Necítím se zavalená příběhy, říká dokumentaristka Helena Třeštíková

Když je vám dvacet, chcete pořád zkoušet něco nového. Až postupem času zjišťujete, co vám vyhovuje, v čem se cítíte dobře a v čem ne. V osmdesátých letech jsem byla zaměstnaná v Krátkém filmu, kde jsem dostala třeba zadání udělat dokument o jihočeských rybnících. Jezdila jsem od jednoho k druhému a říkala si: A co jako? Vůbec jsem si s tím nevěděla rady. Naopak když jsem začala natáčet Manželské etudy, došlo mi, že jsem našla přesně tu správnou cestu. Nejsem v pravém slova smyslu filmařka – film je pro mě jen prostředkem, jak zachycovat, co se děje tady a teď. A pak ta „tady a teď“ skládat v čase, vytvořit z nich návaznost a doufat, že z toho vyjde výpověď, která bude mít smysl, přiměje diváky k přemýšlení a možná bude i po letech fungovat jako obraz času, v němž žijeme. Chci být pozorovatelkou doby, větší ambice nemám.

Časosběrný dokument je disciplína náročná v tom, že pracujete průběžně na více věcech najednou. Stále pokračuju v Manželských etudách. Točím dál i osudy Reného. Celkově jde asi o dvacet příběhů, které se mi prolínají životem. V těch natáčeních jsou ale strašně velké pauzy – není to tak, že jsem s těmi lidmi pořád, i když to tak možná někdy vypadá.

Nevadí mi to. Necítím se zavalená příběhy – sama jsem si ten způsob práce vybrala a rozhodně si nestěžuju.

Vykradl nám byt. Jeho osud byl původně součástí cyklu šesti filmů o mladých delikventech, který se rozjížděl v roce 1989. Zajímalo mě tenkrát, jak se člověk vyrovnává s tím, že je v tak nízkém věku zavřený ve vězení. René byl od začátku ze všech, o nichž jsme točili, nejzajímavější. Nejlépe mluvil a formuloval, a tak jsem s ním natáčela dál. Pak jsme skončili, rozloučili jsme se, já odjela na stipendijní pobyt do Německa – a pak přišel ten vykradený byt. René věděl, že jsem pryč, i to, že doma nebude ani můj manžel. Ten byl zrovna na chalupě.

Absolutně ne. Navíc to mělo spoustu tragikomických doher. Než jsem vyrazila do Berlína, zabalila jsem dětem kufry na školu v přírodě. René se svým komplicem ale věci z kufrů vyházeli, aby do nich mohli nastrkat co nejvíc cenností. Takže jsme jako první věc sháněli nová zavazadla, aby děti mohly vůbec odjet. Taky nám zmizely všechny budíky a ráno jsme se neměli jak budit... Bylo to celé dost absurdní. To, že to udělal René, jsem se dozvěděla si za měsíc. Strašně jsem se naštvala. Dotočila jsem ještě tu hle epizodku, protože podle mého muže to byla skvělá pointa. Ale potom jsem už nechtěla mít s Reném nic společného. Časem jsem si to však rozmyslela, došlo mi, že takovou věc provede jen výrazná osobnost. A tak jsme pokračovali – vznikl celovečerní dokument, který skončil momentem, kdy nám René ukradl pro změnu kameru, kterou jsme mu dali, aby zaznamenal své první dny na svobodě. Dneska je René v pohodě. Myslím, že nějaká podobná pointa už nepřijde, ale kdo ví...

V roce 2002 jsem se podílela na dokumentárním cyklu o závislostech. Vyfasovala jsem téma „ženy a drogy“ a nechala si poradit, že by bylo dobré mít tam aspoň jednu ženu, která přestala fetovat kvůli narození dítěte. A dostala jsem tip právě na Mallory. Když se člověk věnuje dokumentům delší dobu, už pozná, kolem kterých lidí lze postavit film a kolem kterých ne. Chce to takové, kteří jsou před kamerou přirození, otevření a dostatečně autentičtí. A Mallory byla přesně ten případ. Její osudy jsem sledovala i po skončení cyklu, než se do projektu zapojila producentská společnost Negativ, tak dokonce nějakou dobu jen za vlastní peníze.

