Článek
Politika byla pro vás i vaše generační souputníky vždy téma. V jednom rozhovoru jste ale řekl, že pro dnešní mladé izraelské spisovatele už to neplatí. Čím to?
Samozřejmě že jsou mladší spisovatelé, kteří také chtějí mluvit o politice, ale změnila se společenská atmosféra. To, co v době po šestidenní válce hnalo kupředu nás starší, oni už tolik nevnímají.
Některé naše názory veřejnost přijala za své, například to, že Palestince je třeba vzít na vědomí a že bychom měli směřovat k řešení spočívajícímu v existenci dvou států. Zároveň se ale ve společnosti rozšířila skepse ohledně možnosti zajistit mír politicky. U mladší generace vnímám určitý druh únavy, zabývají se spíše tématy, jako jsou homosexualita, uprchlíci, ženská otázka, a méně se snaží uchopit velké politické koncepty.
Izraelská pravice také začala být agresivnější, víc se prosadila, je populárnější. Někteří spisovatelé a umělci v Izraeli jsou proto dnes opatrnější. Už poznali, že se veřejnost může postavit proti nim. Zvlášť na internetu se lidé dokážou chovat opravdu agresivně. Běžné jsou výhrůžky, všelijaké bojkoty. Pravice tímto způsobem napadá lidi kritizující její vládu.
Zmínil jste bojkot. Mohou mít kritické názory spisovatelů vliv na prodej jejich knih?
Už samotné postavení knih v dnešním světě je problematické. Prodej a kvalita již nejdou ruku v ruce. Je příliš jednoduché napsat a vydat knihu. Knihkupectví jsou jich plná. Život knihy je daleko kratší než dřív. I proto jsou spisovatelé opatrnější, bojí se, že se jejich věci neprodají.
Vy jste se s tím nikdy potýkat nemusel?
Když jsme v roce 1967 začali kritizovat vládu, byla u moci levice, vliv pravice byl tehdy zanedbatelný. Mluvili jsme tedy k přátelům a kolegům z našeho vlastního levicového tábora. Říkali jsme jim, jaké dělají chyby, že jdou špatným směrem, ale bylo to jako diskuse u rodinného stolu. Nechali nás mluvit, důvěřovali nám. Já, Amos Oz a David Grossman jsme tak dosáhli určitého druhu prestiže, čemuž výrazně pomohl také náš úspěch v zahraničí. A i když nás dnes někdo napadá, pořád jsme veřejností vnímáni jako ti, kdo mluví za svědomí Izraele. Mockrát jsem si říkal, jaké mám v životě štěstí, že můžu čtenářům sdělovat své názory, ať jsou jakékoli, a nikdo mi v tom nebrání. A k tomu mě lidé pořád čtou.
Snažil jsem se najít něco, co by vaše knihy propojovalo s těmi od Amose Oze a Davida Grossmana. A zdá se mi, že místo jednoho hlavního hrdiny je tam dost často těch hrdinů víc. Že jde o polyfonii hlasů…
Myslím, že jsem s tím začal já – v Milenci. Vzal jsem si příklad z Faulknera, to byl v roce 1974 nebo 1975, kdy jsem Milence začal psát, můj vzor. Uvědomil jsem si tehdy, že v izraelské realitě není žádný ústřední, nezpochybnitelný hlas, takže když ji chci popsat, musím jich zachytit víc, včetně těch protikladných, které se navzájem nenávidí.
V Milenci je také postava izraelského Palestince. Jak se Palestincům líbila?
Myslím, že se v tom příběhu mohli poznat. Naím je chlapec, co sice pracuje v autoservisu, ale ze školy zná některé pasáže z klasické hebrejské literatury. Chtěl by se dál vzdělávat, na to však nejsou peníze, a tak opravuje auta. A při tom se stane členem širší rodiny svého zaměstnavatele Adama a jeho ženy, kteří o svého vlastního syna v raném věku přišli. Naím jim ho určitým způsobem nahrazuje, přilnou k sobě. Jenže jakmile se Naím zamiluje do jejich dcery a ona do něj, Adam a jeho žena to utnou. Naím byl pro mě jako postava velmi důležitý. Jeho prostřednictvím jsem mohl vyjádřit tím nejintimnějším způsobem problém palestinské menšiny žijící v hranicích Izraele, vztah této menšiny k většině. I díky Naímovi se Palestincům kniha líbila.
Nepřipravil jste si pro něj ovšem žádný happy end. Neskončí to tak, že by mu někdo řekl: Tak jo, my se teď o tvé vzdělání postaráme.
Vlastně by se hlavní poselství jeho příběhu dalo vystihnout jako výzva: Vrať se zpátky ke své identitě, smiř se s ní.
Jste židovský spisovatel z Izraele. Cítíte se jako Žid, nebo jako Izraelec?
Ta všeobecná nejistota ohledně naší identity – to je podle mě katastrofa! Měli bychom o tom konečně přestat diskutovat a pochopit, že jsme Izraelci, že máme izraelskou identitu, a tu židovskou nechat být. Já nejsem Žid, jsem Izraelec.
