Naslouchejme plebejcům, říká německý sociolog Wolfgang Streeck

Hovoříme-li o struktuře impéria, máme na mysli skupiny států s navzájem odlišnými stupni moci – od hegemonického centra až po periferii. Některá impéria drží pohromadě násilím, v jiných případech se jedná o impéria čistě ekonomická, ale co se týče Evropské unie, domnívám se, že oním jevem, který se vynořil v posledních letech, je změna směrem k liberálnímu impériu budovanému nejen na základě liberálního trhu, nýbrž i na základě vývozu mainstreamové kultury z centra na periferii.

To je ovšem riskantní podnik a občas lze jen těžko rozumět tomu, jak mohou političtí lídři v centru doufat ve sjednocení Evropy na základě standardizované liberální kultury, která je i na Západě relativně nová. Ještě před třiceti čtyřiceti lety hnutí LGBTQ+ de facto neexistovalo. Vnucování takové radikální změny pomocí vývozu hodnot vypadá už na první pohled problematicky.

Jednou z podmínek soudržnosti impéria je schopnost centra vyzdvihovat na periferii k moci elity, které jsou kulturně sjednocené a v souladu s kulturou vycházející z centra. A v mnoha aspektech se v poslední době vyskytla snaha o dosažení jakési změny režimu v periferních zemích, která zvýší jejich ochotu naslouchat a následovat, co jim sděluje centrum.

Ano. Můžete na to pohlížet historicky s tím, že ekonomické přísliby, které začaly být ve východoevropských členských státech rychle spojovány s prosperitou západních členských států, jinými slovy se skoncováním s velkými rozdíly v prosperitě mezi Západem a Východem, nebyly naplněny. A když se po krizi z roku 2008 definitivně ukázalo, že Evropská unie není režimem neomezeného ekonomického růstu ani neomezeného ekonomického sbližování členských států, vyvolalo to napětí.

Vezměte si Polsko, kde radikální liberalizace za Tuskovy vlády způsobila společnosti nesmírné škody a přispěla k jejímu třídnímu i regionálnímu rozdělení. Pokud vidíte, že příslib prosperity zůstane nenaplněn, můžete chtít využít kulturu a hodnoty, abyste udrželi pohromadě něco, co by se jinak rozpadlo.

Cesta hodnot je ale i pro periferní zemi složitá a riskantní. Evropská unie se totiž vyznačuje jak schopností centra zasahovat do domácí politiky periferie, tak tím, že dává vnitrostátní politické opozici možnost využít konexí v Bruselu k tomu, aby s pomocí hrozby zastavení dotací nebo pomocí politické prestiže zdolala majoritní vládu. Donald Tusk se nyní přesně v tomto duchu vrací do Polska s veškerou podporou, kterou nashromáždil ve funkci prezidenta Evropské unie, a snaží se ve své zemi zajistit soulad s liberálnědemokratickými postoji.

Mě jako sociologa překvapuje, že si lidé nejsou schopni položit otázku, z jakého důvodu by se tak hluboce konzervativní katolická země jako Polsko měla v několika málo letech přeorientovat na sekulární liberalismus panující v západní Evropě, kde jeho zakořenění přitom trvalo více než sto let.

Byl to neoliberální projekt, který trval na tom, že zmezinárodnění a mezinárodní liberalizace národních ekonomik je jediným způsobem zajištění chodu moderních společností po konci komunismu, v období hyperglobalizace. Pokud však lidem řeknete, že neexistuje alternativa, začnou se bouřit, protože jsou zvyklí přijímat odpovědná rozhodnutí na základě volby mezi různými možnostmi a opak vnímají jako pokus o nástup diktatury technokratické politiky. Sám se, když třeba někde na semináři slyším, že k nějaké teorii neexistuje alternativa, rozčílím, protože to znamená rezignaci na kritické či kreativní myšlení.

Teorie demokracie zároveň musejí být vykládány s ohledem na historický kontext místa, v němž jsou uplatňovány. Je velkou chybou domnívat se, že otrokářské společnosti jako starověké Athény nebo svého času americký stát Virginie a představa jejich elit o demokracii by nás mohly něco zásadního naučit o debatě v dnešním politickém kontextu. Až v okamžiku, kdy nižší třídy získávají občanství, se demokracie mění ze záležitosti hodnot na záležitost spravedlivého rozdělování plodů výrobního procesu ve společnosti. Jinými slovy musíte zasadit demokracii do kontextu kapitalismu.

