Článek
V eseji Antropocén, moderna, relační svět píšete, že výzvou antropocénu, současného „věku člověka“, je nalezení takového myšlení, které se brání kauzální redukci jedné roviny na principy jiné roviny, například redukci vědomí na biologii. Přesto položím biologicky redukcionistickou otázku: Věříte, že existuje něco jako skrytý smysl věcí? Není pátrání po něčem, co nás přesahuje, jen projekcí našeho evolučně „přerostlého“ mozku?
Ne, věci nemají žádný skrytý smysl, a kdyby jej měly, nebylo by to nic podstatného ani zajímavého.
Strom zjevuje svými tvary a jejich proměnami půdu a podnebí, v nichž vyrostl, vyjadřuje síly svého růstu a svět svých vztahů k zemi, nebi, ke sněhu a k větru, k živočichům a lidem. Vzpíná větve k obloze, nebo je těžce svěšuje a chrání si jimi vnitřní temný prostor, rytmizuje horizontálu obzoru a spojuje zemi s nebem, vstupuje do lidského světa tím, že poskytuje stín poutníkům, dává ovoce, jež se objevuje na stole v domácnosti, a jeho dřevo se stává nábytkem, který svou látkou stále patří do přírodního světa.
Vychází nový Salon: Petr Pokorný o přelidňování planety a Václav Bělohradský o dělbě moci
Ohlazené oblázky na mořském břehu vytvářejí lesklou mozaiku, která svítí ve slunci, vyjadřují jemnou a trpělivě působící sílu vody, které se poddala tvrdost kamene, nabízejí naší ruce svou příjemnou pevnou hladkost a našim očím krásné barevné vzorky svého povrchu, vyprávějí nám o svém zrodu v nitru Země a o svém dlouhém soužití s mořem.
Stůl se k nám obrací svou svrchní stranou, která soustřeďuje rodinu u společného jídla, a čas od času nám ukáže stranu spodní, jež jako by se vymykala z důvěrně známého světa a tvořila záliv neznámého prostoru, který naše pohledy a dotyky neobdařily povlakem důvěrného smyslu.
Letadlo vzlétá, jakoby s námahou se odděluje od ranveje, ale po chvíli se těžký kov spřátelí se vzduchem a nakonec se stroj promění v třpytivý šperk, který ozdobí oblohu nad našimi hlavami.
A vše, čím se nám věci ukazují a co nám sdělují o sobě i o nás, o silách, které je utvářejí, o svých i našich světech, vybízí, abychom se z toho těšili, vybízí k prožívání, ke kontemplaci, k uměleckému vyjádření, filosofickému zamyšlení i vědeckému zkoumání.
Neviditelná města. Sloupek Štěpána Kučery nad novým románem Michala Ajvaze
Žádný skrytý smysl zde není, s ním naopak počítá biologický redukcionismus, když tvrdí, že věci vlastně nejsou tím, čím se jeví, že „ve skutečnosti“ je jejich skrytým smyslem něco jiného, totiž maskovaná biologická funkce.
Ve zmíněném eseji ze sborníku Antropocén píšete, že „skrze jedinečnost věcí a událostí se ukazují rytmy bytí a v tomto smyslu se ukazuje celek kosmu – ukazuje se ve van Goghově židli, v Cézannově jablku a v Rothkově červené ploše“. Jak to můžeme vědět, nebo aspoň předpokládat, když celek kosmu neznáme?
Celek kosmu se neukazuje jako souhrn všech věcí, ale právě jako jednota rytmů bytí, jako určitý styl dění. Proto k tomu, aby se kosmické dění – jehož účastníky jsou všední věci našeho světa i vzdálené galaxie – ukázalo jako celek, není třeba znát vše, co je součástí kosmu.
Přirovnal bych to k naší zkušenosti s literárními díly: vlastní bytnost románu, jeho smysl, to, co je na díle nejpodstatnější, nespočívá v ději, „hlavní myšlence“, jazyku, psychologii postav, ale v jednotě toho všeho, tedy v tom, co je jedinečným stylem díla. Vlastní sdělení knihy spočívá v odhaleném světě sil, z něhož všechny tyto rysy vystupují v jednotě určitých postupů, rytmů, průběhových analogií, jednotě, která vytváří vlastní svět díla.
Styl díla, jeho svět a jeho smysl tu jsou téměř synonyma, je to táž jednota nasvícená ze tří různých stran.
Petr Pokorný, David Storch (eds.): Antropocén
K tomu, abychom se setkali se stylem-světem-smyslem nějakého literárního díla, není třeba, abychom přečetli všechny stránky, styl jako bytostná jednota utváření díla, propojující všechny jeho roviny, není něčím, co by se nám zjevilo až po přečtení poslední řádky. Rodí se ze zkušenosti četby, ukazuje se – alespoň v tušení, které se později zpřesňuje – už po prvních stránkách; setkání se stylem-světem knihy přichází někdy téměř na začátku, někdy ve třetině knihy, jindy později; vyvstání smyslu pak mění celou zkušenost naší četby.
Podobně je to i se stylem-rytmem kosmu. Abychom se s ním setkali, není potřeba prozkoumat všechny dálky kosmu a proniknout do nejzazších hlubin jeho nitra; ukazuje se nám neustále, třebaže v různých dobách různými svými stránkami.
První řečtí filosofové rozuměli tomu, co jim kosmos říká o povaze sil, které ho utvářejí, i když souvislost projevů těchto sil dokázali popsat jen pomocí naivní kauzality. Jejich vize kosmického dění jako hry sil přesto není něčím, co by bylo za dva a půl tisíce let objevy věd překonáno.
