Nedokážu všechno vsadit na dobré úmysly, říká spisovatelka Bianca Bellová

Baví, zvlášť s těmi autory, které mám ráda; zajímá mě, jak vnímají psaní, co je pro ně důležité. Pamatuju si asi deset let starý rozhovor s Kazuem Ishigurem, říkal v něm, jak je pro něj obtěžující jezdit na turné a debatovat se čtenáři, protože mu to ubírá čas, který potřebuje na psaní. Tomu čím dál lépe rozumím.

Vzpomínám taky na rozhovor s Johnem Banvillem, který tvrdil, že nečte recenze svých knih. Ne snad proto, že by si jejich autorů nevážil, ale proto, že by se všemi výtkami určitě souhlasil. A že si je sám nejvíc vědom svých největších chyb, včetně těch, kterých si nikdo jiný nevšimne, a proto se taky ke svým románům nerad vrací. I tomu dost dobře rozumím.

Čtenář dostane pohromadě povídky, které vyšly porůznu během asi deseti let, doplněné o několik nových. Texty redaktorka Klára Fleyberková vybrala tak, že má sbírka vnitřní logiku i jedno téma: život tady a teď. Pevně doufám, že to dohromady dává víc než prostý součet povídek. Všechny se odehrávají v současnosti, není tam žádná exotika ani výlety v čase. Když jsem to s odstupem četla, přišlo mi, že tam Klářinou zásluhou není slabší text, a dokonce jsem se u některých povídek sama dojala. U vlastních povídek!

Je pravda, že v povídkách často pracuju s principem výrazného dějového zlomu, který osvítí charaktery postav. Musejí se zlomovou situací nějak naložit. A oživování je extrémní, hraniční situace, která se ti stane jednou dvakrát za život – pokud zrovna nejsi důlní záchranář jako hrdina povídky Konec sezóny. Jinak smrt ze života spíše vytěsňujeme.

Vnímám to silně. Mám kamarádku v nemocnici v Manchesteru, která během první jarní vlny, která byla v Británii dost brutální, pracovala na covidovém oddělení. Ta si v létě ťukala na hlavu, když viděla, co v Česku tropíme. Teď mám zase možnost mluvit s lékaři z plzeňské nemocnice. A i pro ně, kteří zachraňují životy zcela rutinně, je to naprosto bezprecedentní situace. Prý si nedovedli představit, že někdy něco podobného zažijí. A za každým jedním mrtvým je tragédie, blízcí, kteří se s tím těžce vyrovnávají, truchlení. K tomu si člověk uvědomuje, že je to v mnoha případech zbytečné, že se tomu dalo zabránit. Jsem vyděšená, jak snadno jsme dokázali obětovat bližní pro vlastní komfort. Těžce se s tím vyrovnávám, strašně mě to frustruje a nejradši bych šla někam něco zapálit či rozbít.

Já jsem nekonfliktní a nenásilná povaha, ale agrese a frustrace už ve společnosti bublají hodně blízko pod hladinou a nedivila bych se, kdyby to mělo nějaké viditelné vyústění. Nemyslím si, že tady budou hořet auta a stavět se barikády, nejsme v Paříži, ale někudy to patrně půjde ven a nebude to hezké.

Svým způsobem je každá věta, kterou napíšeš třeba i jen v duchu, cvičení. Vojáci taky cvičí sklapovačky a dřepy, aby měli dost sil, až je budou v bojové situaci potřebovat. Povídka je nicméně přece jen jiné zvíře než román. U románu se opravdu vydám z potu a svalové hmoty, tam se musí sfárat do hloubky. Povídka je sprint, kde si nemůžeš dovolit zvorat start, běh ani finiš, potřebuješ maximální soustředění. Je to jako poměr na jednu noc. Román je takové delší těhotenství, mentální závaží, které si s sebou vláčíš jako kouli u nohy, dokud se ti ho nepodaří završit. S posledním slovem upižláš ten řetěz, kterým je k tobě připoutaný.

