Nechcípnout na průměrnost

Popisování malých lidí, nepříliš bohatých ani nadaných, ale stejně jako velcí hráči tvořících dějiny je literatura plná. Jejich hrdinské činy, nebo naopak zbabělosti vyplňují kontury obrazu dávné skutečnosti, který načrtli státníci, hybatelé dějin velkých. Sem zapadá také román klasika holandské literatury vracející se do období druhé světové války.

Divná doba plodí divné příležitosti i pro ty nejtuctovější z lidí. Hlavní hrdina Temné komory Damoklovy prožívá dětství s psychicky narušenou matkou, která hned na počátku knihy umlátí svého chotě hasákem. Je internována na psychiatrii a mladý Henri Osewoudt zakotví v domě strýce. Zjistí, že asi moc nevyroste, děvčata se o něj kvůli tomu nezajímají, a tak se zapíše na judo a spí se svou ošklivou sestřenicí. Tu si vezme a začne pracovat ve zděděné trafice. Svět Henriho Osewoudta je zoufale nudný, bez jakékoli ambice. Když vypukne válka, ani ho neodvedou, je totiž o fous menší, než by měl být.

V trafice se však po čase zjeví člověk, který dá jeho životu směr – poručík Dorbeck. Ta správná polovina duše, jež chyběla jeho osobnosti. Osewoudt je přesvědčený, že se konečně zapojuje do dění kolem. Svět mu pokynul, s vážností na něj ukázal prstem a trafikant začíná plnit pokyny neznámého fešáka z odboje. Chová se odvážně, zabíjí nepřátele, doopravdy se zamiluje, koná. Ani my, čtenáři, uchvácení tímto zvratem nepochybujeme o tom, že Dorbeck a Osewoudt spolu dokáží hromadu hrdinských skutků a že drobné nedostatky odbojářské organizace, zmatky a šlamastiky jsou součástí věci samotné, že k ní patří jako smrt k válce. Nastává pravé thrillerové dění. Honičky, tajné byty, tajné operace. Jen postupně začínáme tušit, že onen báječný mozek všeho, onen krásný poručík s hlasem jako zvon a dokonalými zuby jaksi selhává, organizace pokulhává, všechno se pokrývá škraloupem nedorozumění.

Po osvobození je Osewoudt obviněn z kolaborace a vraždění. Není schopen dokázat, že jeho druhé já bylo skutečné. Že jeho spojka do protinacistického odboje nebyla jen schizofrenikův sen.

I když jsou kulisy veskrze válečné, o válku tady nejde. Jde pouze o podivnost, jíž dává právě válka vyniknout lépe než mír. Osewoudt je prototypem člověka, z něhož se vyrábí tmel spořádané společnosti. Do začátku podivné doby neví ani to, po čem by měl toužit. Jeho existence dostane smysl až po příchodu Dorbecka. Můžeme se dohadovat, stejně jako vyšetřovatelé po válce, kdo nanicovatému trafikantovi udílel pokyny, zda to byl k dokonalosti dotažený konstrukt choré mysli, nebo skutečná osoba. Jenže ani to není podstatné. Podstatné je zachycení proměny průměrného budižkničemu v akčního hrdinu.

Období, v němž Osewoudt uniká, rozhoduje se, pracuje v tajných bytech, miluje svou novou lásku, je nebezpečné, ale šťastné. Z každé akční věty proudí životadárná energie. Možná to bylo celé omyl. Žert. Divné štěstí, které povila divná doba. Osewoudt ho ale prožil. A ta kniha je o tom. Jako by nás onen charismatický plukovník stejně jako hlavního hrdinu ponoukal, že život se má žít v pohybu. Z hloubi temné komory ho přesvědčil, že důležité je nesedět se sestřenicí Riou v trafice, kde nezbývá, než pozorovat, jak pomalu chcípáš na vlastní průměrnost. Tragédie Osewoudta ovšem spočívá v tom, že mu cynismus osudu na konci předloží nesmlouvavý účet.