Nelidi. Polemický sloupek Štefana Švece

K dalším skupinám se chováme jako k věcem. Množíme a vykrmujeme je co nejefektivněji po způsobu výroby průmyslového zboží. Strojově je zabíjíme a na nekonečných pásech pak miliony jejich těl zpracováváme na potravu, textil nebo hnojivo.

S oběma typy se fotíme na Instagram – buď tam jsou ve formě mazlíčka, nebo steaku. Zbytek zvířat považujeme buď za škůdce, nebo za ohrožené druhy. První zabíjíme, dokud se z nich nestanou druzí, druhé chráníme před zabíjením, dokud se z nich nestanou první.

Z rozhovoru s filosofem Peñou-Guzmánem se zdá, že bychom se měli ke zvířatům chovat lépe, protože se jim zdají sny. Jako by prokazatelné vědomí bylo automatickým důvodem, proč tvora, který jím disponuje, nezabíjet.

Nesouhlasím s tím. Zabíjení je proces nadesignovaný přírodou. Mnohá zvířata, jistě povzbuzena svými sny, zabíjejí a žerou jiná zvířata bez ohledu na to, že ta mají sny taky. V dávných dobách člověk zabíjel, nebo byl zabit, drápy proti oštěpu. My jsme své zbraně zdokonalili, takže dnes vítězíme snadněji.

Vyprávění o snech patří k argumentům, které mají bránit krutosti, protože její oběti jsou nám podobné. Vždyť i klíště o něčem sní, jaké tedy máme právo ho vykroutit z kůže? Mezi lidmi a zbytkem živočichů vlastně nejsou zásadní rozdíly, ta otázka je špatně položená, tvrdí Peña-Guzmán.

Dobře. Jsou-li nám zvířata tak blízká, jak víme, že prostě neděláme přirozenou věc? Kdyby své zbraně zdokonalili tygři, snad by si nás taky chovali v nadbytečném množství v kotcích na záhryz. Pokud by mravenci mohli kompletně sežrat lidstvo, tak to udělají.

Důvod, proč bychom měli přestat provozovat zvířecí koncentráky, je přesně opačný. Nejsme jako zvířata – tedy částečně ano, ale naše zvířecí část nás k dobru a ochraně jiných tvorů neponouká. Zvířecí žravost a rozpínavost nám daly planetu do ruky, a tak je konečně čas lidsky dospět a začít ji spravovat.

O nadřazování člověka nad přírodou bylo napsáno mnoho trpkých a odmítavých slov. Ta ale naši vládu nad ní nesvrhnou. Musíme ji naopak konečně přijmout a začít se o Zemi a její tvory starat. Ne jako o místo, které musíme kvůli neuroticko-pudovým instinktům vydrancovat dříve než ostatní. A rovněž ne jako o sdílený byteček, kde se budou ve vzájemném požírání člověk a vlk přátelsky střídat. Musíme ji začít vnímat jako prostor, co nám byl svěřen a máme ho odevzdat lepší a šťastnější, než jsme ho dostali. Stejně jako tvory, kteří na něm žijí.