Náš potenciál pramení z temnoty, říká britský sochař Antony Gormley

Každého asi okamžitě napadne spojení stát někomu modelem, nahé ženské tělo. To je ale stereotyp, to mě vůbec nezajímá. Pro mě je modelem panenka nebo hračka, něco, co otevírá nové možnosti, co umožňuje vymýšlet si příběhy. Příběhy, které se ještě nestaly, ale které se právě díky modelům mohou odehrát.

Napětí naší pražské výstavy spočívá v rozdílu mezi takovou hračkou a nebezpečnými utopickými modely, sociálními programy, které v důsledku individualitu jedince popírají. Je pouhou iluzí, že společenský rozvoj se může odvíjet podle předem daného schématu. To si jen někdy myslíme ve své pýše a aroganci. Hračka je naopak něco, co podporuje představivost a potenciál toho, kdo ji drží v rukou. Výstava v Galerii Rudolfinum vybízí: Vezměte si libovolný předmět, pojďte si s ním v duchu hrát a sledujte, co to s vámi dělá! Proto jsem z ní tak nadšený, je to skvělý nápad.

Máte asi na mysli projekt One & Other, což byl kolektivní portrét naší doby vytvořený ze dvou tisíc čtyř set hodin času prožitého konkrétními, ale náhodně vybranými lidmi. Ty jsem postavil na veřejné místo uprostřed Londýna. Napadlo mě, zda bychom nemohli o umění uvažovat méně jako o souhlasu s politickou hierarchií, nevztyčovat pomníky hrdinům a zaměřit se místo toho na otázky jako: Z čeho se společnost skládá? Co utváří jednotlivce? Co ho zajímá? Na projektu One & Other bylo pak pro mě mimořádné to, že si na něj lidé vodili vlastní publikum. Uspořádání v prostoru se měnilo podle toho, kdo byl zrovna na podstavci.

Rodíme se do materiálního světa jako objekty v určitém prostoru. A zároveň přebýváme uvnitř dalšího objektu, vlastního těla. To se může zdát jako nejsamozřejmější věc na světě, ale je v tom skrytá hádanka. Jak to, že existujeme v omezeném, definovatelném stavu, a přitom se naše myšlenky mohou ubírat, kamkoliv se nám zachce? Rozpor mezi tělem, které vždy musí existovat v určitém čase a na určitém místě, a myslí, která nemá hranic, je pro mě ta nejdůležitější výzva k uměleckému zpracování.

Zkuste si experiment: Kde se ocitnete, když zavřete oči, když se oprostíte od všech okolních věcí? Jste v prostoru, který je prázdný. A zdá se, že se může rozpínat donekonečna. To je opravdu zvláštní. Ohraničené tělo může obsahovat nekonečnost. Ta vnitřní temnota, mohli bychom ji nazvat temnotou prožívaného těla, je nekonečná stejně jako vesmír. Odtud pramení naše individuální síla, naše imaginace, naše energie.

Uvažuji o ní úplně jinak. Temnotu beru naopak jako zdroj všeho. Z temnoty pramení náš potenciál. Ano, stále se vztahujeme ke světlu, nemůžeme si pomoct, ale kořeny našeho vědomí jsou ve tmě. Naší první zkušeností, prvním vědomým prožitkem, je totální ponoření do tmy. Tělo matky je posléze nahrazeno jinou architekturou, která se stává vlastně naším už druhým tělem, druhou ochranou naší mysli. Má práce je úvahou na tohle téma. V Paříži mám od března výstavu, která nese právě název Druhé tělo. Jedná se v podstatě o rozjímání o bytí v zajetí těla. Jsme zvyklí říkat moje tělo, ale ono samozřejmě není naše, dokonce ani ovládat ho nedokážeme. Pokaždé, když se v něm něco porouchá, uvědomíme si, že nad ním nemáme kontrolu. Tělo je součástí většího systému, který stále zkoumáme a dozvídáme se o něm víc a víc. Je jen dočasnou životní formou vytvořenou na bázi uhlíku. Časem se rozloží zpět na jednotlivé prvky. Takhle se to děje už 3,7 miliardy let. Tělo nevlastníme. Je to dílna a my ji musíme používat. Musíme využít čas v těle, abychom něco vytvořili – to, čemu říkáme život, identita nebo, chcete-li, naše povaha.

