Nepochybuje o sobě jenom idiot, říká maďarský režisér Béla Tarr

Já nepřednáším, jsou to spíše workshopy. Nechávám iniciativu na studentech, oni mluví o svých budoucích filmech. Sami za sebe. A každý je jiný, tady na FAMU je to navíc posíleno i tím, že se zde nepotkávám jenom s českými studenty, ale i s lidmi ze zahraniční, mám tu studenta z Indie, z Mexika, z Číny. A já je neučím, nevěřím na výuku, věřím na osvobození. Něčeho důležitého, silného, dobrého můžete dosáhnout jen tehdy, když budete věrní sami sobě. Mým úkolem není studenty přetvářet, ale dát jim dostatečný prostor, aby se mohli projevit takoví, jací jsou. Osvobodit se z okovů všeho toho lektorování a přednášení.

Určitě, učitel přijde do třídy a jednu věc jedním způsobem říká třiceti úplně rozdílným žákům. Sděluje jim, jak sám vidí svět. A dobrými žáky jste tehdy, když to po něm dokážete zopakovat. Takové vzdělávání je produkt minulých století. Ve 21. století už bychom si mohli přiznat, že žáci jsou autonomní lidské bytosti a jediným úkolem dobrého učitele je jim dodat odvahu, aby se projevili.

Minimálně na to už máme technologie – film dnes může natočit na telefon úplně každý.

I mě osobně nejvíc ovlivnil učitel, který říkal, že je mnohem lepší jít a nějaký film natočit než sedět ve škole a dělat si poznámky z přednášek o cizích dílech.

Samozřejmě to není jednoduché, potřebujete ze sebe dostat maximum empatie.

Co já můžu vědět o člověku z Indie? Má jiné kulturní, sociální i náboženské kořeny, vyrůstal v jiných ekonomických podmínkách, přemýšlí jinak než já jako Evropan. A já se ho přesto musím snažit pochopit, vnímat jeho zájmy, emoce.

Na konci dne už mám hlavu úplně vyplavenou. A taky není všechno pokaždé ideální, občas můžeme být já i studenti zklamaní, že nám to ten den zrovna nešlo.

Od mladých lidí, se kterými pracuju, nic takového nevyžaduju. Ani bych něco takového nepodporoval. Chci, aby byli šťastní, aby si tvůrčí proces užili. Není důvod, proč by měl někdo u tvorby trpět. Lepší je se rozletět…

Empatii musíte používat všude, kde přijdete do styku s jinými lidskými bytostmi. I když je pravda, že třeba filmařský plac je specifické prostředí. Vždycky jsem byl hodně přísný hlavně na kameramana, měl jsem jasnou představu, jak by měl můj film vypadat, byl jsem perfekcionista. Ale zároveň se nesmíte vzdát vnějších impulsů, určité spontaneity, náhody.

Je to velice delikátní práce. Musíte toho diktátora a liberála v sobě dobře zkombinovat, aby to bylo výsledku ku prospěchu.

Ani ne, zvykl jsem si.

To ne, pochybností o sobě se nezbavíte. A je to dobře. Nepochybuje o sobě jenom idiot. Když ale vidíte, že něco funguje, že jste se dotkl něčeho lidského, pravdivého, prostě si za tím stojíte.

Nejdůležitější je uvědomit si, že se náš život odehrává v čase a prostoru. A stačí to neignorovat. Je to takhle jednoduché.

A přesto to drtivá většina současných filmů nedělá. Spoléhá se na prosté chronologické vyprávění příběhu ve stylu akce, střih, akce, střih, akce. S tím jděte někam! Zabíjí to imaginaci i ducha kinematografie. Musíte filmu dát hluboký časový i prostorový rozměr, to je klíč.

Například to, že jste každý den o něco starší a o něco slabší. Nemyslím tím nějakou planetární apokalypsu, ta patří do televize, ale to postupné přibližování se vlastnímu konci. To, když dostanete do filmu, máte vyhráno.