Avraham B. Jehošua
Izraelité, to je původní jméno obyvatel Izraele. Kdybyste se zeptal obyvatele mé země z biblických dob, co znamená slovo Žid, nerozuměl by vám. Vyjadřuje jen příslušnost ke kmeni Jehuda. Navíc když řeknete Izrael, v celém světě vědí, o co jde, zato pro výraz Žid musíte v mnoha jazycích použít různé slovo. Jsem izraelský spisovatel – a cítím se v této identitě velmi dobře.
V cizině by vám tak dobře nebylo?
Vidíte ten rozdíl mezi Izraelcem a Židem? Kdybyste se Žida v Americe zeptal, jestli vietnamskou válku prohráli právě i američtí Židé, popřel by to. Když ale Izraelec praští Palestince, je v sázce celá židovská věc. O židovských hodnotách se dá krásně mluvit v synagoze, rabín vám řekne, že jsme lidé spravedlnosti – takhle bych dokázal mluvit taky… ale v Izraeli se ve skutečnosti o věcech rozhoduje podle úhlu zbraně, kterou voják míří na Palestince. Hodnoty totiž nejsou v knihách, ale v životě. A my jsme neustále někým posuzováni. To Židé žijící mimo Izrael neznají a nijak o to nestojí. Radši by si o sobě dál pěstovali onu krásnou legendu, která vychází z našich textů. Jenže realita vypadá jinak. Nemůžeme o sobě mluvit jako o vyvoleném národě, zeptejte se Palestinců, jestli nás takhle vidí. Být Židem v diaspoře je krásné, protože všechno špatné dělají ostatní a vy se skrýváte v textech. Ale já jsem tady, v životě, já se nijak neskrývám.
Bylo by pro Izrael řešením více židovských přistěhovalců ze světa?
Bohužel, Židé se stěhují do Izraele, jenom když jsou v ohrožení. Mohli mít svůj stát už před holocaustem, a zachránit tak milióny životů. Jenže do tehdejší Palestiny po první světové válce prostě nepřišli, sionistů byla jen hrstka. To, co bylo tenkrát v sázce, je v sázce i dnes. V Izraeli s námi žijí Palestinci, kterým bychom měli být schopní říct, že máme mnoho společného. Samozřejmě, naše společné izraelské občanství není všechno, ale v jeho rámci existuje mnoho oblastí, kde bychom mohli spolupracovat, rozhodovat o věcech dohromady… Byť něco zároveň musí zůstat oddělené.
Váš dávný předek přišel do budoucího Izraele v roce 1848 z Čech, byl to jistý pan Oplatka. Víte o něm něco víc?
Vím jenom, že přišel z Prahy a že byl Aškenáz, tedy středo- a východoevropský Žid, ale oženil se se Sefardkou, Židovkou z Orientu. A ostatní Aškenázové mu to vyčítali. V roce 1848 celá židovská komunita na území dnešního Izraele čítala pouhých patnáct tisíc lidí. On tam založil základní školu, hlavně pro Sefardy – v Jeruzalémě se po něm jmenuje ulice.
Napsal jste i historický román Cesta na konec tisíciletí. Co vás přimělo vrátit se zpátky v čase?
Vědomí jedné obrovské změny. V roce 1939 patřilo dvaadevadesát procent Židů k Aškenázům, žili v křesťanském světě, a jen osm procent žilo v islámském světě. Před tisíci lety naopak devadesát procent Židů žilo v islámském světě a jen deset procent v tom křesťanském. Úplně se to obrátilo.
Musel jsem kvůli té knize sesbírat spoustu materiálu, napsal jsem ji také specifickým vysokým stylem, ale opět mi šlo hlavně o hledání identity. V tomto případě jsem hledal tu evropskou, protože v té knize se nic nestane v Izraeli, všechno se odehrává na starém kontinentě. Zabýval jsem se kontakty mezi jihem a severem, východem a západem. Proto je ten text důležitý i pro dnešní Evropu, do níž přichází mnoho migrantů a kde se různé kódy, jež byly dosud nedotknutelné, proměňují.
Co si myslíte o způsobu, jakým se Evropa vyrovnává s migrací?
Nemyslím si, že by bylo řešením uprchlíky plošně přijímat. Investoval bych ve zdrojových zemích, tam, kde migrace vzniká, v Africe a v Sýrii. Protože ani když přijmete milión Syřanů, syrský problém to nevyřeší, stejně tam zůstane v hrozné situaci dalších patnáct nebo dvacet miliónů lidí. Je to ale celé velmi komplikované, vím, že lidé v České republice či v Maďarsku zastávají stále šovinističtější postoje a že se uprchlíků bojí… Buď jak buď, jsem si jistý, že tento svět je pořád lepší než svět, který tu byl ve 20. století: za druhé světové války, za komunismu v Sovětském svazu či tady. Musíme vidět proporce událostí, musíme je umět porovnat.
