Nejsem vynálezcem, spíš zahradníkem, říká Miloš Pick

Nechci zpětně spekulovat, omezím se na fakta.

Milióny lidí na náměstích v listopadu 1989 odzvonily konec pro ně nepřijatelného normalizačního režimu. Konec potlačení naděje svobody, kterou přineslo Pražské jaro. Vyjádřili tedy především svou vůli po svobodě. Drtivá většina z nich ji však nespojovala s kapitalismem – jen tři procenta, zatímco čtyřicet procent se socialismem a padesát s třetí cestou – jak potom ukázal průzkum veřejného mínění. Ani v tom se tedy nevzdali potlačených nadějí.

Proto i ti polistopadoví političtí představitelé, kteří usilovali o návrat kapitalismu, jak se k tomu až předloni přihlásil Václav Klaus a loni i Václav Havel, se neodvážili o něm tehdy otevřeně mluvit a snažili se ho spíše „propašovat“. Václav Klaus pod heslem čistý trh. A Václav Havel ho dokonce nepřímo popíral, když v počátečním období ve svých vystoupeních odmítal privatizaci velkých podniků, protože – jak dnes říká – kapitalismus měl „špatnou konotaci“. Václav Klaus přitom pro svou cestu ke kapitalismu zvolil ze svého hlediska i velmi racionální postup – nepustit k tomu osmašedesátníky a Pražské jaro a jeho třetí cestu hanobit.

Dominoval především střet dvou základních scénářů, jak se to tehdy nazývalo.Na jedné straně Václav Klaus se svým týmem – v němž byli zejména Vláďa Dlouhý, Karel Dyba a Tomáš Ježek – vystoupili v roce devadesát se scénářem šokového přechodu k „čistě tržní“ ekonomice. Odmítali pro tento zvrat společenského systému i slovo reforma a nazvali jej dalším jinotajem – transformace. Byl založen především na okamžité liberalizaci trhu včetně zahraničního obchodu. Dále na masové, až totální privatizaci podniků, především bezplatnou kuponovou metodou. Do třetice na tlumení tím vyvolaných nerovnováh makroekonomickým stlačením poptávky.

Na druhé straně již v prvém čtvrtletí roku devadesát vytvořil František Vlasák, místopředseda české vlády, tým pro alternativní strategii ekonomické. reformy. Na jeho činnosti se podílelo dalších 18 expertů – někteří dočasně, jako Ota Šik a Václav Valeš. Podílel jsem se také a názorově nejbližší mi tam byli zejména Ota Turek, Zdislav Šulc, Čestmír Kožušník, a Václav Klusoň. Pro mne bylo i lidsky povznášející moci zblízka spolupracovat s takovými velikány ducha i charakteru, jako byl Franta Vlasák nebo Jirka Hanzelka. Byli tam především účastníci reforem Pražského jara, ale nekopírovali je, byli obohaceni poznatky dalšího vývoje ve světě.

Tento tým vytvořil nešokovou alternativu rychlého, ale regulovaného přechodu k sociálně tržní ekonomice. Návrh byl komplexní, ale hlavní spor s Klausovým šokem byl zejména ve dvou otázkách, v nichž byla koncentrována jeho hazardnost – v šokové liberalizaci zahraničního obchodu a v kuponové privatizaci.

V liberalizaci zahraničního obchodu jsme navrhovali přechodné řešení, založené na soužití dvou složek tohoto obchodu, regulované a liberalizované s využitím tomu odpovídajících kurzů koruny – regulovaného a volného. To se osvědčilo i za Erhardtovy reformy v poválečném Německu na rozdíl od liberalizačního šoku, který byl hlavní příčinou hlubokého propadu ekonomik, počínaje Latinskou Amerikou.

Rychlou privatizaci jsme předpokládali především u malých podniků, což potom vedlo i k dohodě o malé privatizaci. U velkých podniků byla však v první etapě předpokládána jejich přeměna na obchodní společnosti, tedy jejich odpojení od bezedného přidělování dotací státním rozpočtem, aby byly odkázány na výsledky svého podnikání. Teprve potom postupná privatizace širokou škálou metod.

Podle mého názoru však za střetem o tyto dva neuralgické body šoku byl hlubší spor nejen o cestu, ale i o její cíl: zda povede k obnovení kapitalismu, nebo k sociálně tržní ekonomice.

Mnohokrát jsme spekulovali o tom, proč jsme tento zápas prohráli. Vedli jsme jej především jako odborný spor v orgánech státní moci, kde navíc česká vláda proti federální tahala za kratší konec. A do červnových voleb jej i Václav Klaus vedl jako odborný, přesilový zápas, takže první volby byly jen plebiscitem proti minulému režimu. Až po volbách se stal předsedou Občanského fóra (později ho i rozbil) a postupně ovládl hřiště, na kterém pak kraloval se svou „léčbou“ jako spasitel.