Pro mě buddhismus není náboženstvím, ale praktickou filosofií. Měl jsem to štěstí, že jsem se setkal s jedním barmským učitelem, který mě naučil meditaci bdělé pozornosti vipassaná, což považuji za naprosto základní techniku vedoucí k přijetí pravdy života.

Toho, že nic není trvalé, že jedinou neměnnou věcí je změna samotná. To je základem všech buddhistických učení. Myslím, že na začátku je dobré si připustit, že veškeré utrpení pramení z nevědomosti. Máte pravdu, buddhismus je pro mě opravdu velmi důležitý. Pomohl mi nahradit ústřední ikonu křesťanství, tedy ukřižované trpící tělo. Křesťanství ho bere jako něco, co svým způsobem potřebuje být vykoupeno. Buddhismus mi nabídl možnost vnímat tělo jako prostředek uvolnění. To je pro mě nesmírně důležitý posun.

Snažím se být tak praktický, jak to jen jde. Mám rád to, co už bylo nějak použito v každodenním životě. Dělal jsem věci z chleba, ze svého oblečení, z olova. Na bronz se dívám s nedůvěrou, protože je podle mého názoru příliš silně spjatý s určitým západním kánonem toho, jak vytvářet formu těla. Teď pracuji hlavně se železem, protože jde o koncentrovaný materiál naší Země a také má svůj život. Kdybychom se prokopali na tři tisíce kilometrů do nitra planety, našli bychom přesně stejný materiál, jenž jsem použil v případě svých malých figurek Memes, které můžete vidět i tady v Praze. Je stejného složení a s naprosto stejným bodem tavení. Vidíte, že ty figurky jsou zoxidované, nemají žádnou jemnou patinu, kterou by jim dala spousta hodin leštění. Jsme svědky jednoduchého dialogu v čase mezi materiálem a živly.

Snažím se dosáhnout smíření mezi formou lidského života, tak jak ho známe, a tou nejhlubší pamětí naší planety. My, lidé, jsme jen dočasným jevem. Z určitého pohledu jediný smysl našeho bytí spočívá v hledání smyslu toho všeho. A možná taky v tom, co nazýváme evolucí.

Temná energie a temná hmota jsou podle mě stejně tak metafory jako skutečné vesmírné jevy, jejichž podstatu jsme pořád ještě plně nepochopili. Myslím si, že máme obrovské štěstí, že žijeme v době, kdy se toho tolik nového dozvídáme. Ale toho, co nevíme, bude vždycky víc než toho, co víme.

Za nejdůležitější objev kvantové fyziky považuji zjištění, že vše se vyvíjí a že neexistují žádné pevné formy. Klasická fyzika chtěla, abychom věřili, že se předměty v prostoru řídí jakýmisi absolutními zákony. A klasický model vědy z tohoto předpokladu vychází. Kvantoví fyzici naopak dokázali, že všechno, co si myslíme, že víme, je vždy výsledkem způsobů, kterými jsme k tomuto poznání došli. To je ohromný objev. Naše vědecké poznání nikdy není objektivní a vždy může být vyvráceno. Vše je aktivitou energetického pole, jehož jsme součástí. Naši realitu mění naše myšlenky. Zaniká rozdělení na subjekt a objekt, aktivitu a pasivitu.

Myslím si, že kvantová fyzika jakýmsi zvláštním způsobem dohání upanišady. Proto není žádným překvapením, že právě z nich citoval Oppenheimer, aby vyjádřil své zděšení z užití štěpné reakce k ničení. Věda by nikdy neměla být oddělena od umění. Obojí je závislé na využívání jak analytického, tak empirického potenciálu našeho mozku a na naší intuici a empatii.