Nejsem hromádka modelíny, říká spisovatelka Jana Šrámková

Ze začátku jsem s tím bojovala. Původně jsem knihu zkoušela psát úplně jinak, ale materiál se vzpíral, tohle byla jediná cesta, která se ukázala jako průchodná. Když jsem napsala zhruba třetinu, usoudila jsem, že to nejspíš vůbec nebude vhodné ke zveřejnění, že z toho budou jen moje osobní texty, které nejsou mimo rodinu relevantní. V té době jsem ale neměla rozpracovaný jiný text a už se mi na čteních nechtělo pořád dokola vytahovat Hruškadóttir, a tak jsem na diváky vyrukovala s tímhle a dost mě překvapilo, jak reagovali. Věci, které mně připadaly opravdu osobní, třeba dlouhé popisné pasáže o babičce, v nich nějakým způsobem rezonovaly, otvíralo to jejich vlastní vzpomínky, s textem se ztotožňovali a říkali mi, jak to bylo silné. A tak jsem se rozhodla z té nebezpečné ryze osobní linie neustoupit. Podle mě jsou to dobré texty, a o to jediné v literatuře jde, o míru autobiografičnosti ne.

Samozřejmě na papír dá člověk velmi osobní věci snadno a zdá se mu, že s tím nemá žádný problém. Ale potom, když stojí před lidmi a najednou má přečíst nahlas, jak se kouká na svoje stehna plná popraskaných žilek nebo nějaký niterný postřeh z rodiny, mu to teprve dojde. V tom mi ta čtení hodně pomohla, předem jsem si zvykla na reálnou konfrontaci. Proto jsem se nakonec nebála knihu vypustit. Vím, co zhruba se čtenářem udělá, jakou míru rizika s sebou nese, nakolik se v ní člověk vydává. A také jsem si důkladně ohmatala, že je text vždycky otázkou fikce a musí se s ním pracovat jako s fikcí, jinak to nejde, text není realita.

To ne. Když něco napíšete a vzápětí to vyvěsíte třeba na blogu, jsou vaše i čtenářské reakce úplně bezprostřední, ještě od textu nemáte žádný odstup a jste daleko emocionálnější. Zato knižní vydávání je milosrdně zdlouhavé. Mezi okamžikem, kdy text dopracujete a kdy vyjde, uběhne poměrně dlouhá doba a mně se během ní zatím vždycky podařilo od textu trochu emocionálně oddělit. Takže mám ke svým knihám snad relativně zdravý vztah. Chápu je jako hotové, jsou mi dokumentem o určité etapě mého literárního vývoje a vkusu, nicméně už ve chvíli vydání a každý další den jsem někde o kousek dál a příště budu psát prostě jinak.

Asi to nejde naučit, ale jde to učit. Jako v jakémkoli jiném uměleckém oboru musíte mít určitou dávku talentu, který nejde natrénovat, ale samozřejmě ho lze rozvíjet a cvičit. Tak jako hudebníci, výtvarníci, divadelníci a filmaři mají svoje školy, kde projdou nějakou teorií, historií a úplnými řemeslnými základy, kde variují, kopírují a pak si zkoušejí nějaké svoje menší projekty, tak v psaní je to úplně stejné.

Myslím, že ta dělicí čára vede přesně, kudy říkáte. Jiné obory tu mají dlouhou tradici a jsme zvyklí vést k nim už děti. Začnou chodit do lidušky nebo na různé výtvarné a taneční kroužky, rozvíjejí se a pak, když jdou na vysokou školu, jsou v daném oboru daleko dál. To u psaní ještě moc není. Lidé, kteří ke psaní inklinují, na Literární akademii často teprve začínají o svém psaní něco zjišťovat. Jsme tak trochu v pozici lidušky. Na každém semináři mám dva lidi, kteří jsou opravdu skvělí, čtyři, kteří píšou hodně zajímavě, a doufám, že se ještě někam rozvinou a bude to stát za to. A ti ostatní si to ozkouší, a i když asi v budoucnu volnou tvorbu psát nebudou, tak to uplatní v jiném psaní, nebo budou redaktory, editory, budou pracovat s autory a mít pochopení pro proces a zákonitosti tvorby.