O obnovení kapitalismu, ani v uvedené zašifrované podobě, tedy nedostali možnost rozhodnout voliči. V tom byl Klaus prozíravější jako politik než jako ekonom. Jen nevím, zda právě tohle byla nejlepší vstupenka do demokratické společnosti a k očistě morálky – od lži k pravdě.

Po volbách jsme již k zápasu o veřejnost měli omezené možnosti. Občanské hnutí – byť jsme tuto koncepci potom ještě zapracovali do jeho programu – bylo na ústupu. A sociální demokracie byla v plenkách a až později jsem měl i já a někteří další „pozůstalí“ z týmu možnost se podílet na jejich ekonomických programech.

S odstupem však hlavní příčinu vidím jinde. Na rozdíl od našich iluzí, že jde jen o vnitrostátní zápas, hlavní vliv byl asi vnější. Netušili jsme, že za tímto šokem stojí Washingtonská doktrína šokového obnovení kapitalismu, dohodnutá Mezinárodním měnovým fondem, Světovou bankou a ministerstvem financí USA. Dnes víme, že byla v sedmdesátých letech uplatňována v Latinské Americe a v devadesátých letech v postkomunistických zemích a vyvázlo z ní jen strategicky bezvýznamné Slovinsko.

Vedla nejprve k hlubokému propadu ekonomiky – v Latinské Americe o 20 až 30 procent, v Rusku na polovinu, hlouběji než za války, u nás podle vykázaných údajů o 13 až 21 procent. Vážnější jsou dlouhodobé důsledky – i my jsme se dostali na dráhu konkurence levnou prací místo znalostmi a kvalitou. Vyděláváme si tím jen na skromné vzdělávací, sociální a zdravotní systémy.

Všude, v národnostně složitých oblastech takto vyvolané ekonomické a sociální krize vyústily v krize etnické a v rozpad mnohonárodnostních států, Československo nevyjímaje. A znovu, bez rozhodnutí voličů.

Po dvaceti letech i největší optimisté zírají, co se u nás děje. Morální pokleslost je hlubší než za normalizace. Neříkám to proto, že by se mi po ní stýskalo, ale naopak proto, že je to pro mne jednotka nepřijatelnosti. Kde si dřív ředitel podniku postavil za podnikové peníze luxusní vilu, tam se dnes tunelují celé podniky a stovky miliard. A k tomu si můžeme jen nechat zdát o morálce dnes hanobeného Pražského jara, kdy v srpnu šedesát osm i ostravské kriminální podsvětí dalo slib, že přestává loupit. Dnes naopak morálka podsvětí prosakuje do normálního života a „modernizuje“ i Masaryka, dnes platí: Nebát se a krást.

To ale není jen vina jednotlivců a tím méně jejich politické příslušnosti. To je přirozený důsledek kapitalismu a jeho divoké, neregulované formy, založené na vybičovaném sobectví, na zvířeti v člověku. Plzeňská právnická fakulta je jen špičkou ledovce. Přesto ani dosud nejsme na dně pravdy, pořád ještě přežívají iluze, že kapitalismus je u nás jen nesprávně uplatňován, že na Západě se to nemůže stát. Ale cožpak koupit si vysokoškolský diplom za peníze je na některých školách v USA výjimečnou věcí? Cožpak těch 65 miliard dolarů, přes bilión korun, nevytuneloval bankéř v USA?

V padesátých letech jsme měli na pracovišti moudrého člověka, slévače z ČKD, který nás probouzel: „Ty to vidíš, jak by to mělo bejt. Já to vidím, jak to je“. Škoda že nežije, aby to dnes říkal těm, kteří se neprobudili ani za dvacet let.

To je téma na samostatný rozhovor. Představu mám, naznačil jsem ji i v prvním letošním čísle Listů a později v Britských listech. Zde mohu jen větami holými vyslovit hlavní zásadu: svobodná a solidární znalostní společnost, založená na souhře trhu a státu. To není výmysl, to je již historicky prokázaná zkušenost. Na rozdíl od teoretiků devatenáctého století, kteří vymýšleli socialismus jako něco nového, jako projekt na zelené louce, já mohu již opisovat zkušenosti dvousetletého vývoje a zejména třetinu až půlstoletí kladných výsledků. Nejsem vynálezcem, spíš zahradníkem, který hledá hybrid který hledá hybrid zejména hospodářského a sociálního zázraku Skandinávie a hospodářského zázraku Číny, která se přitom hlásí k tomu, že v ekonomice ji inspirovalo Pražské jaro – pravda má ruce dlouhé jako boží mlýny.

V dnešním světě je však asi malá možnost hledat izolované řešení na národní úrovni, jedině v globálním měřítku. A tam se naděje prolínají s hrozbami. Nemohu proto nabídnout jistotu světlých zítřků, jen nadějné hledání. To však není málo, když alternativou je katastrofa.

Miloš Pick:

Miloš Pick: Naděje se vzdát neumím

Doplněk 2010