Narodili jsme se do akvária, říká oscarový scenárista Charlie Kaufman

To druhé. Anomalisa je malý film, protože šlo původně o rozhlasovou hru určenou pro divadelní jeviště, kde herci seděli a jen odříkávali text. Vyzkoušel jsem si na ní, co všechno lze vystavět jen pomocí lidského hlasu. Nechal jsem jednoho člověka mluvit více rolí, což by ani v klasické divadelní inscenaci, ani v realistickém filmu nešlo. Když za mnou přišli, že by z toho chtěli udělat animovaný snímek, byl jsem nejdřív proti. Chtěl jsem, aby Anomalisu lidé spíš poslouchali, než aby ji viděli. Ale snad jsme nakonec našli formu, která to umožňuje.

Takže nemám pocit, že by se mi najednou začalo dařit vše, co chci zachytit, koncentrovat do malé formy. Jen jsem prostě poslední roky nedostal jinou příležitost, jak ve filmu či v televizi realizovat některý ze svých scénářů. Ty bývají pořád podobnější Synekdoše než Anomalise.

Sešly se dvě věci. Zaprvé Synekdocha, New York byla z komerčního hlediska propadák a zadruhé v roce jejího vzniku vypukla finanční a následně hospodářská krize, která zásadně změnila americký filmový průmysl. Od té doby se točí prakticky jen superhrdinské velkofilmy. Režiséři typu Davida Lynche nebo Davida Cronenberga končí s filmováním, protože už na něj dnes neseženou peníze, což je podle mě zločin. Sedm let jsem házel věci na zeď a Anomalisa bylo to jediné, co na ní zůstalo přilepené. Byť ani za ni se samozřejmě žádné velké studio nepostavilo.

Není nic důležitějšího. Dokonce ani vaše dovednosti, to, jak ovládáte řemeslo. Klíčové je se otevřít, i když vás to činí zranitelným. Vystavit se nebezpečí toho, že vás někdo zesměšní nebo že se budete cítit hloupě. Ale prostě to musíte udělat! Protože bez toho byste mohl točit tak akorát ty filmy o superhrdinech, věci, co nemají nic společného s realitou.

V mých filmech je toho ze mě hodně, ale vždycky to musíte jako scenárista pospojovat fikcí. A já pak lidem jednoduše moc neprozrazuju, co do které kategorie patří.

Diváci i recenzenti o hlavním hrdinovi Michaelovi často mluví jako o muži, jenž trpí krizí středního věku. Ale já to mohl klidně napsat o ženě, o teenagerovi. Okolnosti příběhu by se tím změnily, ale jeho jádro ne. Anomalisa je pro mě především o tom, jak se vztahujeme jeden k druhému, že spolu nejsme schopni plnohodnotně komunikovat. Věk tu nehraje roli.

Taky trochu, ale Anomalisa je pro mě hlavně o postavě Michaela. Zamiluje se do Lisy, jediné osoby, kterou slyší mluvit jinak. A já ji schválně udělal co nejobyčejnější. Nechtěl jsem, aby to vypadalo, že Michael objevil něco výjimečného v jinak průměrném světě. Problém není ve světě kolem, problém je v Michaelovi. A je to taky myslím obecně náš problém, že už nedokážeme navazovat vztahy s lidmi kolem sebe. A důvody jsou většinou v naší hlavě, v naší vlastní nejistotě, strachu z toho se otevřít ostatním.

Zpětně to vypadá jako něco, co se do filmu hodí. Skutečnost je však taková, že jsem si před tím, než jsem se dostal k filmařině, přivydělával jako pomocná síla, co sedí a zvedá telefony. Takže jsem Michaelovi tohle povolání zvolil především proto, abych věděl, o čem píšu. Zároveň mi přišlo vtipné, že bude celebritou v oboru, u něhož neexistuje žádný důvod, aby nějaké celebrity měl. A samozřejmě to ve filmu ve finále funguje jako zvýraznění toho, jak jsou naše vzájemné interakce umělé.

