Článek
Nákazu šplhavosti ale na rozdíl od tuberkulózy nevyhubila ani první republika, ani komunisti. Když se po listopadu 1989 v republice začal objevovat Karel Schwarzenberg, většina společnosti ho neznala. S řečovou vadou, výrazným rtem a zvláštní chůzí vypadal jako karikatura zdegenerovaného šlechtice. Přesto se okamžitě našla spousta snaživců, kteří ho oslovovali titulem, často chybným. Vědomí rozdílů mezi baronem, knížetem a vévodou nebylo v zemi vžité.
Patolízalům, stejně jako nadutým mávačům starodávnou titulaturou, se Schwarzenberg vždycky smál. Na rozdíl od jiného českého politika – jehož nebudeme jmenovat, snad jen že začíná na „L“ a končí na „obkowicz“ – nikdy sám od sebe nezačínal o tom, že tu jeho předkové týrali nevolníky už před staletími. Nad lidmi, kteří se dnes ve svém rodokmenu urputně snaží najít pradědu, co prošel kolem zámku, aby si mohli místo Němeček říkat Le Déjeuner, jen protáčel panenky.
O rodičích a dětech. Sloupek Štěpána Kučery nad filmem Můj otec, kníže
Schwarzenberg mohl nabídnout víc než vyčichlou stopu shnilých genů. Sám říkal, že člověk má s tím, kam ho pánbůh postavil, zkusit dokázat co nejvíc. A snažil se o to.
Vliv, který se svým jménem dostal, využil pro spoustu dobrých věcí. Stejně tak peníze, jimiž řízením osudu vládl. Obdivuhodný výčet jeho skutků teď po jeho smrti podávají jiní a jistě není kompletní. Uměl se upřímně bavit s každým: od undergroundových básníků a bezdomovců po špičky evropské politiky. Sympatie a úctu budil i u svých oponentů. Když se mýlil, jako v předvečer Putinovy invaze na Ukrajinu nebo v hodnocení činů Dominika Feriho, mýlil se z víry, že lidé jsou lepší, než skutečně jsou.
Na rozdíl od jiných polistopadových figurek Schwarzenberg prokázal, že mu jde o dobro země. Že pro něj dokáže dlouhodobě pracovat. Kdyby posedlí šlechtomilci tak nahlas nevykřikovali variace na „Kníže má k lidu blíže“, mohl se stát i prezidentem. Byla by to krásná ironie dějin a dobrá varianta pro tuhle zemi. Jestli byl někdo víc než nějaký pitomý kníže, byl to Karel Schwarzenberg.
