Článek
Proč jste se vrátil z Británie, kde už jste zavedeným filmařem, zpátky do Polska?
Ida je pro mě více návratem v čase než návratem na konkrétní místo, Polsko šedesátých let už neexistuje. Oživil jsem v ní určité momenty a obrazy ze svých vzpomínek. Celou svou kariéru jsem vždy točil o tom, co se mi zrovna honilo hlavou. Ať už to byla témata jako láska, smrt či exil. Teď došlo na otázku identity.
Takže nejde o takový ten osobní film, který jste chtěl natočit celý život?
Ne. Postava židovské jeptišky mě napadla už před deseti lety, ale byl to jen takový pokus podrýt polskou představu o křesťanství. V Polsku totiž musíte být Polák, abyste mohl být křesťan. A naopak. Jenže víra přece není o krvi nebo etnickém původu. Byla to intelektuální úvaha a jako z mnoha podobných ani z této se nic neurodilo. Později mě napadla teta Wanda inspirovaná jednou skutečnou osobou. Pak jsem vzpomínal na Polsko na začátku šedesátých let. Přicházelo to postupně.
Nepíšu konvenční scénáře, ale příběhy. Když nevím, jak dál, začnu pracovat na jiném. Pak se mi něco stane, nebo si přečtu nějakou knihu a vrátím se k původnímu. Trvá to zpravidla několik let.
Filmové premiéry
Ve scénáře nevěřím – ty jsou vždycky jen průměrnou literaturou. Ideálně načrtnu 20 stran, abych měl vše důležité pohromadě, potom začnu hledat krajinu, herce a pořád průběžně přepisuju. Bohužel kvůli producentům musím často sepsat 50 až 60 stránek, o kterých dopředu vím, že je nenatočím. Ze scénáře Idy, na nějž jsme získali peníze, zbyla půlka. Hlavní témata zůstala, měnil se způsob, jak se ve filmu promítnou. Jakmile jsem objevil metodu uzamčených záběrů, byla to pobídka k dalším změnám. Uprostřed natáčení Idy jsem si přál pauzu. Nešlo to, nebyly peníze, ovšem naštěstí přišla sněhová kalamita a já mohl vše zase předělat. Filmová akademie v Los Angeles chce scénář Idy do své sbírky. Nevím, co jim mám poslat.
Proč je v záběrech tolik prostoru nad postavami? Je to místo pro boha?
Taky, ale upřímně řečeno, je to hlavně z důvodu, že je Ida natočena ve formátu 4:3, který není moc vhodný pro záběry krajiny, zato je dobrý na snímání tváří. Naše postavy jsou vlastně ve vertikálním prostoru. Spíš mi to připadalo zajímavé než významotvorné. Vznik filmu je intuitivní proces. Což neznamená, že bych točil ruční kamerou a herci si dělali, co chtěli. Bože chraň. Takové filmování nesnáším. Většina improvizace je jenom reprodukování klišé – ve slovech i v chování.
Inspirovalo vás výtvarné umění? V některých záběrech Ida vypadá jako namalovaná od Vermeera.
Vermeer se zjevuje v řadě filmů. Ida vypadá jako z ruky malíře nebo fotografa, protože jsem preferoval jednoduché záběry, jen pár prvků a světlo z jednoho zdroje, který je často přímo v obraze. Chtěl jsem je mít precizní, ale zároveň aby vypadaly trochu náhodně, ne moc uspořádaně. Ida je vlastně tichý protest proti kinematografii, která mě ve své většině nudí. Filmy jsou dnes plné stejných nápadů, triků, střihů. Můj kamarád Alfonso Cuarón říká, že řada režisérů působí, jako by jen chtěli ohromit maminku: Podívej, jezdím na kole bez držení! Pamatuju si, jak se mě můj britský donátor ptal, proč v Idě nikdo nepláče, proč tam nejsou emoce, proč se kamera nehýbe. Jenže to by pro mě nebyl film, ale reality show. Nevěřím, že jako režisér musíte pořád bavit a stříhat. To jen zakrývá prázdnotu.
I když jste říkal, že Ida je vlastně vzpomínka na vaše dětství, nepůsobí nostalgicky.
Pro mě trochu nostalgická je, ale divákům to neukazuju. Krajina, hudba, provinční hotely – lidem na Západě to připadá chmurné a depresivní, mně úžasné. Nejvíc vždy postrádáme věci, ke kterým sami cítíme něhu a o nichž víme, že jsme je nenávratně ztratili.
Mně Ida připadá jako melancholický film o jedné zemi a jejích obyvatelích, kteří se vyrovnávají s tím, co se stalo za druhé světové války i těsně po ní.
Ano, to tam je. Ale Ida taky ukazuje nástup nového – beatniků, jazzu. Je to paradoxní mix traumatizovaného světa a nově se rodící energie.
Jak byl snímek v Polsku přijat?
Líbil se kritikům i většině publika. Hodně lidem se ulevilo, že někdo konečně natočil film o Polsku bez toho, aby z Poláků dělal mučedníky, nebo naopak kriminálníky, a bez snahy historii vysvětlovat. Když musíte vysvětlovat, ztrácíte sílu. Ida je snímek bez komplexů. Komplikovaný, mnohoznačný, paradoxní – jako život sám. Samozřejmě téma vztahu Poláků a Židů je politické, takže se našli lidé, kteří o Idě mluvili jako o antipolském filmu, a jiní, kteří ho dokonce označovali za antisemitský, což je bizarní, ale znáte novináře. Ida se stala míčem pro už existující zápas. Pětadvacet let se o tom v Polsku otevřeně debatuje, ale každá strana si pořád myslí to své. Ale já jim do toho nechtěl vstupovat, chtěl jsem, aby Ida byla univerzální. A z vlastní zkušenosti vím, že jí rozumějí i lidé z Kolumbie, Jižní Koreje nebo Španělska, kteří o polské historii nevědí vůbec nic. Téma dějin, které ničí jednotlivce, a téma duše, která se vyrovnává se ztrátou víry, mají svou relevanci všude.