Článek
Jak poznám dobré výtvarné dílo?
Vždy do jisté míry záleží na osobním vkusu, zda se vám to které líbí v momentě, kdy ho poprvé spatříte. Umělecká kritika jako disciplína ale nemůže stát na tom, že přijdete a prohlédnete si jenom ono jedno dílo. Musíte přidat reflexi toho, co už znáte, nějaký kontext. Takže i mně se někdy stane, že později změním názor, protože zjistím, že jsem při prvním zhlédnutí nevzala spoustu věcí v potaz.
Nezůstane pak z vizuálního zážitku jen racionální analýza?
Profesionál, jenž se věnuje umění, určitě nesmí ztratit osobní zainteresovanost a měl by si udržet vlastní emoce a intuici.
Což může být velká výhoda mladých kritiků – ještě jste toho neviděli tolik.
Zase nám může kdokoli vpálit do obličeje: Jsi ještě ucho a nemáš právo kritizovat. Sama jsem jednou musela čelit osobnímu útoku jedné respektované osobnosti, jejíž tvorbu jsem – se vší úctou – kriticky reflektovala. Kamenem úrazu se tehdy stal přístup k historii. Já psala o jejím přehodnocení vzhledem k současnosti, a to pro člověka, který byl na rozdíl ode mě pamětník, nebylo přijatelné. Sehrál tu tedy roli i generační rozdíl.
Dějiny umění jste prý studovala i proto, abyste se mezi umělci „necítila jako vetřelec“. Tak se cítí mnoho lidí naopak ve vztahu k současnému výtvarnému umění. Jak to můžete jako kritička změnit?
Nevím, jestli je tohle vysloveně úloha kritiků… Je potřeba nuancovat role: rozlišovat mezi kritikem, recenzentem a výtvarným publicistou. Kritik se obrací spíš dovnitř uměleckého světa, nastavuje zrcadlo samotným umělcům a uměleckému provozu. Což neznamená, že by jeho texty nemohly být přístupné širšímu publiku. Tato přístupnost ale pro něj není primárním cílem či zodpovědností. Takže spíš než chtít po kritikovi, aby zpřístupňoval své psaní, je potřeba připravit širší publikum na to, aby kritiku dokázalo vstřebat.
Obecně řečeno u nás chybějí širší kulturní povědomí, vzdělanost nebo vůle se o vizuální umění víc zajímat a brát ho s určitým respektem. Když se v nějakém velkém deníku objeví zpráva o umění, je to na devadesát procent přetištěná tiskovka nebo zpravodajství ČTK. Nebo musí dojít k nějakému skandálu, jako když David Černý urazí Milana Knížáka nebo když se na Hradě objeví červené trenýrky.
Není mi třeba jasné, proč v diskusních pořadech dramaturgové sáhnou skoro vždy raději po hudebníkovi, herci či spisovateli než po výtvarníkovi. Možná funguje předsudek, že se výtvarníci neumějí vyjadřovat nebo že veřejně komunikovat vůbec nechtějí. Nevím. Je už klišé to opakovat, ale výtvarná kultura je v Česku do jisté míry upozaděná. A to nemluvím o úplně současném umění. Tam je odstup evidentní.
Tereza Jindrová
Samozřejmě si musíme přiznat, že výtvarné umění tvoří ve společnosti jen nepatrný výsek. Lidí, pro které znamená obživu a zároveň vášeň, koníček, životní styl, nikdy nebude hodně. Takže by bylo bláhové očekávat, že společnost ho bude jednou nějak masově adorovat. Navíc Češi obecně mají už tradičně blíž ke kinematografii, k literatuře, o hudbě už vůbec není potřeba mluvit.
Mě třeba nebaví instalace, kde mě autor nejdřív nutí přelouskat doprovodný text, abych pochopila, o co jde. Je to vizuální umění, tak bych to snad měla vidět, ne?
České slovo umění připomíná slovo uměti, čili sugeruje, že by z uměleckého díla měly být na první pohled cítit práce a talent. Takže když vidíme věc, u které si řekneme, že by ji zvládlo pětileté dítě, tak pro nás ztrácí relevanci, podobně jako věc, která je pro nás na první pohled vizuálně nezajímavá, nebo dokonce vyžaduje nějaký delší časový vklad. Jenže sama představa, že stačí přijít, vidět a zhodnotit, podle mě znamená určitou lenost na straně diváka. Když si chci přečíst knihu, taky to pár večerů potrvá. A navíc obraz není jen čistá recepce. Ani u té četby nestačí jen umět písmenka. Jazykové nuance a estetické postupy si u dobrého autora užijete jen s určitou mírou znalostí a předchozí četby.
Důležitou roli hraje taky vkus. Kdybych měla použít otřepané přirovnání, se schopností vnímat umění je to jako se schopností vnímat víno. Degustátor bude mít jiný vkus než já, která stěží poznám tramín od nevím čeho. Protože jeho vkus se zjemňuje zkušenostmi, co mu před deseti lety nechutnalo, dnes vyhodnocuje jako vynikající. Kdo nekoštuje, zůstane na začátku. Můj obdiv k barokním mistrům taky časem vystřídala záliba v americkém minimalismu šedesátých let 20. století, tu následně vztah k post-konceptualismu a tak dále. Věřím tomu, že by se spousta lidí byla ochotná dívat třeba na Malevičův Černý čtverec na bílém pozadí jinak, kdyby tu věc viděli v kontextu.
Asi také proto nebude umění nikdy stoprocentně přístupné, protože nemůžeme chtít po člověku, co se věnuje matematice nebo pracuje v obchodě, aby se v téhle oblasti soustavně vzdělával. Ale výtvarné umění zároveň nechce být izolované! Nemyslím, že by umělci měli tvořit srozumitelněji, spíš je to otázka toho aparátu kolem. Pedagogiky, nejen muzejní, ale i školní a potažmo rodinné.
Jaké jsou vztahy na české umělecké scéně?
Na jednu stranu spolu neseme tentýž úděl často nepříliš dobře finančně zajištěných lidí, pro něž je umění smyslem a náplní života, sdílíme spolu vztahy i prostory a v zásadě jsme „všichni kamarádi“ nebo alespoň „na jedné lodi“. Zároveň si ale většina lidí své místo na slunci starostlivě hlídá. Navíc se v rámci takto malé scény dají těžko naplno ventilovat konflikty. Dva umělci se sice nesnášejí, ale za půl roku se může stát, že je nějaký kurátor bude chtít vystavit pohromadě. Tenhle tanec mezi vejci samozřejmě prorůstá i do kritiky, která je někdy poněkud alibistická.
