Článek
O to více jsou udivující hlasy, které se teď objevují v souvislosti s debatou okolo sexuálního násilí, že bychom měli dívky začít vychovávat tak, aby se vyhýbaly problematickým situacím, a neuvrhly tak svým chováním nebo oblékáním muže do pokušení. Žijí lidé, kteří s těmito radami přicházejí, na jiné planetě? Mají opravdu pocit, že se malé dívky nedozvědí, že svět je nebezpečné místo, kde mohou snadno přijít k úhoně?
Je to trochu, jako bychom v debatě o krádežích rezignovali na prevenci a trestání pachatelů a soustředili se výhradně na to lidem neustále připomínat, že se nemají nechat okrást. A kdyby to nefungovalo, ještě bychom přitvrdili a začali lidem říkat, ať radši moc nechodí ven, nebo ať nic nemají. Jistě, všichni víme, že nemáme nechávat věci bez dozoru, a také si většina lidí vyčítá nedostatek pozornosti, když je někdo okrade. Přesto nemáme problém vnímat pachatele jako toho, kdo za danou situaci nese odpovědnost, a nevyčítáme okradeným, že je to jejich chyba. A to se bavíme o mnohem méně závažném trestném činu s méně zničujícími dopady na psychiku obětí.
Rada, aby si dívky dávaly pozor, které se jim tak jako tak dostane, má ještě jedno úskalí. Vzbuzuje dojem, že vám sexuální napadení hrozí hlavně v noci na ulici, v setmělých parcích nebo v bytech cizích lidí, kam prý dívky po nocích lehkovážně houfně chodí. Přitom nejčastěji dochází ke znásilnění mezi manžely, partnery, příbuznými, sousedy a spolupracovníky. Ve vztahu k mladším dětem nás pak jako rodiče trápí, aby naše potomky nikdo sexuálně nezneužil. I tady platí, že je to většinou někdo z okolí: příbuzný, rodinný přítel nebo jiný dospělý, se kterým se dítě dobře zná.
Jak tedy formulovat rady dětem, aby se vyhnuly zneužití nebo znásilnění? Chceme v nich opravdu vzbuzovat dojem, že svět je strašlivé místo, kde nelze nikomu věřit? A že všichni muži jsou potenciální predátoři? Vždyť je to navíc nepravdivé a urážlivé ke všem normálním mužům, kteří se umějí ovládat a nikoho neznásilňují a nezneužívají. Kromě toho takto viděný svět sexuální násilí normalizuje a je v něm potom přirozeně chybou znásilněných žen, že si nedávaly pozor.
Děti bychom měli vést k tomu, že se jich nikdo nesmí dotýkat na intimních partiích. Že nechtěné dotyky, objímání a pusy nemusejí snášet, ani když nejsou sexualizované. A pokud se jim něco takového přece jen stane, není hanba o tom mluvit a je důležité se s tím svěřit. No a v neposlední řadě je třeba je vést i k tomu, aby ony samy nedělaly takové věci ostatním, a to ani později až vyrostou, když to není konsenzuální. Třeba tak vychováme generaci, kde bude mít méně lidí těžká celoživotní traumata.
