Článek
Co jste říkal na to, že překladatelka přesadila vaši Vídeň do Prahy?
Já mám takovéhle nápady velmi rád. Chtěl jsem napsat román z velkoměsta, z New Yorku nebo z Paříže, ale nakonec jsem se rozhodl pro svou domácí Vídeň. A protože Radka překládala velmi volně a její vztah ke knížce a postavě Elišky je pražský, pokusili jsme se město co nejvíc přizpůsobit právě Praze. Radka dokonce rozložila mapy obou měst vedle sebe, aby topograficky odpovídaly ulice, kde Eliška prodává byty. Žasnu, jak to funguje.
Cítím, že ji mohla přeložit jedině ona. Elišku svírá doba, nemůže popadnout dech, Denemarková překládala se zlomenými žebry po autonehodě. Hrdinka je přesvědčena, že se narodila mrtvá, překladatelka otevřeně hovoří o svém sebevražedném období.
Pro každou knížku existuje jeden ideální překladatel nebo překladatelka. Sám jsem přeložil čtyři knížky Patrika Ouředníka, rozumíme si, máme stejný smysl pro humor. Ale kdyby Patrik mohl překládat z němčiny, asi bych ho přesto nechtěl. U Radky mi bylo jasné, že se do toho vůbec nemusím míchat. Na ty ulice se samozřejmě ptala. Řekl jsem: Vyber je sama, já v Praze nežiju. Poslední verzi jsem nečetl, ani nevím, jaké tam hodila.
Mrtvorozenou Elišku Frankensteinovou jsem četla jako zprávu o světě, ve kterém nechci žít, ale žiju.
Je to svět nás všech, kteří bydlíme ve městě. Dlouho jsem hledal, co pro mě reprezentuje urbánní prostředí. Eliška musela být právnička nebo realitní makléřka. Tahle povolání velmi dobře ukazují, o co společnosti jde – fungovat, běžet, vydělávat, vlastnit. O úspěšnosti života rozhodují materiální hodnoty. Je to velmi kapitalistický svět, ve kterém věnujete osmdesát procent energie vydělávání peněz.
Češi se nechali zmasírovat a kritizují maximálně dílčí věci, ne směr. Jak je to v Rakousku?
Výhoda tzv. Západu je, že peníze jsou sice motorem společnosti, ale zároveň v ní existují alternativní struktury, spousta nevládek. V Česku to bude trvat dalších osmdesát let. Pokud se tedy něco nezhroutí.
Když muži píší ženskou hrdinku, často jim vyjde dobře míněná šablona. Vaše mrtvorozená je ale úplně živoucí.
Od začátku mi bylo jasné, že to bude žena. Byla to výzva, ale hned jsme si rozuměli. Také nebylo pochyb, že budu popisovat vztah dcery k matce. Měl jsem pocit, že na rozdíl od vztahu dcera-otec nebo matka-syn není tak běžný. Navíc jsem se rozhodl pro jméno Frankenstein, v jehož příběhu jde o vztah mužů. S mužským hrdinou by ho to moc připomínalo.
Máte rád Elišku?
Velmi. Snad se dá vyčíst, že je pozitivní hrdinkou. Na jednu stranu je velmi krutá a nekompromisní, ale z mnoha scén jasně vyplývá, že by určitou mez nepřekročila. Říká, že ji lidé nezajímají, dělá ramena, ale pak jede do nemocnice navštívit učitele jízdy na koni, kterého nesnáší. Je to malé monstrum, ale stejně jako Frankenstein nechodí světem a nezabíjí lidi. Touží po lidskosti. Mě zajímají postavy, které jsou poměrně normální, ale jejich vnímání je výsledkem toho, co z nich svět udělal. Eliška není patologická, jen neurotická. Její svět nefunguje zcela jinak. Nebýt zdravý není totéž, jako být nemocný. U patologie nejde o cíle, lidskost, vztahy, ale o nepochopení toho, být člověkem.
Souhlasíte, že svět nás k patologii tlačí?
Jen toho, kdo se nechá tlačit. Obrana je otázka individuální. Nejsme vždy jen oběti.
Michael Stavarič
Vaši rodiče chtěli emigrovat do Kanady, ale nakonec zůstali v Rakousku. Myslíte, že byste byl v angličtině jiný spisovatel?
Otázka je, jestli bych vůbec psal. Já byl vždycky sportovec, nikdo z rodiny nemá uměleckou představivost. A že by se u nás četlo? To ne. Psát jsem začal v patnácti zásluhou učitele němčiny, vydávali jsme se spolužákem školní noviny, k tomu psali povídky a básničky. Až pak jsem viděl, že je to vlastně docela zajímavé a že holky to mají rády… Ani dlouho potom, co jsem se začal živit psaním, jsem si ale o sobě netroufal říct: Jsem spisovatel. Byl to abstraktní, velmi vzdálený pojem.
Ovšem kdybych si mohl vybrat, raději bych psal anglicky než německy. Máte úplně jiné možnosti. Abyste rozuměla – nejde mi o peníze, ale o to, oslovit co nejvíce lidí.
Řekli vám dětem rodiče předem o emigraci?