Stejně jako jim se kosmos ukazuje ve svém stylu i nám – dokonce se zdá, že jejich vizi světa oproštěného od těžkopádných substancí dnes rozumíme lépe než kdy jindy – a umělci jako van Gogh, Cézanne nebo Rothko jej dokážou vnímat a vyjádřit.
Objevy moderní fyziky a kosmologie jsou úchvatné, přispěly k prohloubení toho, co nám kosmos sděluje o povaze svého dění, a slouží ke cti člověka, že jich dosáhl – ale nezměnily naše rozumění kosmickým rytmům v tom základním: v tom, jak se setkáváme s modalitami kreativní hry sil budující struktury a nechávající je rozpadat do chaosu, z něhož opět povstávají nové tvary.
Jak by mělo vypadat umění antropocénu? Nazval byste například svá Města antropocenním románem?
Slovo antropocén jsem uslyšel poprvé asi před třemi lety. Porozuměl jsem mu po svém způsobu, totiž jako označení dějinné situace, jejíž povaha vybízí k překračování hranic oblastí, které byly doteď chápány spíše odděleně, jako uzavřené samy do sebe a zajištěné vlastními pevnými pravidly a nezpochybňovanými předpoklady.
Takto pojatý antropocén potom do značné míry splývá s radikální modernou, to znamená s takovým pohybem, který překračuje nejen tradiční předpoklady, na nichž stavěl předmoderní svět svůj řád a své pevné hierarchie, ale překračuje i nový předpoklad, se kterým přišla počáteční moderna, totiž předpoklad funkcionální povahy řádu, který zasazuje jevy na místa do mechanického celku prostřednictvím ryze kauzálních a instrumentálních vazeb.
Michal Ajvaz přebírá Magnesii Literu za román Lucemburská zahrada, 2012.
Zmizení hranic mezi oblastmi poznání a zmizení mezí, které kladla tradice i instrumentální moderna, se ukazují jako projev jediného pohybu, pohybu, který vede ke ztrátě pevné půdy a přináší nejistotu a neklid.
Ve své kapitole knihy o antropocénu říkám, že řešením téhle prekérní situace, ve které jsme se ocitli a která prokazuje mnoho rysů neurózy, nemůže být návrat k idyličtějším dobám, jako by se nic nestalo, ale ani smíření se s neurotickým statem quo. „Jenže když se rozplynou všechny poslední základy, už nezbude nic, na čem by se dalo stavět,“ řekne někdo. Ale snad je cestou právě setkat se s tímto ničím, přijmout nic, dokázat u něj vydržet, nedosazovat na jeho místo žádnou náhražku a pomáhat na svět tomu, co se rodí z ničeho asi tak, jako se spektrum barev rodí rozkladem bílého paprsku.
Neurózu nelze překonat tím, že ji obejdeme nebo vytěsníme anebo se prostě vrátíme do doby před jejím vznikem. Je třeba ji prožít do konce a pokusit se nalézt východisko rozvinutím toho, co nám může darovat, totiž průhled za hotové formy k tvůrčím silám, kterými jsou formy ustavovány i proměňovány.
Užití adjektiva antropocenní ve vztahu k literárnímu dílu mi připadá přehnané a zbytečné – jsem už tak nešťastný z označení postmoderní – a také mám obavy, že se zanedlouho tímto slovem začnou prostě označovat díla, jež se obracejí k některým módním tématům.
Ovšem paralely mezi mým způsobem psaní a rysy amalgámu antropocénu a radikální moderny jsou tak nápadné, že je nemůžu přejít. I moje psaní se zrodilo jako jaké si seberozvinutí neurózy a pořád jím zůstává; vznikalo pěstováním a rozvíjením té nicoty, která zbyla poté, co se nezdařily všechny pokusy o zakotvení v nějakém systému či řádu.
Michal Ajvaz: Města
Práce na proměně nicoty v obrazy a děje vyžaduje tvrdou disciplínu, které je obtížné dostát, vyžaduje, aby se neustále pečovalo o čistotu nicoty jako zdroje psaní, o to, aby vše, co se dostane do textu, bylo jejím projevem. Je třeba neustále dbát na to, aby se nicota neproměnila v nějaký pozitivní základ, je třeba dokázat ji vyvolat na počátku psaní každé knihy, být jí věrný, naslouchat jí a držet se jen toho, co se rozvíjí přímo z ní.
„Neznamená takové omezení zdroje tematické zúžení?“ Neznamená, protože v počáteční nicotě je zavinutý celý svět; a nedokonalosti a nezdary psaní nespadají na její vrub, ale jen na vrub schopností autora.
V závěru eseje popisujete „nudnou dualitu dvou velkých nepřátelských ideologií“ – první z nich snad můžeme nazvat konzervatismem, druhou by mohly představovat projevy dnešní woke generation. Jak se dostat ze zajetí takové duality?
Naději na překonání ideologického myšlení podle mě přinášejí touha po smysluplnosti a touha po štěstí, které, jak jsem přesvědčen, patří k lidské přirozenosti. Ideologie se podbízejí tím, že dávají hotové vzorce jednání a tabulky hodnot a rozestírají před námi lákavý jednoduchý svět, rozdělený na světlou část nepochybného dobra a temnou oblast nepochybného zla. Zbavují nás tak obtížnosti rozhodování a zoufalství pochybností, jež jsou se smysluplným hledáním pravdy spjaty; závaznost ideologií je zároveň závažím, jež nám nedovolí účastnit se lehkých her.
Země štěstí a smysluplnosti leží hodně daleko od světa ideologií – ten je světem neštěstí: stačí se podívat na oblak lidského neštěstí, který se smutně prostírá nad vzteklými, svářícími se hlasy internetových diskusí.
