Článek
Jak jste spokojený s polistopadovým vývojem u nás?
Nečekal jsem žádné zázraky, takže nejsem zklamaný. Jsme v současnosti v podstatě normální demokratická země se všemi jejími neduhy. Možná je těch neduhů u nás trošku víc než jinde, ale člověk vždy vnímá citlivěji, co je doma, než co je za hranicemi. Nemyslím si, že je to u nás horší než v sousedních státech. Samozřejmě že v zemích, které měly demokracii minimálně od konce války, jsou dál a je to tam zaběhnutější než u nás. Rozdíl mezi postkomunistickým světem a světem západním tu zatím pořád existuje.
Česká republika má ale na rozdíl od jiných postkomunistických zemí ještě jednu zvláštnost. Ve volbách tu opět zaznamenávají úspěch komunisté.
Je nutno říct, že podpora komunistů je v naší zemi tradicí. Měli jsme už před válkou silnou a vlivnou komunistickou stranu. A po válce s ní Češi spojovali vize o lepším světě, které jsou lidem tady vlastní – ve volbách v roce 1946 získali skoro padesát procent. Tohle bláznění vůbec nemá obdoby. Nedovedu si vysvětlit, čím to je. V Maďarsku ani v Polsku komunistická strana tak silná nikdy nebyla.
Český PEN klub, jehož jste místopředsedou, nedávno poslal otevřený dopis hejtmanovi Jihočeského kraje proti jmenování členky KSČM krajskou radní pro resort školství. Co vás k tomu vedlo?
S nápadem a dopisem přišel Mirek Hule, my jsme se dohodli, že jeho formulaci trochu zmírníme a že se k tomu připojíme. Ale nebylo to s nadšením, náš předseda Jiří Dědeček dopis přijal velice nevrle, protože PEN klub se i podle mě do takových věcí nemá míchat. Hule nás víceméně přemluvil, abychom ho podpořili, ani jsme se kvůli tomu, myslím, nesešli.
Mezinárodní PEN klub se ale před rokem 1989 k politice vyjadřoval, a to když podporoval autory, kteří byli zakázáni v komunistických zemích.
To bylo na obranu svobody slova a ta u nás dnes není nijak ohrožena. Zatím platí ústava a svoboda slova je v ní zaručena, a kdyby se v tomto směru někdo cítil ohrožen, tak se obrátí na soud a ten mu, myslím, dá za pravdu. V PEN klubu jsme za celou dobu porevoluční existence měli jen jednu stížnost na porušení práva na svobodu slova, a to hned v roce 1990. Jeden bývalý funkcionář Svazu spisovatelů nám napsal, že mu něco někde nechtějí otisknout. Zjistili jsme, že mu otiskli šest jiných věcí a že už tam toho bylo moc, tak mu jednu vrátili.
Je podle vás správné, že po tolika letech od revoluce byl nedávno stažen z obrazovky moderátor komerční televize Karel Voříšek kvůli spolupráci s StB?
Myslím, že StB byla ve svých seznamech dost korektní a puntičkářská, a pokud se na někoho zjistí, že donášel, většinou skutečně donášel. Nevyhodili ho ale, což je podstatné. Pro Novu je asi i lepší, když ji takový člověk nereprezentuje na obrazovce. U diváků by jí to neprospělo. Je to sice fakticky nevýznamná funkce, ale moderátor je pořád na očích. Nicméně máte pravdu, že už je to dnes třiadvacet let. Nevím, co bych dělal, kdybych byl ředitel Novy… Ale já bych nikdy ředitelem Novy nebyl, tak se tím nebudu trápit.
Byly vám po roce 1989 nabízeny nějaké politické funkce?
Pozice ministra kultury. Ale nikdy jsem nechtěl dělat nic, co by mi bralo čas na psaní, tudíž jsem to hned odmítl. Neměl jsem nejmenší pokušení.
A co si myslíte o svých přátelích, kteří do politiky šli?