Bylo to těžké. Peněz za to příliš nebylo, ale zase je to jedno z mála povolání, které můžete dělat, i když nic neumíte. Lidé, s nimiž po telefonu mluvíte, vás neberou jako člověka, a tím pádem to platí i obráceně. Jste vlastně nepřátelé. Ale zároveň jste k sobě slušní. Vy musíte být zdvořilý celou dobu, zákazníci jsou slušní, protože je k tomu společnost, v níž vyrůstali, vytrénovala. Jenže brzy se tahle podivná rovnováha zlomí a začnou na vás křičet. Dobrovolně bych si to jako celoživotní zaměstnání nevybral.

To ne. A ve filmu je to samozřejmě stylizovaná věc. Ale pamatuju si, že když jsem pracoval pro změnu jako vrátný v jedné obytné budově, nepotřeboval jsem vědět, jak se její obyvatelé jmenují, pamatoval jsem si jenom čísla jejich bytů. „Támhle jde sedmdesátka, támhle osm há.“ Bylo to vlastně podobné. Odosobňujete si ostatní, stávají se pro vás reprezentanty nějaké okolnosti jejich existence, nejsou to už lidé.

Ano, je to děsivé, i když je mezi tím samozřejmě milión rozdílů – ten hlavní je, že nacisté tenhle přístup uplatňovali, když byli u moci, já byl ten poslední, sluha.

Manipuluje námi hodně věcí a opravdu si myslím, že většina z nich vyrůstá zevnitř nás samotných, nebo jsou do nás nanejvýš obtisknuty během naší socializace, výchovou v rodinách nebo ve škole, kdy nás učí, jakými způsoby život kolem vnímat. Nicméně ty loutky nebyly můj nápad, přišli s nimi animátoři filmu.

Můžu samozřejmě mluvit jen za sebe, nikoho jiného tak dobře neznám. A u mě je to strach. Strach z odmítnutí, odhalení, ztrapnění, hanby. Tedy vlastně i z toho dělat umění, točit filmy. A pak samozřejmě všichni žijeme ve vykonstruované realitě, kterou mylně považujeme za přirozenou. Jsme něco jako rybičky v kulatém akváriu, do něhož jsme se narodili a které je o dost větší, než jsme my, a platí v něm mnohem více pravidel, než bychom kdy byli schopni pobrat. Často přemýšlím, jaký bych byl, kdybych vyrůstal v jiném akváriu, v jiné společnosti, ale ta naše nás formuje natolik, že si nějakou odlišně fungující ani nedokážeme představit.

Mám rád Philipa K. Dicka, což je americký spisovatel, velmi podivný, píše o různých stavech mysli, o identitě. Ale když teď nad tím přemýšlím, literáti vždycky dokázali stvořit pouze dystopické světy, nenarazil jsem ještě na žádnou opravdovou utopii, na pozitivní příklad. Určitě ne na takový, který by jako pozitivní vnímala většina obyvatel naší planety, který by řešil většinu našich současných potíží. Ostatně lidé spolu nevyjdou ani při nákupech v supermarketu; je asi nemožné, aby se shodli na nějaké představě lepšího světa.

Ano, mění se k horšímu, stejně jako zbytek světa. Ale není to Donald Trump, kdo Ameriku mění, on není hybatelem, on je symptom něčeho, co tu bylo vždycky. Jen našel způsob, jak to probudit a jak toho využít. Zase jsme u strachu. Lidé se bojí jeden druhého, bojí se situací. A existují tu takoví, kteří je v tom podporují. Obracejí nás proti sobě navzájem jenom proto, že se jim to hodí. Vždycky tu takoví byli.

Kdosi jednou řekl, že pokud by fašismus přišel z nacistického Německa do Ameriky, že bychom ho nepoznali. Vypadal by jinak, říkali bychom mu „amerikanismus“. Brali bychom ho podobně jako kdysi Němci za normální stav. V tom je to celé nebezpečné.

Nechci ho připodobnit ke žralokovi. Ti si v tomhle směru vytrpěli už dost. Navíc nejsou chamtiví, jsou to jen zvířata, která byla stvořena takovým způsobem, aby přežila. Žraloci se o nic jiného nesnaží. Proti tomu se nedá nic říct. Podle mě bychom mimo lidský svět nenašli živou bytost, kterou by poháněla chamtivost tak, jako pohání Donalda Trumpa.