Nejtišší album. Petr Ferenc nad novou deskou Nicka Cavea Ghosteen

Žádné kontroverze tím Cave nevyvolal – na rozdíl od U2, kteří své album Songs of Innocence téměř přesně před pěti lety vydali nejprve přes iTunes: novinka se uživatelům prostě objevila v hudebních knihovnách a Bono a spol. kromě desítek milionů poslechů v jediném týdnu zaznamenali i spoustu kritických reakcí přirovnávajících jejich akt ke spamování a samotné dílo k „dystopickému junk mailu“.

Caveovo Ghosteen – po patnácti letech zase dvojalbum – je na YouTube prezentováno jako lyric video, tedy formát, který se snad vyvinul z pomocných videí pro karaoke zábavu, v nichž nad patřičným textem písně běží ukazatel třeba v podobě kolečka, aby zpívající Nejenjaponec věděl, kterou slabiku právě vypustit z úst.

Lyric videa se obejdou bez ukazatele a jedná se o videoklipy, nejčastěji animované, v nichž se na patřičných místech zjevuje text písně, často je ale doplněn dalším děním. Vyjde to asi laciněji než klasický videoklip, často taková videa vyrábějí fanoušci, nejedna kapela ale vypouští i oficiální verze. A když už formace existuje jen jako obchodní značka, lyric video vyřeší nejeden problém, jak se třeba děje v případě aktuálních remasterovaných reedic beatlesovských titulů.

Nick Cave svá poslední dvě studiová alba představil na plátnech kin. Tři roky starý titul Skeleton Tree uvedl snímkem One More Time with Feeling. Obával se, že netradičně instrumentovanou a aranžovanou kolekci nebude moci převést na koncertní pódia, a tak pozval filmaře do nahrávacího studia. Kromě všech osmi písní alba se divákovi, který byl do kin po celém světě lákán na jeden konkrétní termín jako na koncert, nabídl působivý dokument, v němž Cave mimo jiné mluvil o nedávné smrti svého syna. Jak jsme naposledy zažili i v Praze, Skeleton Tree nakonec na pódia převést dokázal a oslavil to dalším filmem – koncertním záznamem z Kodaně nazvaným Distant Sky.

Novinka Ghosteen byla kromě vržení na YouTube představena na řadě poslechových promítání, jež se 3. října konala ve více než třiceti městech světa. Toho, že by nové písně nedokázal předvést na koncertech, se Cave již zjevně nebojí a své lyric video pojal především jako proměnlivou barevnou plochu, na níž se texty písní zjevují jen velmi zvolna a neostře. Zjevně mu šlo o to, přimět posluchače ke klidnému, nerozptylovanému poslechu. Není divu, Ghosteen je jeho nejtišší, nejpomalejší dílo. A nejéteričtější, chtělo by se dodat; obal alba s überkýčovitou vizí ráje malíře Toma duBoise zpěváka opět usvědčuje z poťouchlého smyslu pro humor.

Svá alba Cave v posledních letech vydává na vlastní značce Bad Seed a velice dobře si uvědomuje, že digitálnímu světu, jenž nabízí možnost okamžitě stáhnout a bez ptaní mít, nelze čelit pouhým ignorováním. Vztah s posluchači si proto buduje nejen neúnavným koncertováním, ale taky online. Na internetu je k vidění hromada videoklipů i koncertních záznamů, přednedávnem Cave spustil web Red Hand Files, na němž velice otevřeně a obšírně odpovídá na dopisy a dotazy fanoušků. Vydání Ghosteen poprvé ohlásil právě tam.

Jedná se o první album, které Cave kompletně napsal po smrti svého syna. Ta smutná zpráva sice poznamenala i předchozí kolekci, jejíž černočerný obal se v této souvislosti dal vykládat vcelku jednoznačně, pravdou ale je, že většina písní ze Skeleton Tree byla napsána již před synovým nešťastným pádem z útesu. V textech novinky si po tragédii nicméně netroufám pátrat, už proto, že textař Cave, jak vypráví ve One More Time with Feeling, rezignoval na lineární, narativní psaní, slova za sebe často skládá intuitivně a vrší obrazy, jež nezřídka skrývají význam i před svým autorem. A do toho si jako starý pardál rád dopřeje pořádné klišé. Kolikrát se v písni Leviathan zopakuje verš I love my baby and my baby loves me, nechť si každý spočítá sám.

Už na Skeleton Tree se Cave se svým geniálním fámulem, producentem Warrenem Ellisem, vydali od pop/rockové písně směrem k volnějším rytmům i aranžím. Ghosteen je bezezbytku tvořeno plochami, které by se na první poslech daly označit za ambientní. Bad Seeds, disponující i baskytaristou a dvěma bubeníky, se v nich vyskytují méně než homeopaticky, o časté necaveovsky vysoké sbory se patrně stará tandem Ellis-elektronika.

Na mysl mi při poslechu vytanuly Murder Ballads – nikoliv album Bad Seeds, ale stejnojmenná, dvacet let stará trilogie tradičních anglických mordýřských balad v aranžmá Micka Harrise. Ten, byť kdysi bubnoval u ultranářezových Napalm Death, připravil dvanáct čtvrthodinových, rytmu zcela prostých soundscapes, do nichž písně vysokým, ultrapomalým hlasem zapěl Martyn Bates z postpunkového dua Eyeless in Gaza. Šlo o asi nejlepší tituly italského poněkud „ezo“ vydavatelství Musica Maxima Magnetica.

U zvuku, který nyní pro Bad Seeds Cave s Ellisem vytvářejí, ale stojí jiná sudička. Rychleji než nová alba kapely totiž oba pánové v posledních víc než deseti letech chrlí soundtracky, namátkou k filmům Wind River, Cesta či Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem. Souvislost náladových filmových instrumentálek se zvukem posledních dvou titulů Bad Seeds je nepřeslechnutelná.

Ghosteen má být završením „tiché“ trilogie zahájené před šesti lety albem Push the Sky Away. Následník možná bude opačným extrémem. Na Red Hand Files Cave naznačil, že by mohl nastat čas na vzkříšení sestavy Grinderman – čtveřice členů Bad Seeds, která v letech 2006–2011 dobyla pódia řádně špinavým, uřvaným a primitivisticky priapickým rokenrolem. Je se nač těšit, nový Drtič prý bude ještě větší prasák!

Petr Ferenc (1978) je hudební publicista, šéfredaktor časopisu HIS Voice.