Článek
Také profesionální i amatérští recenzenti byli po listopadové premiéře víceméně unisono nadšení: Konečně skutečně vtipná česká komedie! Přesné vykreslení charakterů ze schůzí společenství vlastníků (bytových) jednotek! Zrcadlo malosti české společnosti!
Nevím, mně osobně se Vlastníci hned po závěrečných titulcích spojili s kulturními produkty, které se v poslední době snaží odpovědět na určitou poptávku ze strany liberální části společnosti. Čím dál víc liberálů, zdá se, touží po katarzi z pociťované bezmoci ve vztahu k současnému prezidentovi, premiérovi a jejich voličům.
Ve Vlastnících se majitelé bytů sedící celou dobu u jednoho schůzovacího stolu vesměs dělí na postavy kladné a záporné: „my“ jsme tu ti kladní, mladší, ochotní něco udělat pro celý dům, máme čitelné motivace i zajímavé a propracované charaktery – kdežto „oni“ jsou ti záporní, starší (poznamenaní komunismem), jejich motivace vlastně nechápeme, všechno „nám“ jen komplikují a kazí.
A mezi tím se pohybují dvě „babišovské“ figury, které z nastalého konfliktu v až bolestně doslovném konci (repliku na téma řídit barák jako firmu tu pronese Dagmar Havlová) vytěží maximum. Respektive nějakým záhadným způsobem očarují ony záporné postavy, jež jim naprosto nelogicky podepíšou nejen plnou moc, ale rovnou prázdné papíry.
Tereza Ramba a Vojtěch Kotek ve filmu Vlastníci
Takže. Jsou Vlastníci konečně skutečně vtipná česká komedie? Ano. Odráží snímek přesně dění na schůzích SVJ? Nevím, ani jako liberál nemám na vlastní byt peníze. A zrcadlí Vlastníci malost české společnosti? Ne. Jestli něco zrcadlí, potom širší neschopnost „liberální“ části společnosti nahlédnout, že i její zbytek může mít nějaké relevantní motivace či sociální a ekonomické zájmy.
Havelka postavám z druhého břehu nerozumí a rozumět nepotřebuje. Vlastníci vyrůstají z jeho „půlky“ společnosti a k té také mluví; i komické repliky a situace jsou tu jaksi „naše“.
Celé je to samozřejmě úplně v pořádku: možnost katarze si zasloužíme všichni. Já si ale pořád myslím, že by dobré umění mělo přes ambivalenci postav, příběhu i prostředí hlavně posilovat naši empatii k jinému a jiným, ne nás utvrzovat v předsudcích, a v důsledku tak všemožné příkopy ve společnosti prohlubovat.
