Nejsme zvyklí se ozvat. Kateřina Nedbálková napsala knihu o současném dělnictví

Dřina je zajímavé slovo a budilo velké emoce, když jsem název knihy probírala se svým okolím. Někomu přišla dřina jednoznačně negativní, pro mě osobně takový význam nemá. Přijde mi zajímavé dívat se na významy toho slova v různých prostředích. Třeba ve sportu jsme ochotni dřinu připustit – člověk dře a přináší to výsledky. Dřinu taky skousneme třeba u práce na zahradě. V zaměstnání má však dřina třídní rozměr – dře ten, kdo není dost vzdělaný, kdo se dobře neučil.

Co se týče základního nepodmíněného příjmu, tam je třídní hledisko taky důležité. Z pozice vyšší střední třídy uvažujeme o práci jako o kariéře, naplnění. U dělníků jde často o rutinu. Někdy je radostná, třeba i díky dobrému pracovnímu kolektivu, jindy jen únavná a otravná. Mnozí by nejspíš uvítali, kdyby tytéž peníze, jako je jejich plat, který je často na úrovni minimální mzdy, dostávali garantovaně, tedy bez práce. Pro jiné by však taková představa byla asi nepřípustná: i když je jejich práce stravující, k životu zkrátka patří.

Jako střední třída se těšíme výhodám, kterých si často nejsme vědomi. A připadá nám, že to tak prožívají všichni. Třídní rozdíly proto nevnímáme jako téma, kterým by bylo třeba se zaobírat. Je to podobné, jako když coby běloška nevnímám tak palčivě problém rasismu nebo když Američan nechápe, že pro jiné akademiky může být jazyk při posílání odborných článků do amerických časopisů nevýhodou; vždyť přece anglicky mluvíme všichni dost dobře. Ve všech těchto případech je zřetelná naše omezená schopnost nahlédnout odlišnou situaci a pozici někoho jiného.

Teprve postupně jsem se naučila s trapnem, které téma třídy vyvolává, pracovat. Nejdřív mě to nahlodávalo, ale pak jsem si řekla, že v té trapnosti musí být něco zajímavého.

Sociologie mluví o třídě hlavně v souvislosti s prací, s pozicí člověka na trhu práce. Pro mě je zajímavější perspektiva kulturní a sociální, to, jak třída funguje ve spotřebě, vkusu nebo volnočasových aktivitách. Nejde jen o to, jakou má člověk práci a vzdělání, ale taky o to, co ho baví, čím se obklopuje.

Skrze třídu se dívám i na témata, kterým jsem se věnovala dříve, třeba na kriminalitu a vězeňství. Když učím předmět Úvod do kriminologie, zaměřujeme se se studenty na to, jak se do kriminality promítá právě sociální a ekonomická nerovnost. Jak je možné, že ve věznicích nenacházíme reprezentativní průřez celou českou společností? Ve vězení končí lidé většinou za menší majetkovou trestnou činnost, tedy lidé chudší a méně vzdělaní, zatímco bohatí a dobře postavení lidé, byť často páchají věci, které jsou pro společnost daleko škodlivější, se za mříže díky svému vysokému sociálnímu a ekonomickému kapitálu prakticky nedostávají.

Spíše než o samotný pojem třída šlo o to, vůči jakým skupinám se vymezují a jaký jazyk při tom používají. Sami sebe vidí jako ty pravé, autentické – co na srdci, to na jazyku. Lidé kolem nich, které pojmenovávají třeba jako ty z města, vysokoškoláky, Pražáky nebo politiky, považují za umělé, nepravé, neautentické.

Nebrali listopad 1989 jako nějaký významný milník, který pro ně něco změnil. Střední třída o něm často uvažuje jako o bodu, který otevřel nové možnosti. Oni berou posledních třicet let jako postupný sešup k nižším sociálním a ekonomickým jistotám. Práce u Bati byla před revolucí vysoce hodnocená, nyní pobírají minimální mzdu.

Byl tam ale třeba i pán, který do klasické dělnické trajektorie neseděl: vyučil se obuvníkem, po revoluci začal podnikat, šlo mu to, pracoval jako pojišťovací agent a hodně vydělával. Vlastní porevoluční profesní dráhu však dnes hodnotí s rozpaky – zaplatil za ni vyčerpáním a zhroucením. Nakonec skončil v továrně u Bati.

„Dělník, to je zbytek světa,“ řekl mi, přičemž on se k tomu zbytku světa nepočítal právě proto, že měl zkušenost i z jiného pracovního prostředí.

