky Gustáv Husák novou federální vládu, ve které již komunisté nedisponovali většinou, a následně abdikoval. V souvislosti s uvolněným úřadem se i oficiálně začalo skloňovat jméno disidenta Václava Havla.

O dva měsíce později Havel již jako československý prezident Gorbačovovi v Kremlu nabízel, aby si s americkým prezidentem vykouřil dýmku míru, zejména však dohodl odchod sovětských vojsk z Československa. Za rok zanikla Varšavská smlouva a v březnu 1999 vstoupila Česká republika společně s dalšími státy střední Evropy do NATO, které se postupně dál rozrůstalo oproti původním ústním slibům zástupcům na konci devadesátých let již neexistujícího Sovětského svazu.

Ještě tentýž rok, na podzim 1999, předal Václav Havel nejvyšší české státní vyznamenání Řád Bílého lva bývalým státníkům za mimořádné zásluhy o zhroucení komunismu ve střední a východní Evropě. Mezi oceněnými na Pražském hradě nechyběl ani Gorbačov, jenž v minulosti paradoxně obdržel nejedno vyznamenání za zásluhy o rozvoj komunismu a sovětské moci.

Svou úlohu Gorbačov chápal, přinejmenším o ní tak mluvil, jako dějinný úděl, neboť „reformátoři nebývají šťastni“. K tomu, do jaké míry byl sovětský systém reformovatelný, se vyjadřoval různě. Nakonec jde o definici toho, kdy končí starý systém a začíná nový. Lákavé srovnání s úspěšnými paralelně probíhajícími čínskými reformami je problematické zejména proto, že se jedná o odlišné civilizační světy. Přesto v obecnosti Moskvě oproti Pekingu přinejmenším chyběla strategie reforem, připravenost a správné načasování konkrétních kroků; z improvizace přirozeně pramenil chaos a podřezávání si vlastní politické větve.

Gorbačov doplatil také na svou revizi reálpolitiky založené na geopolitických zájmech, kterou nahrazoval morálními principy usmíření a harmonie, což sice znělo hezky, ale nakonec se ukázalo být odříznuté od běhu světa. To neznamená, že se Gorbačov nedokázal projevovat i jako rafinovaný technolog moci, který se nezdráhal užít násilí, jako například když v lednu 1991 poslal tanky do bouřících se Litvy a Lotyšska. Kdo ví, jak by se dále choval, kdyby se Sovětský svaz nerozpadl a on zůstával v jeho čele. Přirozeně se nepohyboval ve vzduchoprázdnu. Také jeho souputníci, protistrany a partneři používali jeho politiky k dosažení svých vlastních cílů.

„Říše zla“ skončila, ne tak dějiny, jak se po rozpadu sovětského impéria psalo i myslelo. Svět se vyvíjel podle starých zákonů, a právě devadesátá léta, která budou u jedněch národů zapsána převážně jako karneval svobody a naděje, jsou v ruské historické paměti silně vnímána jako období velmocenského úpadku, ba národní potupy. A je druhotné, respektive tím spíše umocňující, že si za to sovětské a ruské elity mohly koneckonců sami. Z nejednoho dějinného příkladu totiž vyplývá, že představa o národní potupě, ať už reálné, či domnělé, se může snadno přetavit v mocný hybatel.

Píše se, že Gorbačov zemřel symbolicky v roce, kdy byla udělána definitivní tečka za jeho historickou utopií. Té však dnešek dodává snad na ještě větší aktuálnosti.

„Rádi bychom věřili, že se našim nadějím vyrovná naše společné úsilí skoncovat s érou válek, konfrontace a regionálních konfliktů, s agresí proti přírodě, s terorem hladu a bídy stejně jako s politickým terorismem. Je to náš společný cíl a jenom společně ho můžeme dosáhnout,“ řečnil Gorbačov na půdě OSN v prosinci 1988. Varoval přitom před jaderným konfliktem i „exportem demokracie“ a volal po svobodné volbě národů, globální odpovědnosti a spravedlivějším světě, neboť „další světový pokrok je teď možný jedině tehdy, budeme-li hledat společnou, všelidskou shodu v postupu k novému světovému pořádku. Přiblížili jsme se k hranici, kdy nespoutaná živelnost zavádí do slepé uličky. Světové společenství se musí naučit utvářet a orientovat procesy tak, aby civilizace zůstala zachována“.

Netřeba nových Gorbačovů?