Zkoumání světa. Nacházení a pojmenovávání jevů a univerzálních souvislostí, které člověk někdy nevnímá, nebo je vidí jen periferně. Dobrý autor má zjitřenější vnímání, což nemusí být pokaždé výhra, protože to může unavovat a obtěžovat. Je to svým způsobem deviace ve filtrování vjemů. Ale díky ní si autor dokáže ty vjemy uvědomit a vytáhnout na světlo, sestavit z nich smysluplný a živoucí obraz. Proto mě čím dál více zajímají dějové linky oproštěné od reálií a konkrétních prostředí; podstatnější je pro mě vztah mezi jednáním postavy a jeho dopady.

Volně a neřízeně směřuju v psaní k obecnosti, k hledání univerzálnosti. Možná kdybych měla analytičtější uvažování a nebyla líná, realizovala bych se v kvantové medicíně. Kdybych byla manuálně zručná, ohledávala bych svět obráběním dřeva. Je spousta zajímavých cest, jak ho zkoumat, ale protože umím jen psát, objevuju ho psaním.

O kvantové medicíně tady něco ví třeba tři lidi, literatura je v tomhle přístupnější. A hlavně umí jít po emocích čtenářů – a emoce se dokážou drápkem zaseknout hlouběji než racionální vědecké výstupy. Myslím, že literatura ti může změnit život, pohled na svět.

Nemyslím si, že by myšlenkové pochody spisovatelky měly větší společenskou váhu než myšlenkové pochody kohokoli jiného. Možná umím dobře zformulovat větu, ale to ještě neznamená, že něčemu rozumím. Jsou jistě erudovaní autoři, jejichž hlas by bylo podnětné a žádoucí slyšet, jsou to ovšem shodou okolností často ti, kteří o to vůbec nestojí. Ano, mám více možností vystupovat v médiích, ale využívám toho vlastně jenom v případech, kdy můžu promluvit za lidi, kteří to potřebují a sami hlas nemají. Nemyslím si, že tím změním běh světa, ale nějakou kvantovou váhu to snad má.

Angažuju se třeba v případě žen, které jsou ve svých zemích pronásledované, systémově znásilňované, nucené k nošení šátků, obřízce a podobně. Tisíce jezídských žen unášených v Iráku Islámským státem sloužily jako sexuální otrokyně. Ty, které to přežily, mají fyzické i duševní jizvy na celý život. Velká část jich spáchala sebevraždu, protože se s tím traumatem nedokázaly vyrovnat.

Štve mě, jak se tady na Západě urputně zabýváme našimi někdy dost nicotnými problémy, a přesně tyhle věci existenčního rázu, kdy jde o životy, uzamykáme v kategorii „problémů třetího světa“ a okázale je přehlížíme. Jen abychom se náhodou nemuseli vydat tam, kde nám hrozí riziko.

Spíš ideologická. Nejde až tak o zdejší spory na Facebooku, ale když vyjedu na Západ, mezi spisovateli a intelektuály levicově liberální hledisko – na první pohled laskavé a líbivé – drtivě převládá. Opakovaně se setkávám s nepochopením, že tuto vizi budoucnosti nesdílím, když je to přece „pro každého dobré“. Jenže s historickou zkušeností naší země nedokážu všechno vsadit na dobré úmysly. Proč by to tentokrát mělo dopadnout lépe, než když jsme nadšeně budovali socialismus? Mechanismy moci a jejího udržování se příliš nemění. Taková cancel culture je docela vypovídající předzvěst.

Konzervatismus se dnes v debatách chápe jako pravicová politická afiliace. To je ale málo. Existuje i konzervatismus jako životní postoj. Slovy Chestertona: držet tradice znamená nechat hlasovat i naše předky. Kromě „oligarchie živých“ dávat hlas i mrtvým. Konzervativní člověk lpí na určitých tradičních ctnostech, ne proto, že jsou tradiční, ale protože věří, že přivádějí člověka k moudrosti, což žádná „současnost“ není s to vynalézt sama o sobě.

Takovými ctnostmi jsou racionalita, umírněnost, poslušnost vlastnímu svědomí a poznané pravdě nebo sebezápor. To je souhrn postojů, které jsou z definice povzneseny nad konkrétní politický směr. Nejsou ani absolutně individualistické, ani kolektivistické. Je třeba zlaté pravidlo Čiň druhým tak, jak bys chtěl, aby oni činili tobě pravicové, nebo levicové? Není ani jedno, ale konzervativní je určitě. Sociální stát, který dává důraz na pomoc prekariátu a nedopuštění toho, aby nějaká skupina padla do úplné bídy, je původně konzervativní koncept.