Cítím potřebu ohledat, co zázemí vůbec znamená. Není to žádný přesně definovaný pojem, aby šlo říct, že ho člověk má, nebo nemá. Proto se v mé druhé knize slovo zázemí objevuje nejen v titulu, ale i v mnoha dalších kontextech. Je to tekutý pojem, záleží, jak si ho definujeme, k čemu se upínáme, co je pro nás generátorem bezpečí. Ta kniha je o ztrátě zázemí, zázemí, jak jsem si ho představovala a vnímala ho jako dítě. Pojilo se mi s osobou babičky, s jedním člověkem, s jedním místem. Když o tohle všechno člověk přichází, musí hledat zázemí daleko subtilnější. Je to něco dynamického, o co se musí pořád zápasit. Nemyslím si, že bych ještě někdy našla zázemí v podobě kamenného domu, do kterého vlezu, a tam to bude.

Ano, ale spousta lidí to tak neprožívá. Některé to dokonce těší, nebo z toho aspoň těží určité výhody. Pokud někde nemáte místo se silným kořenem, které se logicky pojí i s nějakou zodpovědností, tak se vám snáz cestuje, objevuje, nemusíte ztrácet energii péčí, údržbou ani rozvíjením. Všichni lidi neprožívají vykořenění bolestně. Je to zkrátka jiný způsob života, na který třeba já nejsem úplně stavěná.

I tohle má v knize svůj o zvuk. Vždycky jsem si představovala, že dospělost a s ní dospěle chápané zázemí přijde v určitý okamžik. Až se stane tohle, až se vdám, otěhotním, vystuduju, až budu mít děti, až mi bude třicet. Člověk si po cestě staví milníky, a až když je mine, dojde mu, že s ním ta věc mnoho neudělala. Také jsem čekala, že se se založením vlastní rodiny všechno změní a začnu věci vnímat úplně jinak. Ale nestalo se. V posledních letech mě pořád překvapuje, jak zůstávám uprostřed všeho, co se děje, stejná. Pořád jsem to já, i když jsem matka a místo studentky pančelka, baví mě stejné věci, těší, lákají, děsí a nejde se jim vyhnout nebo před nimi uniknout tím, že člověk změní sociální roli.

Doufáte, že se odstřihnete od různých dětinských věcí. Pořád jsem si představovala cestu k dospělosti tak, že budu racionálnější, stabilnější, míň emocionální, budu mít věci víc uspořádané, půjdu za těmi pár opravdu důležitými a ostatní mě přestanou znepokojovat. Ale ta určitá roztříštěnost a vnímání na všechny strany, ty sny, které jsou spolu navzájem neslučitelné, to všechno mi zůstává. Samozřejmě když to takhle jednoduše pojmenuju, tak proto, že už jsem na to přišla a nějak se s tím smířila. Kdyby různé životní okolnosti člověka měnily a dozrával tak rychle, že by z něj nic nezůstávalo, byl by jenom hromádka modelíny.

Nejspíš mě něčím definuje, že mě už nebaví tlusté romány, velké celistvé příběhy, které mají přesně daný začátek, zápletku, rozuzlení, které nutně musí nějak skončit. Víc mě zajímají momenty a situace než komplikované děje, spíš drobná pozorování, poslední dobou úsporné komprimované povídky nebo ještě menší prozaické útvary a básně. Mám přirozenou nedůvěřivost k mainstreamové literatuře, a to ne ze snobství, ale protože se mi dlouhodobě potvrzuje, že když nějaký text zaujme skoro všechny, tak mě pravděpodobně bavit nebude. A asi se tak trochu cítím i jako člověk. Pozoruju, že věci, které jsou pro většinu lidí nějak zásadní, mě vlastně zas až tak neberou nebo je tak moc nepotřebuju. A věci, které jsou pro mě opravdu důležité a bez kterých bych nemohla být, ostatní naopak příliš nechápou.

Na Literární akademii se mi líbí, že je tam seminářů tvůrčího psaní hodně a každý ze studentů si vybere, co chce. Napíšu sylabus, co budeme daný semestr dělat, a ti, které zaujme, ke mně jdou, komu to přijde mimo, jde jinam. Takže já v seminářích opravdu příliš neučím fabulování, stavbu příběhu, komponovat velké texty. To totiž studentům podle mě relativně jde, jsou přirozeně schopní vyfabulovat a rozvrhnout zápletku, protože všechny velké příběhy jsou jen variace na pár témat a dobrý čtenář je po čase zvládne sám odvodit. Připadá mi ale, že se neumějí dívat, že sice dovedou zajímavě vymýšlet, ale nedovedou zajímavě popsat situaci, obrázek, jak pálí hrnek s kafem ani jakou má chuť. Proto s nimi dělám různá smyslová cvičení. Pořád něco okoukáváme, prohlížíme, očicháváme, ochutnáváme, sledujeme a zkoušíme popsat, jaké to je. Ze začátku statické věci, pak komplexnější a dynamické. Je to takové laboratorní psaní.