Článek
Co vás inspirovalo ke scénáři filmu Budiž světlo?
Na začátku bylo téma ekonomického migranta, který pracuje v zahraničí, aby lépe uživil svou rodinu – ale tím pádem chybí doma. Dělal jsem si rešerše mezi slovenskými „gastarbeitery“, ptal jsem se na jejich rodinné poměry a konstelace. Milan z našeho filmu pracuje v Německu. Chce pro své blízké to nejlepší, ale tím, že s nimi není, dělá vlastně chybu.
A z toho, co jste zjistil, plyne, že práce v zahraničí rozšiřuje obzory a činí ty lidi řekněme odolnějšími vůči demagogii – jako v případě Milana? Ptám se i proto, že u nás předloni vyšla knížka Přes ploty, v níž si Fedor Gál dopisuje s mladým slovenským neonacistou Matějem, který se radikalizoval právě i jako gastarbeiter…
Nezřídka jsem byl svědkem něčeho jako „psychologická inverze“, že se právě například gastarbeiter v Německu najednou cítí být větším Němcem než Němci samotní. V posledních prezidentských volbách v Rakousku mnoho balkánských imigrantů volilo extremistického kandidáta Hofera, který je proti migraci. Podle mě to vychází ze strachu: už si složitě vydobyli nějakou pozici, stálo je to mnoho sil, a najednou ji mohou zase ztratit, protože přijde někdo další.
I v našem filmu se Milan vymezuje vůči svým novým arabským spolupracovníkům a těm německým naopak trochu leze do zadku.
No ale zároveň jsem si při rešerších všiml, že pobyt v zahraničí lidem opravdu rozšiřuje vidění světa, je to zkušenost, která otevírá pohled ven. Ovšem u pohledu dovnitř to tak už být ne musí.
Je něco, co měl po svém návratu domů Milan udělat jinak?
Milan dokáže soucítit se sousedy, kteří zrovna prožívají těžké chvíle, protože jim tragicky zahynul syn. Ukáže hodně empatie, což je podle mě velmi důležitá lidská kvalita, a jsem přesvědčený, že mu v tom pomohla i jeho německá zkušenost. Na věci se prostě už dívá trochu jinak než lidé z jeho rodné slovenské vesnice.
Zmíněná tragédie souvisí s polovojenskou organizací, jež se ve vesnici ustavila a jejímž členem je i Milanův starší syn. Je to něco, co je na Slovensku rozšiřující se jev? A z čeho ten fenomén vyrůstá?
Ano, bohužel, na Slovensku máme řadu mládežnických nacionalisticky orientovaných, často i polovojenských skupin. Jde o komplexnější problém a existuje jistě mnoho důvodů, proč vznikají. Je mezi nimi i to, že určití lidé zneužívají svou přirozenou autoritu, aby mohli snadno ovlivnitelnou mládež podchytit, nabídnout jí nějaký životní smysl. Děti lze poměrně lehce indoktrinovat: teprve se u nich rodí jejich identita či identity.
No a pak je tu celá ta agenda strachu, že nám někdo může ublížit, vzít nám i to málo, co máme, nebo se na nás přiživovat. Zkrátka že jsou tu nepřátelé, na které se musíme připravit, před nimiž se musíme umět bránit. Takový strach ale neexistuje jen na Slovensku nebo pouze ve střední a východní Evropě.
Může s tím liberální část společnosti něco dělat? Nabídnout mladým lidem podobně přitažlivý smysl?
Mnozí neoliberálové mají k fašismu paradoxně docela blízko. Ti takzvaní hipsteři a extrémní pravičáci se v mnohém shodnou. Podle mě je to jen další důsledek toho, že dnes lidé věci méně domýšlejí a nevidí rozpory ve vlastních názorech a tvrzeních. A také je fakt, že v podstatě všechny politické strany dnes svou agendu staví víc na výzkumech veřejného mínění než na idejích. Jak říká můj kamarád, slovenský filosof Fedor Blaščák, kdysi to bylo o zápase idejí, dnes o zápase videí. To, co můžeme pracovně nazvat „new age“ v liberalismu, má velmi blízko k extrémní pravici. Ale nepůjdeme už radši od širších politických debat k filmu samotnému?
