Nečekáme řešení, ale show. Rozhovor s Michalem Havranem o vztahu Slováků k politice

Mnoho kolegů je pesimistických, dnešní situace jim znovu připomíná neblahý vývoj z doby před pár lety. Ale já mám pocit, že se slovenská společnost mění k lepšímu a politika se posouvá směrem ke standardnějšímu modelu fungování.

Vede mě k tomu to, že tu máme velmi tichou a nenápadnou sílu, která by dokonce mohla za určitých okolností volby vyhrát – Progresivní Slovensko, které je momentálně druhé v průzkumech. Je to strana, která reprezentuje mladé lidi a odmítá systém politické kasty, jenž tu vládl poslední dvě dekády. Lidé, co Progresivní Slovensko tvoří, za Ficových vlád často ani nežili na Slovensku, vytvářejí jiný typ kampaně, než na jaký jsme zvyklí, a mluví jiným jazykem než ostatní strany. Možná i proto si málokdo z komentátorů všímá, že se z Progresivního Slovenska stala hlavní hybná síla demokratické opozice v zemi.

Matoucí pro ně může být taky fakt, že je to poprvé, kdy u nás není nositelem modernizačního, emancipačního étosu tradiční liberální pravice. Progresivní Slovensko je ekologicky orientovaná, středolevá politická síla. A mnozí z těch, co byli zvyklí komentovat politiku podle pravolevého měřítka, mají s uchopením té strany problém. Ale i oni ji postupně začínají vnímat jako nositele modernizace. A to je jev, který Slovensko, a mimochodem ani Česko, dosud nezažilo.

Na Slovensku začíná převládat panika z návratu Fica. Ale já bych nepodceňoval schopnosti nové politické generace. Progresivní Slovensko je proevropská strana, která nemá pochybnosti o své identitě ani o svém směřování a nabízí nový typ politiky. Ostatní strany vedle ní vypadají jako gangy z devadesátek. Jako lidé minulosti. A pokud o něco v těchto volbách jde, je to budoucnost.

Fico k sobě chce nalákat lidi, o kterých ví, že se nemají dobře nebo se tak aspoň cítí. Zároveň ale za dlouhé roky svého premiérství neudělal nic pro to, aby se měli líp. Je naopak jedním ze spolutvůrců jejich špatné životní situace, byť se tváří, že s ní nemá nic společného. Jeho neschopnost sebereflexe je neuvěřitelná. Pracuje s tím, že část Slováků si nepamatuje ani včerejší film v televizi. Fico nemá žádnou zázračnou sociologickou intuici. Když se začnete o výsledcích jeho vládnutí bavit s kýmkoli – včetně jeho voličů –, balon velmi rychle splaskne.

Má velké štěstí na člověka jménem Igor Matovič, který svou nekonečně infantilní, babráckou politikou, založenou na směsi dětinského náboženství a kolotočářského putování po zemi, Fica zachránil.

I neschopný politik Fico, z jehož programů se nikdy nic nenaplnilo, vypadá vedle Matoviče kompetentně. Všichni jsme viděli, jakým způsobem Matovič a jeho lidé vládli v době pandemie. Osobně jsem asi nic smutnějšího, co se politického managementu vážné situace týká, v této zemi nezažil. Děly se neskutečné věci, a to za cenu ztracených životů.

Je ale nutné zopakovat ještě jednu věc: Fico i Matovič jsou formováni devadesátými lety. Právě toto období naši zemi silně poznamenalo. Prošli jsme prvním otřesem v podobě rozpadu federace. Zjistili jsme, že fašistické proudy ve společnosti nebyly v roce 1945 tak poraženy, jak jsme si mysleli. A k moci se začala drát silná generace. Spleť těchto manýrů, estetiky a zálib formovala slovenskou politiku i společnost. A Matovič s Ficem jsou posledními představiteli tohoto světa v našem veřejném životě.

Nemyslím si to, i Fico moc dobře ví, co je Republika zač. To není jenom nějaká identitářská strana s protiimigrantským a populistickým programem, velká část členů jsou buď souzení, nebo odsouzení neonacisté, lidé, kteří se neštítí fyzického násilí, dříve se běžně zdravili zdvižením pravice a mají těla potetovaná motivy třetí říše. Republika je slovenská verze řeckého Zlatého úsvitu. V průzkumech má šest osm procent, ale jedná se spíš o anomálii v naší společnosti.

Máte pravdu, jakkoli teroristický útok na bratislavský klub Tepláreň minulý rok spáchal jiný typ neonacisty, než jsou tito staří slovenští agrofašisté.