Následně ovšem zjistíte, že demokracie je se základní logikou kapitalismu v rozporu. Lze to zjednodušeně podat tak, že zatímco v demokracii má každý člověk jeden hlas, v kapitalismu má jeden hlas každý dolar. Kapitalistická ekonomika je ze své podstaty motorem rostoucí nerovnosti mezi jejími účastníky, protože se nadhodnota, která musí být vyprodukována, jelikož společnost musí růst, hromadí jen v rukou čtyř nebo tří procent populace.

Otázka demokracie je proto v kapitalismu otázka míry, v níž demokratická ústava umožňuje nižším třídám uplatňovat korekce systému v zájmu zajištění rovnosti, zejména zásahy do přerozdělování společného produktu ku prospěchu těch, kteří by na volném trhu ztráceli. A tedy politická debata nemůže dosáhnout opravdu demokratické úrovně, pokud nižší třídy nemají žádný hlas. Naslouchejme proto plebejcům.

Demokracie se vyznačuje jednou zásadou: životní zkušenost každého jednotlivého příslušníka společnosti má přesně stejnou hodnotu jako životní zkušenost kteréhokoli jiného. Moje i vaše životní zkušenost má stejnou hodnotu jako životní zkušenost Billa Gatese. A tahle myšlenka se v kapitalismu stává velmi konfliktní. Současné elity mají sklon tvrdit, že hrubá a agresivní rétorika těch, kteří se cítí znevýhodněni, je v demokratické debatě nepřípustná. A zde právě propuká boj okolo pojmu populismus.

Dosud jsem hovořil o ekonomické redistribuci. Je však stejně důležité vzít na zřetel, že se v procesu rychlé modernizace budou ve společnosti objevovat lidé, kteří se budou z kulturního hlediska cítit odstrčeni a budou mít pocit, že je dominantní kultura nerespektuje a považuje za přežitek dřívějších dob. Tento druh pohrdání rozděluje společnost stejným způsobem jako ekonomická nerovnost.

Domnívám se, že vytváříme v Evropě situaci, v níž se projevuje nejen ekonomická disparita, ale i méně respektu vůči některým členům politického společenství v porovnání s jinými. Je to situace výbušná, mimořádně nebezpečná, protože lidé, kteří pociťují nedostatek respektu, mohou začít vymýšlet nejrůznější věci…

V tradičních poválečných demokraciích vždy existovaly strany pravého středu, které takové lidi integrovaly, protože je ujišťovaly, že se i přesto všechno mohou cítit respektováni, typicky šlo o konzervativní katolíky, a mohou si tak pozvolna zajistit soulad s vývojem společnosti. Dnes však pozoruji, že se tato integrační schopnost vytrácí, a jsem tím velmi znepokojen.

Pokud se instituce centra jako Evropská komise a Soudní dvůr Evropské unie budou i nadále pokoušet diktovat periferním zemím konkrétní mainstreamovou kulturu, která je i v západní Evropě relativně nová, a stanovit ji jako podmínku pro ekonomické sbližování, bude se Unie dál rozpadat.

Na druhou stranu politické systémy se skládají ze složitých vrstev a jednou z vrstev liberálního impéria je rovněž geostrategické myšlení. Západ má dnes v této perspektivě představu, že úkolem Evropské unie je hlavně zajišťovat, aby se Balkán, Česko a Polsko držely po boku Západu v konfrontaci s Ruskem, které v ústraní tiše zuří nad tím, že Američané nedodržují svůj slib z devadesátých let nemít vojska NATO na ruských hranicích. Tento geostrategický aspekt je mimořádně důležitý a myslím, že třeba našim americkým přátelům tolik nejde o LGBTQ+ komunitu jako spíše o ochotu Poláků pustit na své území americké vojáky.

Domnívám se, že na evropskou politiku je nutno nahlížet nejen jako na politiku kulturní a ekonomickou, ale právě i jako na politiku vojensko-strategickou. Zatímco někdy jsou tyto perspektivy v souladu, jindy se perspektiva kulturní prosazuje příliš horlivě, jako když se dnes část bruselských elit snaží vytlačit Polsko ven z EU. Ale poté přijde americký velvyslanec a prohlásí: „Lidičky, nepřehánějte to, Polsko potřebujeme.“

Myslím, že by si Poláci měli uvědomit, že tato nadměrná horlivost ze strany bruselských elit nemá oporu v geostrategičtěji orientovaných skupinách na Západě, nakonec i včetně Německa, které ve své pozici nemůže akceptovat situaci, kdy by se sousední Polsko od Unie odtrhlo.

Rozhovor vznikl pro platformu reopen.cz.