Nehádejme se o Koněva, jako by šlo o život. Jan Daniel a Jakub Eberle napsali knihu o „hybridní válce“

Jan Daniel: Ten koncept zpopularizoval kolem roku 2007 americký armádní expert Frank Hoffman, když se snažil zachytit rozšíření válečného pole do různých domén, jako je informační sféra a kyberprostor. Primárně šlo o popsání asymetrického konfliktu typu války v Libanonu, což odráží tehdejší priority USA. Před rokem 2010 se pak konceptu chopilo NATO a použilo ho k zachycení soupeření v různých doménách.

Jakub Eberle: V té době se zdálo, že pojem hybridní válka usne, používal se jen v odborných debatách. S první ruskou invazí na Ukrajinu v roce 2014 se ale v rámci NATO začalo rychle řešit, jak novou situaci uchopit. Zatímco nyní jsme svědky konvenční války, tehdy se invaze účastnili neoznačení vojáci a Rusko se tvářilo, že nemá se separatisty na Donbase nic společného. Na pár let se tak hybridní válka stala významným termínem v diskusích o evropské bezpečnosti, ale po palbě kritiky zase zapadla a přešlo se k nuancovanějším konceptům.

Pak ovšem proběhla ještě jedna mutace, specificky česká, kdy se z původně bezpečnostního termínu stalo pojmenování používané širokým spektrem aktérů, často lidí, kteří se o bezpečnost moc nezajímají, ale komentují dění v novinách nebo na sítích. Hybridní válka se stala synonymem pro hodnotový konflikt, prostřednictvím něhož lze obecně nahlédnout krizi demokracie.

Daniel: Pokud řekneme, že tady probíhá hybridní válka, není úplně jasné, co tím myslíme – že jsou tu lidé sdílející ruský náhled na svět? Nebo jsme pod kybernetickým útokem na kritickou infrastrukturu? Nebo zde snad pobíhají neoznačení ruští vojáci? Hybridní válka teoreticky postihuje tohle všechno a nepomáhá nám v určení, na co konkrétně se připravit a jak.

Eberle: Kromě konceptuální nejasnosti a toho, že ten pojem nijak nepomáhá rozlišit, které problémy jsou skutečně závažné a které druhořadé, jde i o politickou rovinu, o to, jaké má rétorika hybridní války důsledky. Je to totiž jen další ze série „válečných“ konceptů jako válka proti terorismu a válka proti drogám, to znamená, že přináší nesmiřitelnou konfrontaci. Ta do politiky v určitých případech patří, ale tyhle termíny ji rozšiřují natolik, že pak téměř jakýkoli společenský problém podléhá logice vyhroceného střetu, kde jde o vše. Najednou řešíme osnovy ve školách či sochu Koněva, jako by šlo o život.

Eberle: Zahraniční kolegové se divili, co je na tom ke zkoumání, když jde o tak technický pojem. U nás to ale zapadlo do debat o geopolitickém sebepojetí, nasedlo to na dualitu Západ versus Východ, kterou si vysvětlujeme obavy o stav demokracie nebo kulturní války: na Západě je modernita a z Východu přichází autoritářství a tmářství.

Daniel: Když se podíváte do Skandinávie, tohle dělení v debatách vůbec neuvidíte. Probírá se infrastruktura, společenská odolnost, ale dělení na Západ a Východ v kontextu hybridní války ne. V Česku se ten termín dostal dokonce do strategických bezpečnostních dokumentů, zřídilo se Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám či speciální parlamentní komise. A i o Babišově kampani psali někteří komentátoři jako o součásti hybridní války.

Eberle: Zároveň u nás šlo do velké míry o souhru okolností. Zásadním momentem bylo zvolení Miloše Zemana prezidentem, protože to byl vlastně jediný významný současný český politik, co se dal skutečně označit za proruského. Pro středopravicové liberály se fakt, že se takový člověk dostal do tak vysoké pozice, stal symbolem, že je něco špatně.

Eberle: Že jsou u nás tyhle historické pojmy ukotvené silněji než jinde, vůbec nerozporujeme. Problém je v tom, že je používáme, jak se nám hodí, takže můžou znamenat cokoli. Navíc ze sebe neustálým doháněním mytického Západu vlastně děláme méně vyzrálou a méně svéprávnou společnost. Místo stávajících problémů řešíme, že „to by se na Západě nestalo“, proti čemuž zase hned vzniká odpor argumentující tím, co všechno je na Západě špatně. Pohybujeme se tak mezi ponížením a povýšeností, ale nikdy nejsme samostatní a rovnocenní.

Daniel: Chápu, že to, zda patříme na Západ, nebo na Východ, je otázka určité identity, ale pomáhá nám to skutečně řešit sociální problémy nebo vytvořit soudržnější společnost? Pro část společnosti, která se cítí opomíjená a volí protestní strany, to nejspíš fungovat nebude.