Dovolte ještě jednu otázku podobného druhu. V Budiž světlo je výraznou negativní postavou katolický kněz. Mluvil jste o autoritách: jakou roli hraje například právě na slovenském venkově katolická církev?
Velkou – a to jak na venkově, tak ve městech. A je pravda, že na Slovensku máme řadu katolických kněží, kteří otevřeně sympatizují s válečným Slovenským státem a obdivují Jozefa Tisa. Nejsou takoví samozřejmě všichni, ale taky jich není málo.
Proč Budiž světlo nevzniklo jako dokument? S dokumenty jste ostatně ve Varech v minulosti vítězil, máte doma třeba tamní Diváckou cenu Práva. V čem byla výhodná volba natočit hraný film?
Tahle otázka je mi coby vystudovanému dokumentaristovi, který dokumenty stále natáčí, asi souzená. Hraný film umožňuje u náročnějších psychologických témat do hloubky modelovat rodinné vztahy v rámci širší škály postav, například směrem k prarodičům nebo dětem. U dokumentů navíc cítím etickou bariéru, co ještě můžu ukázat, abych reálným lidem v jejich reálných životech v reálném sociálním prostředí zbytečně neublížil.
Milan Ondrík jako Milan ve filmu Budiž světlo (2019)
Vždycky to závisí na konkrétní látce, pro něco je lepší dokument, pro něco hraný film. U Budiž světlo se snažím mluvit i o velmi nepříjemných věcech v rámci rodiny, a tak jsem se rozhodl pro hraný film.
Není tam ale taky rozdíl v tom, že dokument vás v procesu vzniku překvapuje, obohacuje, kdežto u hraného snímku musíte mít už na začátku natáčení v mnoha věcech jasno?
Na dokumentu je určitě krásné, kolika různými způsoby můžete k tématu přistoupit a jak je při natáčení nepředvídatelný. Ve střižně je to potom logicky o hodně náročnější – právě i proto, že zvažujete etický rozměr věci.
V hraném filmu je toho naopak hodně připraveného dopředu, byť ani u něj se překvapením nevyhnete: ať už jde o herce, podmínky natáčení, vyšší moc. I zde musíte improvizovat. Každá tvorba je nakonec otevřený kreativní proces, při němž je potřeba na podněty živě reagovat.
Vy jste půl roku hledali představitele syna hlavního hrdiny, který se ve filmu přes onu polovojenskou organizaci zaplete do sebevraždy spolužáka. Nakonec jste našli Františka Beleše. Jaký měl vztah k tématu snímku?
Hledání bylo náročné, a když jsem ve finále objevil studenta bratislavské konzervatoře Františka, bral jsem to jako malý zázrak. Na svých šestnáct let je velmi vyzrálý, v nejlepším slova smyslu zvídavý. Nejednou jsem mu říkal, jestli by se v budoucnu nechtěl věnovat režii. V každém případě je to velký herecký talent a má před sebou určitě spoustu důležitých rolí. K tématu má díky své osobní zkušenosti blízko – na to se ale musíte zeptat jeho samotného. I to beru jako věc etiky: nebudu mluvit za něj.
Co byla při natáčení ta hlavní režisérská výzva? Byla to právě práce s herci?
S Františkem i s představiteli hlavních rolí Milanem Ondríkem a Zuzanou Konečnou jsme ještě před natáčením absolvovali herecké zkoušky. Pokoušel jsem se jim toho o filmu povědět co nejvíc, sdělit jim, jak nad jednotlivými postavami přemýšlím. Společně jsme se pak snažili najít pro všechny důležité scény tu správnou „teplotu“. Myslím, že nám to potom na place dost pomohlo.
Největší trápení bylo nakonec s počasím. Budiž světlo je drama, které se má odehrávat na Vánoce: chtěli jsme hodně sněhu. První dva týdny ale nebyl a my mohli točit pouze v interiérech. S kameramanem Jánem Melišem jsme chtěli tvořivě pracovat s kontrastem, ale na to jsme zase měli málo slunečných dní. Kličkovali jsme v tom, jak se dalo. Vedoucí výroby Miša Jeleneková neustále překopávala natáčecí plán. Byl to jeden velký organizační stres.
Na výsledku to však myslím není vidět, jsem s ním spokojený. A doufám, že se všechna ta přidaná energie nějak přenese i na diváky.