Naše představy, jací jsou muži a ženy a jaká očekávání od nich máme, se promítají do všech sfér práce, nejen do té dělnické. To je důležité zdůraznit.

Dělníci muži naplňují tradičnější ideál maskulinity, v dělnictví tak může být mužům lehčeji. Tvrdě manuálně pracují, jsou to „opravdoví chlapi“. V kontrastu k tomu dělnice ženy mají ke společenskému ideálu hezkého a elegantního ženství dál. Tento ideál je určován opět z pozice střední třídy. Dělnice tak mohou být kritizovány za to, že nejsou dost vkusně oblečené, obuté nebo nalíčené.

Ženy v továrně si toho byly dobře vědomy. Když jsem je potkávala mimo práci, často jsem je skoro nepoznala. Snažily se od dělnické identity odpoutat, působit městsky, zbavit se provinčnosti, třeba i tím, že dávaly najevo, že nechodí do kostela nebo neholdují místním krajovým zvykům.

Zastoupeni jsou minimálně. Narazíme na ně spíš v žánru reality show nebo talentových soutěžích, kde zároveň bývají často zesměšňováni. Můžeme se jako diváci podivovat, jak na sebe ti lidé řvou, nedovedou se domluvit, kouří, jedí nezdravá jídla, nestarají se o sebe, neumějí to se svými dětmi, mají doma nepořádek… To nám coby střední třídě dovoluje, abychom si ulevili. A úlevu mohou zakoušet i jiní dělníci – uf, nejsem na tom ještě tak špatně jako oni. Takhle se disciplinujeme mezitřídně i v rámci jedné třídy, tedy dělníci jiné dělníky.

Ředitelka továrny se mnou nejdřív přestala na čas komunikovat, ale pak se ozvala s tím, že si knihu s odstupem ráda přečte. To mě potěšilo. S několika dalšími lidmi jsem si telefonovala kvůli autorizaci fotek z továrny, abych je mohla použít v rozhovorech pro média. Třem ženám, které mě o to požádaly, jsem knihu poslala. Poděkovaly, byly rády a řekly, že napíšou, jak se jim to líbilo. Což se zatím nestalo. Jiná paní z továrny, se kterou jsem si po vydání telefonovala, mi ale říkala, že si knihu v práci společně prohlíželi. Snad mají radost, že se o jejich práci mluví s uznáním – nicméně je pro mě vlastně dost těžké jejich reakci odhadnout.

Na Facebooku jsem si pod jedním svým rozhovorem přečetla komentář pána, který psal, že je dělník a že nepotřebuje, aby se další novinářka nebo socioložka brala za jeho práva. To já ale nedělám a dělat nechci. Úkolem sociologie není za někoho bojovat nebo někoho soudit, ale nabízet nový pohled na věci, které jinak nevidíme nebo vidíme ploše.

Ano, snažím se v monografiích zbavit sociologického žargonu, neschovávat se za odborný jazyk ani za přemíru citovaných autorů, kteří mají dosvědčovat odbornost textu. Nechci kolem sebe přehnaně mrskat autoritami a cizími slovy. Taky se snažím být ve svých knížkách sama přítomná, protože to dělá text čitelnějším. Neschovávám se za autorský plurál.

Mám pak radost, když mi zubařka, ke které jsem chodila na rovnátka, řekne, že si přečetla mou knihu o ženské věznici a že jí přišla dobrá. Nebo když mi můj doktorand řekne, že mě pozdravuje jeho maminka, které se líbila Tichá dřina.

Pokud mluvíme o zvyšujících se sociálních a ekonomických nerovnostech, tak na nich samozřejmě vydělávají především majetní a mocní lidé. Zároveň má vypravěč zmíněného románu pravdu v tom, že nežijeme v totalitě a technologie nám umožňují snadno šířit své názory a oslovovat jiné. Jenže lidé si na sociální sítě dávají spíše fotky sebe sama, svých dětí a jídla, než aby se angažovali politicky, v odborech nebo zakládali spolky. Je to velký paradox: máme nebývalé možnosti, jak ovlivňovat veřejné dění, ale sami si vybíráme to nedělat.

To je důležitá součást problému. Sítě nás svým nastavením tlačí k tomu, abychom co nejstručněji a nejjednodušeji komentovali a glosovali články v médiích. V odpovědích se zase jiní pobuřují nad tím, jak je možné, že to někdo okomentoval takhle blbě. Nic z toho nevzniká. Spousta institucí a organizací v naší společnosti nefunguje – ale fungují špatně i kvůli tomu, že nejsme zvyklí se ozvat, rebelovat, zkoušet něco měnit. Přitom potenciál pro změnu tu je.