To je jejich rozhodnutí. Tolik jich nebylo, z mých kamarádů vlastně jen Václav Havel a Milan Uhde, jinak nikdo do žádné politické funkce nešel, zabrali je spíš zástupci mladší generace. Pokud se někdo chce obětovat, je to od něj hezké. Sedět v parlamentu musí být strašná otrava. Pro spisovatele politika moc není a taky se v ní těch dobrých nikdy mnoho neocitlo. Napadá mě Jan Drda, ale to bylo v jiné době a politické angažmá určitě jeho psaní neprospělo.
Po Listopadu se z umění vytratila snaha vyjadřovat se kriticky k politice, potažmo k veřejnému dění. Čím to podle vás je?
Máme zmiňovanou svobodu slova. Umělec tedy vůbec nemá zapotřebí míchat se do politiky nebo ji kritizovat. To je podstatný rozdíl mezi svobodnou a totalitní společností. V té totalitní umělec tím, že usiluje o svobodu slova, usiluje zároveň o politické svobody. Dnes to není ani běžné, ani potřebné, ani užitečné. Užitečné to není ani pro tu společnost, ale ani pro toho umělce.
Proč?
V novinách se vyjadřuje řada umělců ke společenským problémům. Umělec na to má právo stejně jako každý jiný občan. Není však potřeba kvůli tomu napsat dílo a není to ani moc prospěšné tomu dílu. Ta, která se nějakým způsobem zabývala politikou, na to většinou doplácela. Objevilo se v nich, řekl bych, falešné téma. Napadá mě třeba román Cesty svobody od J.-P. Sartra, u nás Otčenáškův Občan Brych či Řezáčova Bitva. Ani samizdatová literatura se k politice moc nevyjadřovala. Politický byl jen Vaculíkův Český snář, možná trochu Havlovy aktovky.
Má vůbec umění moc něco ve společnosti ovlivnit?
Teď jsem někde viděl heslo, že bez kultury národ zahyne. Samozřejmě kultura má ohromný význam v současném světě, vlastně v každé době. Kultura kultivuje společnost. To není věc politiky, to je věc kulturní úrovně. Člověka, který je zcela bez zájmu o kulturu, většinou na první pohled poznáte, je takzvaně nekulturní.
Vám vyšly knihy kromě dalších zemí také třeba v Íránu. Myslíte si, že i v tak odlišné kultuře mohou být vaše knihy srozumitelné?
Myslím, že ano. Mé povídky postavené na konkrétních příbězích jsou celkem univerzální. Nikdy jsem se neptal, jak se v Íránu mé knihy prodávají, asi to není žádná velká sláva. Nejsem bestsellerista. Vlastně ani netuším, co mi v Íránu vyšlo. Vím, že to byly tři knížky, mám je dokonce tady, ale neumím číst jejich písmo… Tedy určitě jedna z nich je Láska a smetí.
Obecně je pro úspěch ve světě nejdůležitější, aby kniha vyšla v Británii. Pak už ji může agent poslat dál ve „srozumitelném“ jazyce a překladatelé ji potom většinou překládají z angličtiny, přestože já sám jsem si dal výslovnou podmínku, aby se to překládalo z češtiny.
Ludvík Vaculík nedávno na jedné besedě s trochou nadsázky řekl, že mu po roce 1989 už v zahraničí nic nevydali. To není váš případ. Ale přesto, byli jste dřív pro zahraniční literární publikum přitažliví především tím, že jste byli doma zakázaní?
Určitě. Samozřejmě v tom ale hrála roli i literární kvalita. To neplatí u Vaculíka, ten má kvalitu mimořádnou. Ale psal především fejetony. I Český snář je v podstatě soubor fejetonů. Vyloženě literárních děl Vaculík moc nemá, navíc jsou velice osobitá, valašská a v zahraničí těžko pochopitelná. Kromě toho, že má mít dílo literární kvalitu, musí být pro úspěch venku také srozumitelné, čtivé, prodejné. A ještě záleží na tom, jakého má autor agenta.
Vy tedy máte dobrého literárního agenta?
Měl jsem dobrou literární agentku, ale nedávno jsem od ní odešel kvůli jednomu nedorozumění. Myslím, že to bylo kvůli mým pamětem, protože ona o ně vůbec nejevila zájem. Tak jsem se naštval. Jinak byla hrozně hodná a úspěšná, rozešli jsme se v dobrém. Opravdu se jednalo jen o jednu knížku, jinak mě prosadila do celého světa.