Jejich základní motivací bývá chuť se vypovídat. Líbí se jim, že je tu někdo, kdo se o ně zajímá a naslouchá jim. Zrovna Mallory říká, že jí to pomohlo. Ale kupříkladu Katka je na tom pořád špatně, film nefilm. Dělali jsme spolu nedávno ještě něco nového, ale bohužel je to s ní stále stejné. Když Mallory prohlašuje, že jako feťákovi vám nic nevadí a strach máte jen z toho, že už nebudete mít, co do žíly, tak dokonale vystihla Katku. Ta je v příšerném srabu, ale nemá energii s tím něco dělat. Mrzí mě to.

Ale já přece nikdy nevím, jak se příběh vyvine. Zaznamenávám události, ať se mi líbí, nebo ne. Třeba u Katky se vývoj vůbec nedal předvídat. Setkala jsem se s ní v jejích devatenácti letech, když byla v terapeutické komunitě. Mladá, hezká holka, která od patnácti fetovala. Myslela jsem, že film bude o tom, jak se coby čerstvě vyléčená dostane zpátky do normálního života. Ale ona po opuštění komunity do drog opět spadla a stále se k nim vracela. Právě po uvedení Katky mi někteří vyčítali, že točím hnus. Ale já nechtěla točit hnus – chtěla jsem točit Katku.

Já se celkem vměšuju, nedokážu zůstat úplně stranou. Třeba v případě Mallory jsem měla mimo jiné potřebu jí rozmlouvat některé její partnery, zrazovala jsem ji zvlášť od toho posledního frajera. Ale zase jsem na ni nemohla moc naléhat, nikdo nemá rád, když mu mluvíte do osobních záležitostí. A ona sama ví, že si pořád vybírá stejný špatný typ chlapa. V jedné scéně, kterou jsme ve finále vystřihli, dokonce říká: „Mě vzrušují hajzlíci, já na slušný kluky nejsem.“ Takže jsou situace, kdy si nemůžu pomoct a do děje nějak vstoupím. Jen to pak do svých dokumentů nedávám. Točím o těch lidech, ne o sobě. Mým kritikům vadí, že nejsem víc angažovaná filmařka. Ale ze mě nikdy nebude Michael Moore, nejsem aktivistka – zaznamenávám životy ostatních, život sám.

Politici vám toho na sebe nikdy mnoho neřeknou. Neustále se hlídají, nepřiznají slabost. Ukazují jen určitou část své osobnosti – a tím se stávají ploší. Je to v jejich pozici pochopitelné, ale do dokumentu jsou kvůli tomu nepoužitelní. Asi nejblíže jsem se k politice dostala, když jsem natáčela s romským aktivistou Vojtou Lavičkou. Ten se celkem angažoval, ale nedotáhl to do konce. Kdybych o něm dělala hraný film a mohla fabulovat, tak to bude příběh mladíka ze znevýhodněné menšiny, který se propracoval na vrchol a stal se třeba ministrem – takový romský Martin Luther King. Ale já točím dokumenty, to, co život skutečně přinese, ne to, co bych si přála, aby se stalo.

Chlapectví je skvělé, viděla jsem ho několikrát, ale nikdy jsem neměla potřebu používat filmové médium jinak než doposud. Hrané věci mě nelákají – chci natáčet reálné lidi s jejich reálnými příběhy, ne herce. Spousta kolegů, zejména mladších, pečlivě studuje vývoj světové kinematografie, nové postupy. Mně jsou však nějaké trendy úplně ukradené.

To je na dokumentaristice na FAMU, kde učím, poměrně důležité téma. Já rekonstruování nemám ráda. Člověk by měl zůstat pokorným pozorovatelem. Nejsem jen mouchou na stropě, ale rozhodně nemám tendenci situace sama vytvářet nebo opakovat. Co se mi nepodaří natočit v okamžiku, kdy se to stane, ve filmu není.

Vždycky je dobré pohybovat se v prostředí mladých lidí. Zajímá mě jejich názor, pohled na svět. Často mou práci kritizují, ale s tím musí člověk počítat a brát to jako svého druhu zpětnou vazbu. Na dokumentaristice má výsadní postavení vedoucí katedry Karel Vachek. Je to takový guru, proti kterému nemůže nikdo nic moc říct. A jako správný guru má potřebu najít si nepřítele. Tím jsem se zřejmě stala i já. Můj způsob práce neuznává, což mi přijde v pořádku, ale zároveň prezentuje jako jediný správný způsob, jak dokumenty točit, ten svůj. A s tím už mám trochu problém.

Po Mallory bych byla ráda, kdyby se začalo více mluvit o tematice sociálního bydlení. Pak se mi občas donese od různých učitelů, že ve třídách promítají Katku a že to funguje jako skvělá protidrogová prevence. S takovým dopadem svých filmů jsem spokojená.