Článek
Křest se skutečně odehrál, dopadl ale úplně jinak, než jsme očekávali. Než stačilo dojít na obligátní proslovy, scénu opanoval pod obraz zkárovaný divous s ďábelskými plameny v očích. Zatímco se Růžek skromně krčil v koutě, křičel Hradecký na zkoprnělé přítomné, že vědí hovno, co je literatura! Růžek že strčí do kapsy všechny. Co Růžek? Ještě lepší šrajbr je on sám a strčí do kapsy i Růžka! Nato se s pivem odpotácel k pianu. Začal do něj bušit a do toho nesrozumitelně s motajícím se jazykem deklamoval své verše a střídavě si mocně přihýbal z lahve.
Jsem střed světa a nestydím se za to. Rozhovor se spisovatelem Danielem Hradeckým
Nikdy bych si nebyl pomyslel, že z něj jednou bude uznávaný spisovatel, dokonce ověnčený cenou Magnesia Litera (za prózu Tři kapitoly). Venkoncem, kdo viděl Charlese Bukowského zvracet do piana, taky by nehádal, že získá celosvětovou slávu.
Po více než deseti letech jsme se sešli všichni čtyři zase: Šavrda totiž ve svém nakladatelství Dybbuk vydal Hradeckému Silážní jámy. Šofar jim dělal redaktora a já teď o nich píšu tuhle (ne)recenzi.
Od Daniela Hradeckého se očekávají drsné popisy depresivního zmaru ze života na okraji společnosti a z toho plynoucích alkoholických excesů, ne nepodobné právě Bukowskému. Obvykle to bývá do značné míry fascinující čtivo, ale po čase začne nudit. S touhle autorskou polohou nelze vydržet donekonečna. Další a další ožíračka, noční stíhy, kocovina, ožíračka, stíhy… Na druhou stranu se většinoví čtenáři opakování dožadují: kdyby byl býval Bukowski zčistajasna začal psát jako John Updike, byla by to z komerčního hlediska sebevražda. Čtenáři prostě chtějí svého životem pomuchlaného Bucka.
Michal Šanda (1965) je spisovatel.
Ani Hradecký se tematicky neproměnil, ve své novince se ale pokusil autorsky posunout dál. Silážní jámy můžeme považovat za experiment v tom nejlepším smyslu slova. Z pomyslné jámy, kterou vykopal v roce 1993, teď autor vytáhl své rukopisné deníky. Za tu dobu čas v nich zachycený uzrál a zfermentoval ve viskózní hmotu hodící se ideálně pro další zpracování. Hradecký z ní vytvořil cosi žánrově těžko zařaditelného, něco mezi poezií a prózou. Zalámání do podoby veršů se ale netřeba obávat, čte se to báječně. Má to tah a švih.
Když Silážní jámy přišly z tiskárny, umístil Hradecký na Facebook fotku obálky s komentářem: Není zdaleka vyloučeno, že právě vychází něco jako kniha. Vždyť jsem to říkal už tehdy v Litvínově: je to nepokorný fanfarónský divous! A to je dobře.
