Nerušme ještě budoucnost. Nad knihou Nicka Srnicka a Alexe Williamse o automatizaci práce

Mutace viru, počty mrtvých, vakcíny a jejich nerovná globální distribuce nicméně ukazují, že něco takového může trvat delší dobu, než bychom si byli ochotni před rokem vůbec připustit. A není ani vyloučeno, že starého „normálu“ dosáhnout nepůjde.

Přesto i ty neodvážnější představy o budoucnosti klesají pod přáním, aby bylo všechno jako dřív. Není se čemu divit – finanční a duševní deprivace dopadají na celou řadu lidí; koronavirová krize představuje cosi tíživého, co je nutné odvalit. Jenže v jakém světě se pak ocitneme? Nemělo předkoronavirové uspořádání tolik skrytých problémů, že bylo vlastně nevyhnutelné, že za velké krize vyhřeznou na povrch?

Kniha Nicka Srnicka a Alexe Williamse nazvaná Vynalézání budoucnosti. Postkapitalismus a svět bez práce (přeložil Petr Bittner, MDA 2021) vyšla v originále v roce 2015. Přesto jsou její myšlenky stále aktuální – a v době covidu dokonce více než před ní.

Autoři ve svém textu, který je do jisté míry manifestem, předkládají vizi budoucnosti, konkrétně pak budoucnosti práce v souvislosti s automatizací. O té nejčastěji slýcháme jako o hrozbě. Což má své opodstatnění: studie uvádějí, že v rámci několika desetiletí může zaniknout až polovina současných placených zaměstnání. Srnicek a Williams se ale automatizaci snaží rámovat především jako příležitost promyslet, jak chceme k práci v dalších letech přistupovat.

Nejsou v tom sami. I jiní autoři (lidé kolem Jamese Manyiky, David Autor nebo Erik Brynjolfsson s Andrewem McAfeem) poukazují na to, že automatizace nás může udělat lidštějšími: pomoct nám soustředit se na přemýšlení, logické řešení problémů, provádění expertiz či rozvoj kreativity. A důležité je také dodat, že automatizace práci jen nenahrazuje, ale rovněž doplňuje, díky čemuž se může zvyšovat produktivita i výdělek pracujících.

Srnickovi a Williamsovi ale především nelze upřít, co jsme během posledních desetiletí neoliberální hegemonie do velké míry ztratili – sociální imaginaci. Dnešní science fiction mnohem častěji ukazuje zánik současného světa než vytváření světa nového, postesknou si autoři na jednom místě – a mají pravdu.

Publikaci Vynalézání budoucnosti lze rozdělit do dvou výrazných celků: na analýzu současného stavu politicko-ekonomického systému a na východiska, jak tento stav přetvořit. Svou pozici autoři deklarují hned na začátku: „Neoliberalismus selhal, sociální demokracie už není možná, a tak může všeobecnou prosperitu a emancipaci přinést jedině alternativní vize.“

Srnicek a Williams upozorňují, že navzdory pokroku jsou vazby, které formují naše životy, již nějakou dobu stejné: dlouho pracujeme, trávíme nezanedbatelný čas dojížděním do zaměstnání, věnujeme se úkolům, v nichž nespatřujeme žádný smysl. Přesto jsou ale naše práce nestálé a platy stagnují, zatímco dluhy narůstají. Z práce, byť sebehorší, se stalo ultimátní dobro, o němž se nediskutuje. Na jejím postavení v našich životech není potřeba nic měnit, tvrdí nám politické strany i odbory. Přemýšlení o budoucnosti je tím ztíženo. „Budoucnost byla zrušena,“ tvrdí dokonce autoři.

Do toho nezadržitelně vstupuje zmíněná automatizace, proces, v němž zaměstnance v řadě prací nahradí programy a robotičtí pomocníci. Co to může přinést za problémy, pokud se na tuto novou situaci společensky neadaptujeme, je zjevné: narůstající prekarizaci a nezaměstnanost; lidé bez práce se budou uchylovat k čím dál zoufalejším životním strategiím.

Navíc čas na adaptaci se s koronavirovou krizí pravděpodobně zkrátí: automatizace se snahou omezit lidské kontakty urychluje.

Automatizace také nedopadá na všechny stejně. Podle studie Women, Automation and the Future of Work z roku 2019 pracuje v činnostech, kde existuje více než devadesátiprocentní pravděpodobnost nahrazení lidské síly technologiemi, výrazně více žen (z 58 procent).

Jak už bylo řečeno, Srnicek s Williamsem automatizaci nevnímají primárně jako hrozbu. Nedomnívají se, že nastane plná automatizace – faktor lidské práce bude dál potřebný z technologických, ekonomických i etických důvodů. Stroje budou schopné vyrobit všechno nezbytné zboží, zatímco lidé mohou být díky nim od této nutnosti a na ni navázaných, často nedůstojných prací osvobozeni. I tak ovšem zůstává potřeba promyslet takovou společnost, v níž bude úloha práce zásadně přeformulována: společnost post-práce.

