Není doba na komedie, říká Simon Lavoie, spoluautor radikálního filmu o radikálních aktivistech

V roce 2012 vypukly v Montrealu protesty proti zvýšení školného. A co začalo jako studentská stávka, se postupně změnilo v sociální hnutí typu Occupy Wall Street. Tehdy jsme zbystřili. Ne že bychom se do hnutí přímo zapojili, ale určitě jsme s ním sympatizovali, a hlavně jsme se zvědavostí čekali, co se stane dál. Tři měsíce mladí lidé protestovali proti neoliberální představě o vzdělávání a vůbec o světě, kterou jim vnucovala nejen vláda, ale i jejich rodiče. Jenže pak přišlo léto, prázdniny, dovolené – a bylo po protestu.

S Mathieuem jsme za to krátké období poznali spoustu mladých lidí, kteří revoltu vzali za svou, kteří se v ní hluboce angažovali. A začali jsme domýšlet, co by se stalo, kdyby některé z nich konec celého hnutí a zklamání z něj naopak zradikalizovaly. Protože pokud váš hlas nikdo neposlouchá, máte dvě možnosti: mávnout rukou a vrátit se ke svému šedivému životu, nebo ještě víc revoltovat.

Určitě jsme nechtěli omlouvat, co naše postavy dělají, protože je jasné, že v určitém okamžiku přikročí k násilí. Ale jejich nespokojenosti se světem, který se jim nabízí, rozumíme.

Naše kvarteto se bouří primárně proti autoritám. Kdyby jim celý život místo toho, jak je Kanada skvělá země a že chtít nezávislost Quebeku je hloupost, říkali opak, bouřili by se taky. Ale je pravda, že nám ve filmu šlo o určitou dějinnou kontinuitu. Snažili jsme se revoltu našich hrdinů, byť oni sami nemají žádné historické povědomí a nejsou ve své podstatě separatisté, propojit s jinými pokusy o změnu v minulosti. Víte, v dějinách Quebeku jsme vždycky ve všem skončili v půli cesty. Je to téměř pravidlo. Dvakrát jsme se pokusili o nezávislost a dvakrát jsme selhali. Tohle jsme chtěli ukázat.

Radikálně levicové skupiny mladých lidí v minulosti existovaly téměř všude – od Německa po Japonsko. U nás jsme měli Frontu osvobození Quebeku, která v šedesátých letech organizovala teroristické útoky a nechala za sebou osm mrtvých… Pro mě a Mathieua byla klíčová otázka, za co by dnes byli lidé ochotni podobně riskovat své životy, své mládí, pobyt ve vězení, nebo se dokonce sami fatálně obětovat. Jedna z našich postav se ostatně upálí – jako Jan Palach v roce 1969 u vás. I když u Palacha to samozřejmě bylo jiné. Jeho gesto mělo silný politický rozměr, vydal dokonce prohlášení, šlo o zřetelný vzkaz společnosti. I místo, které si vybral, Václavské náměstí, mělo symbolický význam. Naše postava se upálí na zahradě před okny svého rodného domu, před očima své matky.

Ti čtyři, na rozdíl od Palacha, postrádají jasného nepřítele. Odmítají svět, jak dnes vypadá, ale nemají kromě pár neosobních institucí na koho ukázat, koho obvinit a proti komu obrátit svůj vztek a posléze i násilí. Atak ho nutně nakonec nasměrují proti sobě. Natolik chtějí být radikální, že se trestají, že nejsou radikální dost. Ti dva kluci, co zabili Heydricha, měli na koho namířit své zbraně. Ale co dnes znamená, když hodíte Molotovův koktejl a zapálíte luxusní restauraci? Vždyť její majitel klidně může být společensky zodpovědný a dělat dobré věci. Dneska je to zkrátka mnohem složitější.

Především jsou nespokojení se směrem, jakým se jejich život vyvíjí, odmítají všechny ty tlaky, které ho proti jejich vůli formují. Jeden se živí jako transsexuální prostitut, druhý má zkušenost s policejním násilím, třetí byla policistou sexuálně napadena… V roce 2012 se proti protestujícím studentům obrátila celá kanadská společnost. Mladí lidé se pokusili získat kontrolu nad svou budoucností, ale řekli jim ne. Většina z nich se s tím smířila. Naši hrdinové se s tím smířit odmítli. Samozřejmě by chtěli víc sociálnědemokratický stát, větší rovnost, naplnit levicové ideály, ale jejich protest vede ještě něco hlubšího – opravdu principiální nespokojenost.

Pro ně je alternativou se semknout a v jednom bytě bez elektřiny, daleko od rodičů i zbytku společnosti, začít budovat společnost novou. Mohou tam plně uplatňovat svou kreativitu a zároveň odmítnout všechny normy, které je dosud svazovaly. Nejsou to anarchisté ani nihilisté, opravdu se snaží nastartovat něco nového, lepšího. Jsou jen na úplném začátku. Na rozdíl od mnoha z nás se ale aspoň o něco pokoušejí.

