Hlavní obsah

Nečteme kvůli literatuře. Sloupek Štefana Švece

Právo, Štefan Švec, SALON

Víte, proč si kupujeme losy? Ne proto, že bychom skutečně věřili ve výhru. Pár hodin statistiky na základce přece jen zanechalo stopy, takže víme, že reálně nemáme šanci. Za peníze, kterými cálujeme bezcenný stírací obdélníček, si kupujeme naději.

Foto: Milan Malíček, Právo

Štefan Švec (1978) je publicista a kritik.

Článek

Než lístek setřeme, můžeme snít o bohatství. Než ve Sportce padnou úplně jiná čísla než naše, můžeme věřit, že se štěstí uculí a budeme si moct pořídit všechno, po čem roky toužíme. Naděje, jakkoli maličkatá, nám vytahuje peníze z kapes a mění nás v zasněné somnambuly. V dobách zlatých horeček měla moc poslat tisíce mužů do mrazu ke smrti vysílením.

Naděje bývá v základní verzi zdarma. Šikovní lidé ale vědí, jak ji zpeněžit. Mírně ji našlehají, na něco navěsí a prodají. Naději na štěstí a bezpečí přilepí na amulet, naději na lásku zamíchají do věštby nebo do elixíru touhy. Naděje na bohatství bývá nejdražší.

Vedro je tady. Sloupek Štefana Švece

SALON

Tak jako si s losem nekupujeme výhru, s knížkou si obvykle nekupujeme literaturu. Dostáváme s ní jiné věci. Třeba oddech od světa, ve kterém nám není dobře. Cestu do míst, kam nejde dojet ani doletět. Iluzi o zdokonalení sebe sama, o tom, že pořád ještě můžeme stoupat vzhůru. Rozhovor s někým, ke komu se naživo nepřiblížíme. Návštěvu v jiném životě, po kterém toužíme nebo který bychom naopak dlouho nevydrželi. Strach a hrůzu, dojetí k slzám, smích až k zakuckání. Drbání intelektuálního ega, protože rozumíme čtenému, a veřejné uznání, protože máme rozečtený trendy kus.

Literární věda či kritika, která se soustředí na estetické hodnocení textu, na jeho poetickou funkci nebo ozvláštnění, je z hlediska reálného čtenářského života většinou trochu mimo.

Tak jako si na koncertech populárních kapel odbýváme dávné kolektivní rituály, sexuální tance a rytmické přechody do transu, k čemuž občas mírně přispívá kvalita hudby, v knížkách hledáme uspokojení hlubokých individuálních potřeb, k němuž občas mírně přispívá umělecká kvalita slov a vět.

Foto: ČSFD.cz

Z filmu Vinnetou – Rudý gentleman (režie: Harald Reinl, 1964)

Je půvabné, jak pravidelně literární vědci, když dorostou do pozice autorit, zpětně vytahují na estetický piedestal brak, který četli jako děti. Chtějí mu dodat postavení, které pro ně osobně dávno má, jen ne z literárních důvodů. Stalo se to verneovkám, mayovkám, Foglarovi, Tolkienovi, detektivkám či rodokapsům. Umění je už i ze superhrdinských komiksů. Harryho Pottera pro jistotu teoretici analyzovali od začátku, aby je jednou někdo neoznačil za zpátečníky.

Když platíme za los, kupujeme si naději. Čím déle nesetřeme políčko, tím déle si naději můžeme užít. Když platíme za knihu, kupujeme si ledacos. Čím déle ji můžeme číst, tím déle nám to ledacos vydrží. Proto se i v době zběsilé klikací nesoustředěnosti nejlépe prodávají tlusté bichle a ságy o deseti svazcích.

Související témata:

Související články

Videomládež. Sloupek Štefana Švece

V dětství jsem býval knihomol. Knihomůlek. Každou volnou minutu jsem trávil s něčím potištěným před sebou, četl jsem při snídani, při cestě do školy a někdy...

Povrch Islandu. Sloupek Štefana Švece

Každý, kdo jel kdy na Island, tam úplně náhodou potkal jejich prezidenta a potřásl si s ním rukou. Island je přesně ta země, kde prezidenti sedí v hospodách,...

Výběr článků

Načítám