Ani slovo. Rodiče fingovali, že jedeme na dovolenou, takže jsme s sebou nevezli nic, co by mohlo naznačovat útěk. Nakonec se relativně spontánně rozhodli, že to přece jenom riskneme, a nějak jsme se přes jugoslávskou hranici dostali do Rakouska. Mně trvalo dost dlouho, než jsem si uvědomil, že se asi nikdy nevrátím. Z dětství v Brně si přitom pamatuju mnohem víc než z některých míst v Rakousku – Špilberk, pod kterým jsme bydleli, školu, první kamarády, jak jsem hrál hokej, prvomájové průvody, Velikonoce. Toho je fůra.
Podle Denemarkové je především z vašich básní cítit struktura češtiny. Je to vědomé, nebo podprahové?
Samozřejmě vědomé na místech, která se v němčině nabízejí sama od sebe, nebo kde to do ní může vnést něco nového, napínavého.
Ještě během studia jste recenzoval českou literaturu. Sledoval jste ji soustavně?
Začala mě zajímat po seznámení s Patrikem Ouředníkem, ale už předtím se mě vídeňští nakladatelé ptali, co zajímavého se dá za českými hranicemi objevit. Napsal jsem spoustu anotací a přeložil krátké úryvky, ale z padesáti knížek to nedopadlo u osmačtyřiceti. Kromě románů překládám do různých literárních novin. Taky píšu recenze. Zvlášť když se na německém trhu objeví poměrně úspěšný český spisovatel, což je teď hlavně Jan Faktor, který sice píše německy, ale u nás je brán jako český autor.
Liší se témata českých a rakouských spisovatelů?
U starších je to dané historickou zkušeností, ale třicátníci se, myslím, shodnou. V poslední době si u nich všímám existenciálních témat. Že žijeme na konci historické doby. Objevují se obavy, jak skončí svět, že přijde válka, co se stane, až dojde ropa. Mladí Rakušané i mladí Češi se ptají, kam se vyvíjí svět, jak se proměňuje člověk.
Nový román Jana Faktora má 600 stran. Naopak vy sám jste si určil hranici – 200 stránek a šlus.
Kdybych psal román o velké rodině, kde se musí vyprávět o dědečkovi, otci, matce a vnucích, třeba bych těch 600 stránek potřeboval. Je to otázka rozhodnutí, jakou řečí chcete vyprávět. Mám dojem, že ta moje není úplně jednoduchá, je formálně náročná, odráží se v ní poezie, jde v ní o rytmus. Může po určité době unavovat nebo ztrácet obsah. Hranici cítím právě u té dvoustovky. Sám bych jako editor z většiny tlustých knížek aspoň ty dvě stovky stránek vyhodil, nic by se neztratilo.
Michael Stavarič
Zdůrazňujete formu. Proč?
Asi to neplatí pro každou knihu, ale základní přístup je jak vykládat, ne co vykládat. Protože v každém příběhu jde zase znovu o lásku, nenávist, vztahy, společnost… Přišli bychom tak na patnáct základních témat. Nechápu, jak někdo může sedět nad rukopisem a přemýšlet půl roku o tom, o čem bude psát. Navíc konkrétní příběh se nenarodí, dokud s ním nezačnete pracovat. Proto mi přijde důležitější zabývat se tím, jak něco napsat. A vědět a umět zacházet s řečí tak, abych ji mohl v průběhu celé knížky reprodukovat. Myslím, že to má něco společného s hudbou. Nemůžete začít popem a na konci mít heavy metal.
Co jste měl na starosti jako tajemník českého velvyslance ve Vídni Jiřího Gruši?
Psal jsem mu projevy, vedl korespondenci a organizoval kulturní akce. A překládal pro celý úřad. Spolupráce s Grušou trvala sedm let, byla výborná a zajímavá, rád jsem pokračoval u Rudolfa Jindráka. Po nástupu Jana Koukala jsem usoudil, že je dobrý okamžik skončit. Teď, když už léta nechodím do práce, si vůbec nedovedu představit, jak jsem kdysi mohl. Velká nevýhoda byla, že se nedalo jezdit na čtení, kterých mám třeba padesát ročně, k tomu stipendijní pobyty, univerzitní kurzy… Když někde pracujete fix, musíte pořád odmítat pozvánky. Na to už jsem pak neměl.
Čtete rád publiku?
V němčině ano, v češtině ne. V Brně jsem četl krátký úryvek i česky, ale bylo to těžké.
Radši vystupuju s lidmi, které jsem překládal. Překlad je někdy intenzivnější práce než vlastní text, ty knížky znám kolikrát lépe než své.
Můj mateřský jazyk je čeština, ale literární němčina. Rodiče na mě mluvili česky, ale co to bylo za rozhovory. Jak se máš? Dobře. Co bude k večeři? Řízek. Chyběla mi slovní zásoba. Češtinou jsem se začal intenzivně zabývat až ve dvaceti na univerzitě.
Michael Stavarič:
Michael Stavarič: Mrtvorozená Eliška Frankensteinová
Michael Stavarič: Mrtvorozená Eliška Frankensteinová Přeložila Radka Denemarková.
Labyrint