Zároveň mám ze svých cest po Slovensku zkušenost, že jakmile se neonacisté pokoušejí dělat politiku, snaží se trochu ubrat na skandálech. Potřebují vypadat seriózněji. Ne jako lidi, pod jejichž kuratelou rostou pouliční násilí a útoky z nenávisti. Viděli jsme to už u Kotleby. Samozřejmě: o to více se snaží působit legislativně. Ale to je jiná, těžší disciplína. Kotleba v tom na celorepublikové úrovni moc úspěšný nebyl.

Slovenská politická identita, pokud nějaká skutečně existuje, je výrazně antinomistická. Slováci vlastně neuznávají autority. A já si myslím, že to může souviset s jistou izolovaností lidí. Máme dvě velká města, ale zásadní část populace žije takříkajíc v kopcích. Z toho pramení zvyk spoléhat se více na sebe, pomáhat si na sousedské, komunitní úrovni. Od politiky lidé v určitých místech Slovenska prostě nic nečekají. Moc dobře vědí, že politika je jen zábava.

Čeští přátelé se mě často zděšeně ptají, jak může předvolební kampaň u nás vypadat tak, jak vypadá. A já jim odpovídám: tady se od politiky neočekávají řešení, ale show. Lidé vědí, že většinu slibů politici říkají jen tak. To s sebou pak ale nese i ten problém, že část Slováků odmítá na politice participovat, volby nevyjímaje.

Dvacet let se u nás neřešily otázky týkající se životní úrovně nebo důstojnosti, bylo to považované za něco nevhodného do veřejné diskuse. A výsledek? Pocit ostrakizace zplodil pocit hanby. Lidé, kterým se dnes nežije dobře, mají tendenci z toho vinit sami sebe. Vídáte v televizi zbohatlíky, kteří si mohou dovolit drahou dovolenou, zatímco vy vyděláváte maximálně osm set eur za měsíc prací, která je náročná a ubíjející. A když přijde nějaký politik a řekne vám, že vaši situaci změní, je to vlastně nejjednodušší cesta, jak vás zaujmout a přitáhnout k sobě. Zhruba pětina Slováků se má opravdu velmi špatně. A ti jsou dnes tou nejžádanější voličskou skupinou.

Ale socioekonomická rovina není jediný faktor frustrace. To je důležité si uvědomit. Slovensko není zemí, která by po roce 1989 zchudla, naopak. Zbohatli jsme. Mnohé věci se změnily radikálně k lepšímu. Jenže pocit, že se máme špatně, je silně zakořeněný i mezi lidmi, u nichž to není zas až taková pravda.

Slovensko Ukrajině poskytlo své stíhací letectvo. A to v době, kdy se o zasílání letadel ještě moc nemluvilo. Odevzdali jsme jim naši protileteckou obranu. Solidarita v prvních týdnech války byla na východní hranici Slovenska neuvěřitelná. Tisíce lidí tam pomáhaly, vařily, braly si ohrožené rodiny k sobě domů. Neselhali jsme. Ukrajinské děti se dostaly do škol. Válečným uprchlíkům jsme nabídli bydlení, sociální podporu po celý první rok.

Teprve poté, co se ukázalo – především vlivem Viktora Orbána –, že kolaborace s Putinem je možná i za takto dramatických okolností, rozhodl se pro takovou kolaboraci též Fico. Ale pozor, on se nechová cynicky. Není to od něj tentokrát oportunismus. Tohle je poprvé, co mohl provést coming out coby nositel kolaborantské tradice, která je na Slovensku přítomná již od dob Slovenského štátu.

Myslím, že se mu ulevilo: může být tím, kým vždy být chtěl, služebníčkem, který se plazí před Putinem. On, malý Robko, za jehož vlád se vyvážely zbraně do řady nedemokratických zemí, ze sebe dnes dělá ochránce míru.

Určitou roli hraje to, že jsme se stali laboratoří hybridních válek. A nejde jen o komentáře na sociálních sítích, ale i o spoluúčast lidí ve veřejném prostoru na přiživování lživých prohlášení. Když vám politici během posledních dvou let asi tisíckrát řeknou něco, co není pravda – například předseda Republiky Milan Uhrík zcela vážně tvrdil, že válka na Ukrajině neexistuje, že jsou to jen televizní klipy –, tak se to holt do myslí občanů propíše.

A dalším problémem je úloha slovenských médií, která často neumějí podobné lži usměrňovat, oponovat jim. Lidé, kteří v nich pracují, na to nejsou připravení. A to nemluvím o tom, že řada soukromých stanic si záměrně, kvůli kontroverzi a návštěvnosti, zve neonacisty a dává jim nekorigovaný prostor pro šíření jejich názorů. Tím se i úplně okrajové diskurzy znormalizovaly. To je velké selhání slovenských médií.