Eberle: Jsem přesvědčený, že pro ukotvení v institucích typu NATO a EU se na Západ odvolávat nepotřebujeme. Místo toho můžeme mluvit o tom, že máme společné obranné, tržní nebo klimatické zájmy, ale třeba i že ty instituce mají nějaké dílčí problémy, které je nutné řešit.

Daniel: Ruský vliv se těžko měří, přesnější informace o konkrétních aktivitách bude mít jen tajná služba. Naším cílem nicméně není tento vliv zpochybňovat. Spíše se snažíme ukázat, že od chvíle, kdy se hybridní válka jako termín dostala do českého veřejného prostoru, ji lidé začali používat jako ekvivalent dezinformací a spojovat ji s ruským působením. Konkrétně dezinformace přitom vycházejí z mnohem složitějšího kontextu a můžou mít velmi různou podobu i původ. Teprve s covidem a sociologickými studiemi jsme to začali lépe chápat a spojení s hybridní válkou opadlo.

Eberle: Rusko se nepochybně pokouší o leccos: od hackingu přes špionáž po dezinformace. Ale měli bychom umět rozlišit, co je skutečně závažné, jako jsou kyberbezpečnost či výbuch ve Vrběticích, od věcí typu dezinformace, u kterých už víme, že nejde ani o jednotný proud, ani o zázračnou zbraň.

K žádnému rozvrácení státu nebo společnosti v důsledku cílené kampaně, o němž řada proponentů hybridní války mluvila, nedošlo. Naopak dlouhodobě u nás sledujeme velmi malé sympatie k Rusku, Okamura stagnuje, volby vyhrály protirusky se vymezující koalice a potom i Petr Pavel, na podporu Ukrajiny se vzedmula bezprecedentní podpora.

Ano, ruské vlivové aktivity určitý efekt mají, ale jde o okrajovější problém, než jak to v nás představa všudypřítomné a všemocné hybridní války vyvolává.

Eberle: Politika je o vymezování se, v tom potíž není. Otázka je, jakým způsobem to děláme – jestli jsme schopní oponenta vnímat jako rovnocenného člověka, anebo jenom jako nevzdělanou a zmanipulovanou figurku.

Další problém je, když se kategorie lidí, se kterými se nevyjednává, rozšíří na celé jedno spektrum společnosti. Je přece rozdíl mezi člověkem, co podniká se strachem, a lidmi, kteří z různých důvodů přijdou na jeho demonstraci.

Pokud odsoudíme třetinu populace jako skupinu, se kterou se nedá mluvit, tak nevidím moc prostor pro budování jakékoli soudržné společnosti.

Eberle: Abychom celou logiku války mohli překonat, což se netýká jen války hybridní, ale i kulturních válek a obecné militarizace jazyka a politiky, musíme začít znovu promýšlet základní aspekty našeho fungování.

Sociolog William Davies přišel s konceptem pomalosti, říká, že současné problémy zesiluje neustálý tlak na okamžitou reakci a vyjádření. V Polsku spadne raketa a politici se bez jakýchkoli bližších informací hned musejí vyjádřit, ideálně zapamatovatelně, a tedy radikálně.

Jeden ze způsobů, jak tomu čelit, může být právě určité zpomalení – počkat na víc informací, ověřovat, rozmýšlet. Nejde jen o politiku, ale o širší přístup k informacím a současnému dění.

Zválečnění politiky je spojené i s neschopností přiznat si vlastní zranitelnost. Mluvíme o tom, kdo je náchylný k dezinformacím, a hledáme problematické skupiny, místo abychom si řekli, že všichni jsme nějak zranitelní a sdílíme určité obavy. O druhých bychom pak mohli začít přemýšlet ne jako o nepřátelích, ale jako o lidech, co se také bojí o své blízké a chtějí situaci pomoct. To je ostatně nejčastější motivace přeposílání řetězových mailů.

Daniel: Že jsem imunní vůči narativům šířeným Kremlem, neznamená, že nemám nic společného s lidmi, kteří je opakují. Stále spolu všichni žijeme v jednom státě a dalších několik dekád nejspíš budeme. Místo odstranění zranitelnosti nám jde o schopnost se s ní vyrovnat a fungovat. Na základě společné zranitelnosti můžeme zkusit společenství postavit znovu.

Eberle: A zatřetí jde o demokratický konflikt, termín, který si půjčujeme od Chantal Mouffeové. Příběh o hybridní válce vychází z představy harmonické společnosti. Jako bychom všichni věděli, co je pro nás to nejlepší, a když je někdo proti tomu, tak je hloupý a negramotný. Měli bychom ale do politiky vrátit konflikt jako produktivní střet o ideje a principy, podle nichž spolu chceme žít, což je základním kamenem demokratické politiky.