Článek
V jednom ze svých textů jste nedávno použil termíny postpravdivá a postetická společnost. Jak si je pro sebe definujete?
Pro mě slovo postpravdivá či postfaktická vyjadřuje na prvním místě naši neochotu a skoro i neschopnost hledat, co máme společného, aspoň nějakou půdu, na které bychom spolu mohli vést dialog. Předpona post- naznačuje, že jsou pryč doby, kdy to pro nás bylo naopak zcela samozřejmé, kdy jsme se ani nemuseli dohadovat, zda stojíme na společné půdě. Dnes na ní ve veřejných debatách paradoxně často nestojíme, ani když jinak sdílíme stejné sociální prostředí. A slova jako postpravdivý si vymýšlíme právě proto, že tu nejistotu, kterou to s sebou nese, zatím neumíme lépe pojmenovat.
Termín postetický jsem použil v souvislosti s Janem Patočkou. U něj to společné je to lidské. Pro Patočku je morálka a etika v člověku dána, jde o jisté vymezení, co člověk je, co ho definuje. A nikdy to není vnější, ale vždy vnitřní záležitost, Patočka je v tomhle kantovec. Jenže my si dnes určujeme morálku už jen zvnějšku, je pro nás výběrová. To společné nám chybí i v tomhle smyslu. Každý bychom chtěli vymyslet svou vlastní morálku a vnutit ji ostatním, ačkoliv ona je nějak dána už v nás samotných; nechce se nám ji v sobě hledat.
Jak se to projevuje?
Neschopností se na čemkoliv dohodnout. Ve vzájemné komunikaci se bojíme dát všanc sami sebe, znejistit se ve vlastním postoji, objevit v sobě někoho jiného, vůbec se nedostáváme k oněm patočkovským hloubkám. Jenže každá skutečná komunikace je založena právě na znejistění vlastních pozic ze strany všech jejích aktérů. Pokud nejsme schopni takové riziko podstoupit, k žádné komunikaci nedochází. Problémem naší doby je, že v záplavě komunikačních možností doopravdy nekomunikujeme. Lidé se v tom našem blázinci jen překřikují, nejsou ochotni si naslouchat, přijmout druhého. Výsledkem není nic jiného než foucaultovská zákopová válka marných polemik, kterou nemůže nikdo vyhrát, v níž nikdy nedojde ke skutečnému střetu, ale také v ní nikdo není ochotný svůj zákop opustit, protože je na to příliš přesvědčen o své pravdě.
Kritika termínů typu postpravdivá společnost bývá založena na tom, že implikují, že tu někdy byla nějaká pravdivá společnost…
Můžou vyvolávat dojem, že jsme v minulosti tu pravdu už vlastnili, což samozřejmě nikdy neplatilo. Podle mě však spíš vyjadřují určitou krizi vykazování pravdy. Není to tak dávno, co jsme měli ve společnosti vyjednané mechanismy, jak by měly fungovat instituce vykazování pravdy. Byla doba, kdy jsme se na ně, byť s jistou mírou podezřívavosti a skepse, obraceli a spoléhali. Tyto instituce přestaly fungovat nebo jsme jim přestali důvěřovat. Nemyslím tím jen politické orgány nebo soudy, ale i instituce v hlubším smyslu: právo, univerzity nebo média, instituce vykazující pravdu, kterou pak můžeme v životě nést a orientovat se podle ní, přijímat ji do svých hodnotových žebříčků. Došlo k určitému vykolejení těchto institucí a nové zatím nemáme, byť se o nich snažíme vyjednávat.
Například na sociálních sítích vznikají různé minikluby, v nichž se lidé na nějakém společném vykazování pravdy domlouvají, ale vzájemně si ty skupinky vůbec nerozumějí. A náš svět je natolik pestrý a individualizovaný, že těch miniklubů je v zásadě nekonečně mnoho.
Nacházíme se v období, které Antonio Gramsci pojmenoval jako interregnum – mezivládí. To staré už nefunguje, to nové ještě nemáme. A toužíme buď po tom, aby se to staré vrátilo, viz ten neuvěřitelně atavistický proud návratu k národnímu státu pomalu 19. století; nebo nás ovládá úporná snaha najít něco nového, aspoň nějaký opěrný bod v našem globalizovaném světě – ale to zatím nejde, protože ten je stále příliš vratký a těkavý.
Ono mezivládí přicházelo už v devadesátých letech. Tehdy se zdálo, že se svět propojuje, že jsme schopni se shodnout na nějakých liberálních základech. Jenže se ukazuje, že tomu bylo naopak, právě někdy v tom čase se staré paradigma definitivně rozlomilo.
Ve starém světě jsme se dokázali orientovat, věděli jsme: tady je komunismus, tady kapitalismus. Svět byl přehledný. Dnes už ale přehledný není. Jsme z toho nervózní, toužíme po novém paradigmatu, ale ono nepřichází. A už Gramsci upozorňoval, že se v období mezivládí dostávají ke slovu různé druhy perverzí: nemáme žádné kotvy, nic pevného, žádné limity, proto je dovoleno vše. Přesně v tom teď žijeme. Zároveň společnost generuje zástupy proroků, obchodníků s deštěm, kteří tvrdí, že tu novou pravdu už našli – jako u nás Petr Robejšek.