Já doufám, že snaha změnit svět naivní není. Kdybychom si mysleli, že nemůžeme nic změnit, mohli bychom se jít tak akorát zastřelit. Takový život bych žít nechtěl.

Ona se upřímně snaží zlepšit jednu konkrétní věc. Jenže oni se cítí být avantgardou skutečné revoluce. Alej je jim málo. Chtěli jsme ukázat, že důležitější než konkrétní činy se pro některé radikální aktivisty časem stane vlastní obraz toho, kdo má vyšší, obecnější cíle – bez ohledu na fakt, že reálně toho ta mladá sběratelka podpisů pod petici může dosáhnout víc.

Filmy jsou dnes svázány mnoha konvencemi. Z kinematografie se stává klasické umění. Podobně jako u oper existuje dnes už i u filmů jen omezený počet způsobů, jakým vyprávějí příběhy. My se rozhodli všechny myslitelné vzorce rozbít. Nemůžete přece natočit o mladých revolucionářích něco, co vypadá jako televizní inscenace! Musíte být taky radikální. S Mathieuem jsme se neustále navzájem povzbuzovali, že můžeme zajít ještě dál, každou zdánlivě nepřekonatelnou hranici jsme se pokusili překročit. Proto máme ve filmu hudební předehru i mezihru, na plátně se objevují citáty, hrajeme si s divadelním svícením… Byli jsme coby tvůrci naprosto svobodní, nedělali jsme žádné kompromisy. Možná naposledy v životě.

Určitě ano. Všude na Západě probíhají protesty převážně mladých lidí, kteří odmítají neoliberalismus, světový pořádek, který je jim prezentován jako něco nevyhnutelného a nezastavitelného. A přesto, že jich stále přibývá, cítí se být bezmocní. Někteří pak mají pocit, že je někdo bude poslouchat, jen když sáhnout k násilí, když se radikalizují. Naše postavy došly ke stejnému závěru.

Právě proto, že si skoro každá země na světě někdy prošla fází, kdy se mládež ve velkém vzbouřila proti převládajícímu řádu a kdy se část z ní radikalizovala, je náš snímek celkem univerzální. I ti, kteří naše hrdiny zcela odmítají, se dokážou na jejich příběh napojit.

Je ale jedno místo, kde film zcela a jednoznačně zavrhli – paradoxně to byl Montreal. Nejvíc jsme pohoršili právě ty, kteří se v roce 2012 zapojili do protestů ohledně školného. Byli k filmu naprosto brutální, mluvili o zradě. Mám dojem, že si chtějí zachovat neposkvrněný obrázek té doby. Podobně jako když starší lidé na Západě vyprávějí o starých dobrých šedesátkách. Z minulosti se v jejich pojetí stává mýtus, který se nesmí narušovat žádnými provokativními otázkami. Jenže to je přesně to, o co jsme se pokoušeli – pokládat otázky.

Do značné míry to chápu, pro celou jednu generaci byl rok 2012 momentem, kdy její příslušníci na chvíli přestali být jen zákazníky a začali se cítit občany. Poznali, že demokracie nejsou jen volby jednou za pár let, že se demokracie může odehrávat na ulici. Mohli tak odložit cynismus, který je typický pro nás, co jsme o trochu starší.

Naše postavy však podobnou nostalgii zcela odmítají.

Neměla by. Nemůžeme přece odpovědnost za změnu světa k lepšímu házet jen na mladé! Je to odpovědnost všech. Už i někteří mí vrstevníci mluví o tom, že kdysi chtěli proměnit společnost kolem, ale že už teď dostali rozum… Je to od nich jenom výmluva. Mladí mají dost energie nastartovat nějaké hnutí, přidat se ovšem musí všichni.

A budeme se muset všichni přidat! Svět se řítí vpřed a v cestě mu stojí betonová zeď. Ekonomický růst nemůže pokračovat donekonečna. 21. století se už teď ukazuje jako století krizí – migrace, klimatická změna. A my bychom neměli jako pštros strčit hlavu do písku a tvářit se, že se nic neděje. Náš film je pokusem o konstatování, že věci nejsou v pořádku a že s nimi musíme začít něco dělat. Nenabízíme řešení, ale došlo nám, že není doba na komedie, které by jen dál krmily současný systém. Chceme publikem zatřást, ne ho uklidnit.

Je to pokrytec. PR produkt, který si udělá selfie s každým. Slyšíte ho říkat ty správné věty, ale pak zjistíte, že podporuje výstavbu dalších ropovodů, prodává zbraně Saúdské Arábii, zvyšuje armádní rozpočet a právě utratil 500 miliónů dolarů jen na oslavy 150 let od vzniku Kanady. Pro mě je to jen další prázdný populista. Mít za lídra Donalda Trumpa by asi bylo ještě horší, ale ne zas tak o moc.