Násilí na vědecké akci jsem zažil poprvé, říká Miloš Řezník z Německého historického ústavu ve Varšavě

Do jisté míry platí obojí. Krajní pravice v Polsku nevládne, neurčuje diskurz. Zároveň ale, co se týče historické politiky, není mezi krajní pravicí a vládní stranou Právo a spravedlnost (PiS) zásadnější rozdíl.

Pro aktéry v této části politického spektra je vše, co je nějakým způsobem v rozporu s vládní nebo pravicovou historickou politikou, vnímáno jako útok a zkreslování dějin. Nemají schopnost rozlišovat mezi historickým výzkumem a historickou politikou.

Z druhé strany to lze vnímat i jako výraz slabosti, protože nejenže na Grabowského přednášce místo argumentů padaly mikrofon a reproduktory, ale za touto akcí byla zřejmě rovněž osobní strategie dotyčného poslance, kdy si chtěl pomocí nějakého viditelného projevu ve veřejném prostoru zajistit lepší místo na kandidátce krajní pravice pro blížící se volby, protože jeho pozice v tomto hnutí slábne.

Když se to vezme personálně, tak poslanec Braun představuje v rámci polského politického spektra marginální proud. Ale když si vezmete, co zastupoval, tu velmi agresivní historickou politiku, která se snaží akademický výzkum dějin tam, kde s ním má problém, zatlačit do defenzivy, nebo nějakým způsobem i ty aktéry zastrašovat, tak to marginální jev není.

I my jsme před Grabowského přednáškou ze sociálních sítí vytušili, že by mohlo k nějakému incidentu dojít, někteří nám předhazovali, že zbytečně provokujeme, ale říkal jsem si, že si přece nenecháme diktovat, zda můžeme, či nemůžeme pozvat kolegu z Ottawské univerzity, aby předložil ke kritické diskusi své teze.

V Polsku má pravicová vláda představu, že lze prostřednictvím historické politiky významným způsobem posilovat národní identitu. Soudí, že je potřeba vytvořit historický narativ, na který budou příslušníci polského národa hrdí. Před takzvanou „politikou studu“, což je kritická reflexe traumatických, nepříjemných témat jako kolaborace či účast Poláků na pronásledování Židů, preferuje vyzdvihování témat jako polská pomoc Židům za druhé světové války.

Na tom není nic nelegitimního. Stát může říct, dobře, my si vybereme z dějin tyto pozitivní hrdiny a ty budeme propagovat a připomínat. Problém je, že v polské historické politice je pomoc Židům chápána jako chování polského národa a nepomáhání Židům či dokonce účast na jejich pronásledování jako chování jednotlivců. A vše, co tomuto výkladu odporuje, je předmětem útoku.

Doufám, že nemá pravdu. Faktem je, že jsem nikdy nic takového nezažil, tohle bylo poprvé, kdy došlo k nějakému fyzickému násilí na vědecké akci. Pro mě projevem fašizace na tomto vystoupení byla víra, že ne zákony země nebo nějaká oficiální politika, ale společenští aktéři budou rozhodovat o tom, se smí a nesmí říkat o minulosti. Když jim to nebude vyhovovat, nezasáhne stát, ale oni sami. Tento způsob myšlení skutečně připomíná třicátá léta.

Samozřejmě že situace před volbami houstne. Vládnoucí straně reálně hrozí ztráta vlivu. Hrozí, že „utrpí vítězství“, že sice získá nejvíce hlasů, ale vládu nesestaví. Zdá se mi, že je proto v Polsku tendence ke stále četnějším útokům na lidi, kteří jsou v konfliktu s oficiální historickou politikou. Před dvěma nebo třemi lety by mi přišlo nemyslitelné, aby ministr školství začal vyhrožovat vědeckým institucím, že jim vezme peníze, pokud budou zaměstnávat člověka, který říká to nebo ono.

Nedošlo, protože akademické instituce, tedy Akademie věd a univerzity, si do značné míry udržují nezávislost. Jsou více chráněny před přímými zásahy vlády či ministerstev. U institucí podléhajících vládě to tak ale už být nemusí. Je to podobné jako v případě médií, kdy máte na jednu stranu výraznou státní kontrolu nad veřejnoprávními médií, ale kromě toho velice silnou mediální oblast, která je zatím nezávislá a svobodná.

To má dvě roviny. Na jednu stranu ve vědeckých institucích nadále probíhá výzkum témat, která vládní historická politika nepodporuje, protože si ty instituce samy určují, na co dát své prostředky. Druhá věc ale je, že když budou badatelé dostávat granty hlavně ze zahraničí, od západních grantových agentur, bude to zase voda na mlýn vládní politiky. Budou říkat, podívejte se, odkud dostávají peníze: od EU, německých nadací či Sorose. Exponenti vládní historické politiky to mohou využít k tvrzení, že se jedná o aktivity namířené proti polské tradici a polskému historickému vědomí.

Z mnoha důvodů. Už tím, že se týká druhé světové války. A tady mají mluvčí polské pravicové historické politiky v jednom bodě pravdu. A sice, že dodneška neměla v západní Evropě, včetně Německa, drtivá většina lidí– a donedávna bych řekl i historiků, kteří se na toto období nespecializovali – moc ponětí o rozměru nacistického teroru na polském území. V Polsku, ale i v dnešní Ukrajině a Bělorusku byl ten systém teroru úplně jiný než třeba ve Francii, v Dánsku nebo v našem protektorátu. Takže pocit nedocenění polské zkušenosti má své opodstatnění.

A do toho se projevil určitý narativ, který začal jednoznačnou a jednostrannou roli příslušníků polského národa coby obětí relativizovat.

Důležitá byla v této souvislosti kniha Jana Tomasze Grosse Sousedé z roku 2000, v níž popsal masakr proti židovskému obyvatelstvu v Jedwabném ze strany místních Poláků. To rozpoutalo v Polsku velké spory a diskuse. A zhruba v té době vznikla současná vládní strana, PiS, která jako první začala uvažovat v kategoriích historické politiky.

To neznamená, že dříve historická politika neexistovala, ale v PiS z ní jako první udělali důležitou politickou agendu, oblast, kde je potřeba rozvinout určitý konsekventní program. A měli v tom náskok nějakých pět šest, možná deset let před jinými stranami. Až někdy kolem roku 2010 v okolí Donalda Tuska, dnešního lídra opoziční Občanské platformy, přišli na to, že je potřeba mít nějakou alternativní, řekněme liberálně-národní historickou politiku.

Nemá tendenci zatracovat jiné názory. To je strašně důležité. Je otevřenější vůči různým pohledům a nezavírá oči před tím, co PiS odmítá. Třeba před určitou kritickou diskusí o druhé světové válce: okupaci, holocaustu, každodennosti.

Je hodně implicitní. Občas se rozhoří nějaký spor třeba o tom, jak interpretovat normalizaci, ale když se na to díváte z Varšavy, máte pocit, že je to Čechům vlastně všechno nějak jedno. Že je to buď nezajímá, anebo se dokážou smířit s tím, že role českého obyvatelstva nebyla jednoznačná, třeba během protektorátu nebo za komunismu. Dokonce se s tím dokážou identifikovat, protože v tom vidí jakýsi potvrzující odraz svého vlastního stereotypu.

To je obrovský rozdíl. V Polsku je politická kultura v tomto bodě bližší Ukrajině nebo i Rusku, kde se skrze historický narativ pořád vytváří národní identita.