Každý se bojí smrti, nejsem výjimka. Ale ten strach můžete využít. Turínský kůň, můj poslední film, je přesně o tom. A proto je poslední. Ti, co se mě pořád ptají, jestli přece jen ještě něco nenatočím, tohle nechápou. I tu poslední věc, kterou jsem se skrze film potřeboval dozvědět, jsem se dozvěděl.

Nezajímalo. Víte, filmařina je přízemní profese, neliší se třeba od tesařiny, takže i já jsem dost přízemní, pragmatický, v podstatě jednoduchý člověk, sofistikovaně přemýšlet o čase, to není nic pro mě.

Jediné, co k tomu můžu říct, je, že jsem se nenarodil rovnou tím, kým jsem dnes, toho ze mě udělaly zkušenosti, jak se postupně vrstvily na sebe. Jak se z milionů možností v každém okamžiku uskutečnila zrovna ta jedna konkrétní. A ani zpětně nevíte, která ze zkušeností vás změnila víc a která míň.

Jdete krok za krokem a pak přijde konec. To je celé. Nehledám za tím vědu ani žádnou magii.

Kdepak, režisér je zaměstnání jako každé jiné. Tím jsem si stoprocentně jistý. Nemystifikujme lidi. I umělec ráno vstane, jde do práce, jako každý jiný tam stvoří kus svého života a pak jde domů. Já jsem měl na filmařině rád to, že vytvoříte něco nového, co předtím nebylo. To mě bavilo. Ale to tesař dělá přece taky!

Já teď dostávám různá ocenění za celoživotní dílo, na Evropských filmových cenách v Berlíně, na festivalu v Jihlavě. Ale pojďme si říct, že mě nakonec nejvíce potěšilo, když jsem zjistil, že pražské promítání Satanského tanga je vyprodané, a dokonce se na internetu objevili překupníci, kteří vám lístek prodají za čtyřnásobek původní ceny.

Největší ocenění je pro mě to, že si někdo vůbec myslí, že může vydělat na vstupenkách na můj film.

Ať je to prostředí jakékoli, vždycky záleží hlavně na vás samotných. S politikou jsme si nikdy nerozuměli, ať už šlo o komunisty, nebo kohokoli potom. Nebylo to jednoduché. Musíte si ale vždycky říct, že je to všechno dočasné, že se tím nemá smysl trápit, brát to vážně. To je skutečné umění – ignorovat ten posraný svět politiky! Spíše než každému filmaři říkejme „umělec“ lidem, kteří tohle dokážou.

Svoboda je důležitá věc. Ale hlavně je to moje věc, neodvisí od nikoho jiného, od žádného režimu. Já musím být schopný vytvořit si kolem sebe svobodný prostor bez ohledu na dobu, ve které žiju. A není to tak těžké. Stačí být jen trochu odvážný.

V komunismu jsem žil pětatřicet let, potýkal jsem se s jeho cenzurou. Stejně jako potom s cenzurou spojenou s volným trhem. Komunisté chtěli, abych ze svého druhého hraného filmu vystřihl jednu konkrétní scénu. Tak jsem řekl ne, proč bych to dělal, je to můj film, tak se holt nebude hrát v kinech. Za půl roku přišli znovu, jestli jsem to už vystřihl, a já že ne. Pak za půl roku znovu… A kdo myslíte, že to nakonec vzdal? No oni!

Byli to byrokrati, byli líní, směšní, nevěřili ani vlastnímu systému, bylo jasné, jak to dopadne. Stačilo se nepoddat.

Věří jenom na peníze, ale nerad bych srovnával, co je horší. Obojí stojí za starou belu.

Samozřejmě, jinak bych točil dál. Jako perfekcionista jsem nikdy nepustil ven nic, s čím bych nebyl spokojený. Každý můj film mi odpověděl na otázky, které jsem si v té době kladl, a stvořil otázky nové, na něž jsem pak hledal odpovědi filmem dalším. Až jsem si nakonec zodpověděl vše, s čím mi kinematografie mohla pomoct. To neznamená, že už mě nenapadají další otázky; napadají, ale ne takové, které by šlo zodpovědět natočením filmu.

Pozoruju – to je moje životní náplň. Nic nezkoumám, jen tiše pozoruju.