Článek
Kolem uměleckého projektu Kateřiny Šedé Brnox, na němž jsi spolupracovala, vznikla místy dost vyostřená debata. Část odborné veřejnosti vám vyčítala, jakým způsobem ve svém průvodci po brněnské vyloučené lokalitě zobrazujete Romy…
Bylo nám vytýkáno, že Brnoxem podporujeme stereotypní myš lení o Romech nebo že jsme nepostupovali podle zavedených akademických metodik. Se stereotypy jsme pracovali zcela záměrně, protože přesně kvůli nim je tato vyloučená lokalita vnímána tak, jak je vnímána, a opravdu jsme nepostupovali podle žádné sociologické metody, jelikož Brnox není sociologická studie.
Kniha se samozřejmě nemusí někomu líbit, to je zcela legitimní. Ale dotýká se mě, pokud nás osočují, že jsme se snažili někoho zesměšnit. Pokud Brnox například Romea.cz chápe tak, že z lokality a jejích obyvatel děláme panoptikum, je to bohužel velké interpretační nedorozumění. Uvedu příklad. Když je v uličním sběru zachycen dialog „Koho byste volil?“ – „ČSA.“ – „Ale to jsou České aerolinky.“ – „Tak ČSAD.“, můžete to číst tak, jak to bohužel nejspíš četla právě Romea: Romové jsou hloupí, ani neznají názvy politických stran. Ale mohlo tím být řečeno i to, že se Romové z nějakých příčin nezajímají o politiku. Anebo že si z nás jen dělali legraci…
Ale nemůže právě tohle být to, co vám vyčítají? Není problém vytrhávat „hlášky“ místních obyvatel z původního kontextu?
Neřekla bych, že je vytrháváme z kontextu. Jen jsme se snažili do knihy nedávat „instrukce“, jak ji číst. Kde bylo potřeba, uvedli jsme základní informace – například aby čtenářům dávalo smysl, proč jsme udělali rozhovor zrovna s tím daným člověkem, jakou má vazbu k Bronxu, že s deratizátorem jsme mluvili kvůli nepravdivé fámě, že je tam více vší a štěnic než v jiných brněnských částech a podobně.
Na jedné z veřejných debat zazněla právě výtka, že měly být vysvětlující komentáře u všech textů, ale tím bychom přece lidem poskytovali návod, jak mají situaci v lokalitě chápat. Proč bychom to dělali? Jaký by to mělo smysl? Je to portrét toho místa – jak si ho kdo vyloží a zda ho to přiměje se tam jít podívat, to už je na něm.
Ony uliční sběry navíc neměly a priori žádný hlubší podtext, šlo o naprosto bezprostřední dialogy Kateřiny Šedé s místními a my se je rozhodli uveřejnit tak, jak byly zachyceny. Pokud se někomu zdá, že v nich místní vystupují hloupě, musí tak přece v první řadě působit i Kateřina, jelikož otázky, které klade, jsou často úplně praštěné nebo triviální.
Co jsem si z celé té debaty odnesla, je především to, že je těžké diskutovat s někým, kdo má názor na věc nejen dřív, než tě vyslechne, ale i dřív, než Brnox začne číst. Je to ohromně vyčerpávající, beznadějné a k ničemu to nevede.
A taky mě fascinovalo, jak se většina lidí brání si přiznat, že by sami měli nějaké předsudky. Čeho se tak bojí? Všichni je máme – a je to v pořádku. Co není v pořádku, je s tím nic nedělat. Po Brnoxu beze studu připouštím, že mám různé předsudky, ale zároveň zjišťuju, proč tomu tak je, co je způsobilo, co můžu dělat, abych se jich zbavila, ale i jakou můžou mít relevantní příčinu. Nemám ani tak na mysli ty „velké“ předsudky vůči menšinám nebo subkulturám, ale takové ty mini – třeba vůči ženským v oblečení s leopardím vzorem, lidem, co říkají „ju“ místo „jo“, chlapům, co smrkají do umyvadla, sdílečům selfíček a žrádlofotek…
Vedle Brnoxu máš za sebou další projekty netradičně propojující umění a veřejný prostor – Šalina Music Tour, Bezuliční Busking, Anežka LIVE!… Proč to vlastně děláš?