Autorům nejde o to, aby lidé přestali pracovat ve smyslu, že se nebudou věnovat vůbec žádné činnosti a budou zahnívat na gaučích. Ve změnách v oblasti práce vidí naopak potenciál, jak pole činností rozšířit, a nebýt přitom závislý na mzdě.

Lidé, kteří přijdou v důsledku automatizace o příjem, musí pochopitelně z něčeho žít – a tady Srnicek s Williamsem sahají ke konceptu základního nepodmíněného příjmu (universal basic income – UBI).

Základní nepodmíněný příjem je definován několika znaky: musí být pravidelný (například v měsíčních intervalech), musí být vyplácen penězi (nikoli třeba v poukázkách), musí ho dostávat jednotlivec (a ne celá domácnost), musí být univerzální (tedy být vyplácen všem bez výjimek) a zůstat nepodmíněný (jednotlivec ho dostává bez ohledu na to, zda má práci či projevuje ochotu si ji obstarat).

Základní nepodmíněný příjem není zdaleka nová myšlenka. Srnicek a Williams připomínají slibně rozeběhnuté debaty v USA v šedesátých a sedmdesátých letech: UBI měl představovat základní pilíř americké sociální reformy. Tyto snahy však byly umlčeny nastupujícím neoliberalismem, který podle autorů v podstatě zrušil ekonomii coby pluralitní obor.

Faktem v každém případě zůstává, že myšlenka základního nepodmíněného příjmu v současnosti příliš nerezonuje: v Česku se jí okrajově zabývají Piráti a Zelení a kupříkladu ve švýcarském referendu z roku 2016 byl návrh odmítnut (proti bylo 76,9 procenta voličů). To však nevylučuje, že se téma může brzy vrátit – zvlášť ve světě s koronavirovou zkušeností.

Zajímavým příspěvkem do debaty o základním nepodmíněném příjmu je kniha Dejte lidem peníze Annie Lowreyové (česky Argo 2020). Lowreyová tvrdí, že UBI by snížil míru chudoby a zároveň by – navzdory očekávání – nemusel mít tak velké dopady na pracovní trh. Lidé, kteří by se přece jen rozhodli snížit svou pracovní zátěž, by měli více času na vzdělávání a péči o blízké (což jsou přesně oblasti, na které se dnes lidem času nedostává).

Příklady, které Lowreyová uvádí, dokládají, že i malá, nepodmíněně vyplácená částka může mít velký dopad. Když kanadská vláda nabídla obyvatelům města Dauphin příjem, který zaručoval, že peníze domácností neklesnou pod určitou úroveň, zlepšilo to podle výzkumníků nejen ekonomickou situaci místních, ale i jejich psychickou a fyzickou kondici. A když íránská vláda začala lidem posílat napřímo 29 procent příjmového mediánu, nepřineslo to opouštění pracovního trhu: řada takto podporovaných lidí začala naopak pracovat víc, protože získali jistý finanční polštář, který jim umožnil se odpíchnout k dalším aktivitám.

Otázkou samozřejmě je, z čeho by se něco takového ve větším měřítku zaplatilo. Variant se nabízí více, byť žádná zatím nebyla plně rozpracovaná: od zdanění robotizace přes daň ze znečištění životního prostředí po daň z majetku… Záleželo by pochopitelně na konkrétní společenské shodě.

Srnicek a Williams předjímají v knize i argument o práci coby životní náplni a namítají, že pro mnoho lidí není jejich pracovní činnost žádným duševním vykoupením, ale jednoduše způsobem, jak se existenčně udržet nad vodou.

Ačkoli to může vypadat, že automatizace bude nahrazovat především práce repetitivní a manuální, skutečná dělicí linka může nakonec ležet jinde. Martin Ford v knize Roboti nastupují (česky Rybka Publishers 2017) zdůrazňuje, že rozhodujícím faktorem bude, nakolik je práce předvídatelná, zda si půjde danou činnost osvojit nastudováním konkrétních opakujících se úkonů a dostupných dat.

Podobně Carl Benedikt Frey a Michael A. Osborne tvrdí, že teoreticky lze nahradit všechna povolání, u kterých můžeme nashromáždit data k rozpoznání určitého vzorce. A vzhledem k tomu, že současná umělá inteligence skládá hudbu a píše články i povídky, vypadá to, že tyto vzorce jsou k nalezení také v činnostech, u kterých by nás to zprvu nenapadlo. V podobné situaci se jeví „vynalézání budoucnosti“ jako nutnost.

Kniha Vynalézání budoucnosti je provokativní, místy jí chybějí návrhy konkrétních polických opatření a je nepochybné, že ji mnoho lidí odmítne jako naivní. To je v pořádku, ale od Srnicka a Williamse je to v každém případě snaha, jak budoucnost nezrušit a dovolit si alespoň nějakou mít.