Ale není tím novým paradigmatem to, že žádné paradigma nepřijde? A my si musíme zvyknout, že stojíme u propasti, a přijmout zodpovědnost za to, že do ní nespadneme?
Znamenalo by to vzdát se hledání, vzdát se možnosti hodnotové organizace lidského světa. To si neumím představit. Myslím, že jsme naopak odsouzeni k hledání nového paradigmatu. Možná bláhovému, ale i na té cestě se může něco objevit, to je to baumanovské: vydržet mezivládí, protože něco přece sakra musí přijít. Jako když máte rodinu, práci, jste spokojení, ale pak se najednou ze dne na den všechno zhroutí. Možná už to do konce života nedáte dohromady, ale stejně se musíte z toho prachu zvednout a jít dál.
Už jste to naznačil, ale jakou roli podle vás dnes hrají tradiční média? Když občas mluvím s českými novináři, mám pocit, že u nich převažuje nostalgie po onom přehledném světě, který nechtějí opustit. Třeba za našimi problémy stále dokola vidí komunistickou minulost…
To je přesně to trvání na starém paradigmatu, které už nefunguje a fungovat nikdy nebude, důvěra v jeho instituce je definitivně pryč. Vezměte si třeba časopis typu Respekt. V rámci onoho mezivládí se jeho redakce brání tím, že trvá na možnosti přehledného světa a soustřeďuje kolem sebe jedince, kteří sdílejí stejný liberální sen. I to je takový miniklub, byť do něj patří desítky, možná stovky tisíc lidí. Tahle obrana je ale sebedestruktivní, protože svět už nezařadí zpátečku a vše, co mu bude stát v cestě, převálcuje. Fanoušci Respektu na to možná nebudou připravení, protože ani oni nejsou moc zvyklí komunikovat, většinou jen chválí, protože jim ty články „mluví z duše“.
Petr Fischer (1969) působí jako šéfredaktor ČRo Vltava, byl jedním z porotců letošní Magnesie Litery.
Média by se měla pokoušet o stále novou a novou komunikaci s cílem hledat to společné, pomoct společnosti vyjednávat nové instituce vykazování pravdy, což ale znamená opakovaně vstupovat do debat a konfliktů, vyhledávat je a nebát se v nich znejisťovat i vlastní pozici. Uzavření se do sebe, semknutí se okolo nějaké zabetonované pravdy, je k ničemu. Byť chápu, že je to nejpohodlnější způsob. Kdo by chtěl pořád dokola narážet do zdi, když může celé dny sedět u počítače a číst si vzkazy ve stylu „zase jste to hezky napsali“?
Václav Bělohradský používá termín demokracie kritických množství, kdy mluví o společnosti, v níž se lidé shlukují kolem konkrétních problémů s cílem je vyřešit, aby se pak rozešli a v nějakém odlišném složení zase sešli nad problémem jiným. Podobně to najdeme u Václava Havla v jeho pojetí postdemokracie. Bude takhle do budoucna vypadat politika?
To se děje hlavně na komunální úrovni. Třeba v Praze dlouhou dobu vládla garnitura, která budila v občanech vzdor, a oni se opravdu dokázali zorganizovat a té garnituře se v konkrétních věcech úspěšně postavit. Na celostátní úrovni to ale není tak jednoduché, protože se na ní řeší přeci jenom obecnější a abstraktnější politická témata.
Zdá se, že ve vysoké politice v období mezivládí spolehlivě funguje jediné: identifikace se silnou osobností, třeba v českém případě s Andrejem Babišem.
Poučeni dějinami se toho bojíme, víme, že se v takovém případě může vytrácet kritický odstup, dojít ke zbožštění lídra, což zpravidla vede k nepěkným koncům. A když se podíváte do USA, do Francie nebo i k nám, plní dnes tuhle roli obvykle osobnosti hraniční, o jejichž úmyslech a prostředcích se oprávněně pochybuje. Jenže ono to opravdu funguje a možná je zde prostor i pro osobnosti, které by do veřejného prostoru mohly přinést naopak něco pozitivního, formulovat pozitivní program. Budou to mít samozřejmě těžší, protože negativní vymezení má vždy u lidí větší ohlas – to je psychologická konstanta. Ale je to zřejmě v dnešním politickém boji jediná šance na úspěch.
Jiná věc je, že kdybyste po mně chtěl nějaké silné jméno z českého kontextu, které by mohlo uspět s pozitivním programem, žádné mě nenapadne.
Není jedním z příznaků toho, že se starým světem odcházejí i tradiční politické strany, fakt, že nejsou schopny taková jména vyprodukovat?
V českém prostředí jednoznačně. Politické strany u nás nejsou prostorem svobodné kritické debaty, natož aby přicházely s vlastní pozitivní agendou. Jsou úplně vyprázdněné. Zakládají sice různé think-tanky a zvou do nich myslitele, ale to je jen alibi.
Lidi, kteří dnes dělají politiku, skutečná politika nezajímá, nezajímá je hledání odpovědí na problémy společnosti, ale ani kladení otázek, co společnost potřebuje, nedej bože výhledově v delším čase. Z politiky zbyla pouze vnější slupka, voličům proto stačí, aby někdo jen budil zdání, že chce řešit konkrétní problémy, a získá si jejich důvěru. Jako Andrej Babiš. Opravdová politika u nás zemřela.