Přijde mi důležité snažit se přenést do veřejného prostoru něco ojedinělého, co lidi vytrhne z jejich všedního dne, díky čemu zažijí něco, co se jim jinak nepřihodí. A je celkem jedno, jestli realizuju své vlastní nápady nebo zrovna produkčně pomáhám Kateřině na jejích akcích. Pro mě osobně je taky důležité stále nahlížet věci z nových perspektiv. Vždycky mě fascinovalo, jak moc se věci můžou proměnit, když je zasadíš do jiného kontextu nebo když obrátíš princip, na kterém fungují. Ukáže se často něco, co by tě při „normálním“ přemýšlení nenapadlo. A je to zábavnější. Ráda zajdu na koncert do klubu, ale když na tebe ten koncert skočí na náměstí z dodávky nebo v parku ze stromu, je to přece jen jiný zážitek. Baví mě ta bezprostřednost, je to osvobozující.
„…jak moc se věci můžou proměnit, když je zasadíš do jiného kontextu nebo když obrátíš princip, na kterém fungují“ – uplatňovala jsi tenhle přístup i při psaní Lapačů prachu?
Myslím, že ano. Vícekrát podvědomě a jednou určitě vědomě. Ale nebylo to tak, že bych ten přístup chtěla uplatnit už od začátku. Přesazovat kontexty a obracet principy není můj univerzální klíč. Zatímco u happeningů a kulturních akcí to bývá prvotní myšlenka – co se stane, když tohle udělám naopak – a pak už to necháš žít vlastním životem, neřídíš to, buď to funguje, nebo ne, u psaní je to jinak. To taky do určité míry žije vlastním životem, ale řídit se musí. Při psaní přemýšlím, co chci říct, co má v příběhu a jeho vyprávění jakou funkci, co přesně se s hrdinkou děje a jak to mám vyjádřit. Pokud se nabídne jako dobrý tah otočit princip nebo vymyslet nový kontext, teprve potom to použiju.
Psaní Lapačů byla hra, zpočátku intuitivní a volná, osahávala jsem si hlavní hrdinku a zjišťovala, co je zač, a příliš se nesvazovala předem vykonstruovaným plánem. Obávám se, že kdybych měla dokonale promyšlený postup, táhla bych to někam na sílu a přestala bych si všímat, kam vede taková ta nevědomá nitka, která mě vůbec přiměla sednout a psát. Tu nitku musíš sledovat!
A proč tě přitahují nespolehliví vypravěči? Bádala jsi o nich během doktorského studia na teorii literatury a Lapači prachu jsou na nespolehlivém vypravěčství do značné míry postavení…
Už od bakalářského studia mě bavilo na konkrétních narativech analyzovat, jak se konstituuje kategorie vypravěče nebo času nebo prostoru. Přišlo mi zajímavé zkoumat vyprávěcí prostředky – co implikují, jak posouvají příběh, co dělají s významovou podstatou díla. Na doktorátu jsem si pak za téma disertace vybrala právě nespolehlivost ve vyprávění. Raději to formuluju takhle, protože když řekneš nespolehlivý vypravěč, připisuješ tu nespolehlivost vyprávěcímu subjektu a ono to není vždy tak jednoduché.
O spolehlivosti a nespolehlivosti jsem neplánovaně přemýšlela u čehokoli, co jsem četla nebo viděla v kině, a automaticky mě napadaly různé možnosti, jak by se s tím dalo pracovat. Věděla jsem, že u Lapačů to nebude jen efektní manévr, bez kterého by se kniha obešla… a tak se ze mě stala nespolehlivá vypravěčka!
Lapači prachu jsou pro mě detektivka, kde se nepátrá po ničem menším než po smyslu života. Tvoje hrdinka si otázku Proč žít? zodpovídá po svém; jak si na ni odpovídáš ty?
Přestáváme tlachat o knížkách a dalších hovadinách a jdeme se bavit o dospěláckých věcech! Proč žít? Asi mi to připadá jako větší sranda než nežít. Zásadní pro mě bylo pochopit, že některé věci jsou takové, jaké se já rozhodnu, že jsou. Ve chvílích nejistoty se teď učím vyhodnocovat, co mi za „to“ stojí a co nestojí. Možná to takhle zjednodušeně zní banálně nebo nedává smysl, ale mému životu to smysl dává, takže v pořádku.
Člověk by se asi taky neměl příliš prožívat. Protože i když vím, že v sobě mám spoustu propastí, tajných chodeb, únikových východů, skrytých schodišť, zamčených dveří a temných sklepů, pokud svůj pohled přemístím ze sebe na své okolí, vidím věci, i malé, na první pohled bezvýznamné, co mi leccos zodpoví, díky nimž něco pochopím, které dávají perfektní smysl.
Lucie Faulerová
Lucie Faulerová Lapači prachu
Torst
Lucie Faulerová: Lapači prachu