Definitivní pravda o ideální sociální politice neexistuje, protože žádné individuální výroky nebo osobní přesvědčení nejsou onou definitivní a dovršenou pravdou. Pokud si ji někdo sám pro sebe vyhrazuje, nevěřme mu.

A co si počít s globální sociální nerovností? Co se tím vlastně myslí? Zatímco v roce 1990 žilo na světě v chudobě 37 procent lidí, dnes je to necelých 10 procent, i když se v souvislosti s covidem očekává nárůst. Když se na ta čísla podíváme, zjistíme, že z růstu životní úrovně nejvíce těžila Čína, a naopak v oblasti subsaharské Afriky dochází v několika posledních letech k poklesu. Budeme se ptát, jestli to má nějakou souvislost s tím, jak Číňané systematicky a bez skrupulí drancují zdroje v Africe, nebo se bojíme, že by na nás Čína coby obchodní supervelmoc mohla udělat bububu? To jsou asi konkrétní politické otázky k řešení, které bych si kladla, ale asi spíš na Světovém ekonomickém fóru nebo v Radě bezpečnosti než v Salonu. Globální snižování nerovnosti není možné bez globální vlády nebo zapojení všech. Snažit se musejí i jiní, nejen demokratický Západ.

O devadesátkách se dnes s oblibou mluví jako o době bez hranic, kdy šlo všechno. Je to už trochu ohrané, ale v základu je to samozřejmě pravda. Já měla štěstí, že mě potkaly v rané dospělosti, a já mohla v nové době zažít spoustu „poprvé“. Poprvé jsem něco napsala do časopisu, poprvé vyjela na Západ, poprvé si vydělala slušné peníze, poprvé zjistila, že mám schopnosti, které někdo ocení. Sehnat práci tehdy bylo snadné, ze Západu přišly korporace a hledaly lidi; stačilo jen trochu umět anglicky. Všechno pro nás bylo nové a zajímavé.

Po těch pionýrských letech budování kapitalismu pak samozřejmě přišly horší časy. Dělala jsem v marketingu a moje firma poté, co jsem odešla, třikrát fúzovala a pokaždé se zbavila půlky zaměstnanců. Naše země se na ose globalizace posunula zase o kus dál.

Ne. Možná po některých kulturních fenoménech, třeba britpop byl podle mého poslední hudební směr, co se dal poslouchat. Rané Radio 1, Bunkr a další kluby, které už dnes neexistují… Je přirozené, že člověk rád vzpomíná na dobu, kdy mu bylo dvacet. Já jsem ale vždy spokojená v životním a historickém období, ve kterém se právě nacházím.

Psaní mi přináší nejvyšší uspokojení v životě. Není větší satisfakce, než když se mi podaří vytvořit text, jenž je v souladu s mou životní zkušeností, ideálně je napsaný neotřelým, novým způsobem, a ještě má uspokojující pointu. Je to, jako když správně vypočítáš složitý matematický příklad. Ale samozřejmě bych přežila i bez psaní, žádná tragédie by to nebyla. Až mi to nepůjde, doufám, že to poznám a přestanu s tím.

Je pravda, že zdaleka ne všichni autoři se dokázali odstřihnout včas. Uvědomuju si, že to hrozí. Je to složité i proto, že když už máš něco za sebou a získáš si jméno, lidé ti najednou přestanou říkat, když se jim něco nelíbí. Maximálně si dovolí vlažnější reakci, ale že se ti to vůbec nepovedlo, ti neřeknou. Musíš spoléhat na vlastní úsudek – ale dá se mu věřit?

On nad sebou vládne, jen se mu nechce, vyžadovalo by to příliš energie a výsledek za to nestojí. Já se nebojím stáří jako takového, spíše ztráty fyzických a mentálních schopností. Děsí mě, že budu v těch nejintimnějších věcech závislá na dalších lidech. S tou představou se těžko smiřuju. Ale že se ze mě stane protivná bába, na to se docela těším.